„Číslo deset, vaše dva roky vypršely. Vaše rodina je tady, aby si vás odvedla domů.“

Konečně...

V šeru místnosti se nad hlavou pohupovala jedna blikající žárovka.

Elara Vaughanová byla schoulená v rohu. Při tom zvuku zvedla hlavu. Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy se v její špinavé tváři objevila nějaká emoce.

Aureliánský institut. Tak tomu místu říkali, ačkoliv uvnitř nebylo nic zářivého ani vznešeného.

Bylo to jako peklo.

Tady ji její „učitelé“ nutili snášet nadávky a rány. Její „spolužáci“ ji šikanovali a mučili. Každý jednotlivý den se zdál dlouhý jako celé století.

Ani na vteřinu nepolevila v ostražitosti. Stačilo jedno zaváhání a někdo by na ni mohl něco nastražit.

Nemůžu uvěřit, že uplynuly teprve dva roky.

Elaru vytáhli z místnosti jako loutku bez života a vedli ji dlouhou chodbou.

Skutečně si to uvědomila, až když se za ní s prásknutím zavřela železná brána a slunce ji začalo pálit do očí.

Po dvou letech pokusů o útěk a situací, kdy téměř zemřela častěji, než dokázala spočítat, byla Elara konečně volná.

„Elaro?“ Náhlý hlas ji vtáhl zpět do reality. Uviděla mladíka stojícího vedle luxusního sportovního auta. Měl na sobě hnědou koženou bundu, cargo kalhoty a boty značky Martin. S brýlemi v ruce se na ni díval s neskrývanou nedůvěrou.

Chvíli jí trvalo, než ho poznala. Ta známá, ale přesto vzdálená tvář patřila Kaelenu Kestnerovi — klukovi, který stál po jejím boku jako její mladší bratr dlouhých osmnáct let.

Než jí bylo osmnáct, byla Elara „zlatou holkou“ celého Skyreach. Všichni ve městě ji znali a obdivovali. Rodiče ji milovali, starší bratr ji hýčkal a mladší bratr jí vždycky kryl záda. Dokonce měla snoubence, kterého znala od dětství.

Ale na její osmnácté narozeniny se všechno rozpadlo.

Na její oslavě se objevila dívka jménem Sienna s testem DNA a tvrdila, že je skutečnou dcerou Kestnerových. Řekla, že sestry v porodnici je po narození omylem zaměnily.

A tak se Elářina oslava změnila v jejich dramatické shledání. Její rodiče, kteří ji osmnáct let milovali, plakali nad Siennou a slibovali, že jí všechno vynahradí.

Elara stála jako zkamenělá v rohu a nikdo si jí ani nevšiml. Na tuhle oslavu se těšila dlouho, ale teď už nebyla tou hvězdou, kterou měla být.

Její otec Barrett Kestner jí řekl: „Vzhledem k tomu, že tví skuteční rodiče zemřeli, můžeš zůstat u nás. Vychovat o jednu dceru víc pro nás nic neznamená.“

Její matka Davia Kestnerová také prohlásila: „Odteď jste ty i Sienna obě naše dcery. Teď máš mladší sestru. Není to hezké?“

Dokonce i její ochranitelští bratři se přidali: „Neboj se. I když nejsme pokrevně spřízněni, pořád jsme rodina.“

Ale jednoho dne na ni Sienna nastražila past a vyvolala v ostatních dojem, že ji Elara shodila ze schodů. Tehdy se celá rodina obrátila proti Elaře a poslala ji do Aureliánského institutu, místa určeného k převýchově problémových dětí z bohatých rodin.

Barrett tehdy řekl: „Součástí naší rodiny nemůže být jen tak někdo. Odteď budeš používat příjmení svého skutečného otce — Vaughanová.“

Davia dodala: „Elaro, tvá sestra během dospívání tolik trpěla. Tebe jsme milovali osmnáct let. Proč k ní nemůžeš být shovívavější?“

Její bratři také prohlásili: „Takovou zlou sestru nechceme!“

Zbavili se svého problému. Nikoho ani nezajímalo, do jakého místa ji to vlastně odkládají.

...

„Jsi to vážně ty, Elaro?“ zeptal se Kaelen s očima plnýma pochybností.

Sestra, kterou si pamatoval, dříve chodila s hlavou vztyčenou. Vždy nosila značkové oblečení a její nehty byly vždy čisté a nalakované.

Ale teď měla na sobě volné, staré bílé šaty z doby před dvěma lety, přes které měla přehozenou obnošenou šedou mikinu s kapucí. Ruce měla drsné, nehty nerovné. Její tvář, kdysi tak zářivá, byla nyní prázdná a mdlá.

Kdyby nepoznal její obličej, pravděpodobně by si myslel, že je to cizí člověk.

Kaelen se zamračil a ucítil, jak se mu v hrudi zvedá nepříjemný pocit.

Tohle nebyla ta Elara, kterou znal.

Elara se vzpamatovala a krátce vzhlédla. Když se setkala s Kaelenovýma očima, okamžitě pohled sklopila. Celá ztuhla a instinktivně ustoupila o krok dozadu.

V Aureliánském institutu bylo navázání očního kontaktu považováno za provokaci. Nadávali by jí těmi nejhoršími slovy a surově by ji zbili.

Tamní pravidla ji vycvičila, aby se nikomu nedívala do očí.

Kaelen se však jen zasmál. „Vypadá to, že ten institut splnil svůj účel. Konečně tě naučili poslušnosti. Měli jsme tě tam poslat dřív — možná by pak Sienna nemusela tolik trpět.“

Elara dál hleděla k zemi a mlčela. Neodsekla mu v návalu hněvu jako dřív; vypadalo to, jako by to všechno přiznávala.

Kaelen si podrážděně nasadil sluneční brýle. „Dělej, nasedej. Musím stihnout závod. Nezdržuj mě.

Sienna je až moc hodná. Kdyby mě nepoprosila, abych pro tebe přijel, ani bych tu nebyl.“

Elara tiše otevřela dveře auta a posadila se.

Než si stačila zapnout pás, Kaelen dupl na plyn.

Motor zařval a auto vystřelilo vpřed jako raketa.

Kaelen vypadal vzrušeně. Koutkem oka ji zpoza brýlí sledoval a čekal, až začne křičet nebo ho prosit, aby zastavil.

Nebo že možná vytáhne kartu „starší sestry“ jako dřív a bude ho varovat, aby mimo závodní dráhu nejezdil jako šílenec.

Kdyby to udělala, mohl by se vrátit a říct rodičům a staršímu bratrovi, že se v institutu nenaučila vůbec nic. Že je pořád arogantní, drzá a nezná své místo.

Dokud ho nezačne prosit, aby přestal, a neslíbí, že se mu nebude plést do věcí, nehodlal zpomalit.

Ale Elara neřekla ani slovo.

Vší silou se držela madla nad dveřmi. Přestože jí tvář strachy zbledla, zůstala zticha.

Strávila dva roky tím, že se učila skrývat strach. Její tvář neprozrazovala nic.

Jediný způsob, jak od sebe udržet trýznitele, byl chovat se tak, jako by se nebála.

Její mlčení však způsobilo, že Kaelenova tvář potemněla.

Jako by to byla nějaká výzva, sešlápl plynový pedál ještě víc a auto se hnalo ještě rychleji.

Bez ohledu na to, jak moc provokoval, Elara jen zatínala zuby tak silně, až jí vystoupily spánky, a odmítala promluvit.

Když mu zazvonil telefon, Kaelen konečně prudce zabrzdil. Pneumatiky zakvílely na prázdné horské silnici.

Buch!

Elara se udeřila hlavou o palubní desku. Zaplavila ji vlna bolesti a závratě.

Kaelen ani nemrkl. Odemkl telefon a přijal hovor.

Udělal to schválně.

Byl to jeho pokřivený způsob, jak jí to oplatit za to, že před dvěma lety shodila Siennu ze schodů.

Hovor se spojil.

„Pane Kaelene, závod byl přesunut na dřívější čas. Kdy dorazíte?“

Podíval se na Elaru. „Jsem na cestě.“

Po zavěšení chladně řekl: „Vystup!“

Než stačila zareagovat, otevřel dveře a vystrčil ji ven.

„Vezmi si taxíka sama.“

Pak odjel a nechal ji stát u krajnice.