Alistair se tvářil vážně. „Dědeček tě měl vždycky nejraději. Nikdy nevěřil tomu, že jsi Siennu ze schodů skutečně shodila. Chtěl si jen vyslechnout tvoji verzi osobně. Tak jsme mu řekli, že ses odstěhovala do zahraničí.

Ale on nám to nespolkl. Trval na tom, že tě najde sám. Nakonec upadl hned u vchodových dveří. Byl z toho hrozný poprask a on na nás pořád křičel, abychom tě přivedli zpátky. Řekl, že jestli se nevrátíš domů ty, nevrátí se ani on. Takže od té doby zůstává v nemocnici.“

Upravil si brýle, jejichž skla se zaleskla ve světle. „Upřímně, nebýt tebe, neupadl by a nebyl by poslední dva roky upoután na nemocniční lůžko.

Elaro, už není nejmladší. Jeho zdraví se zhoršuje. Možná je na čase, abys mu přestala takhle ztěžovat život.“

Elara zbledla. Neřekla nic, protože neměla co namítnout.

Když se tehdy celá rodina Kestnerových postavila na stranu Sienny, Frayne byl jediný, kdo jí skutečně věřil. Věděl, jak moc je zraněná a zdrcená.

Jenže ona byla příliš zaneprázdněná snahou získat si zbytek rodiny zpět, až nakonec ignorovala toho jediného člověka, kterému na ní opravdu záleželo.

A teď byl kvůli ní zavřený v nemocnici a ona ho ani jednou nenavštívila.

Musel se cítit tak opuštěný...

Když Alistair viděl, že mlčí, pokračoval. „Řekli jsme mu, že budeš pryč dva roky. Od té doby na to čeká. Zrovna včera tě chtěl jet vyzvednout na letiště. Řekli jsme mu, že tvůj let má zpoždění. To byl jediný důvod, proč se tam neobjevil.

Dědeček na tom není dobře. Je slabý a hodně se toho na něm podepsalo, hlavně proto, že se tě vždycky zastával. Sienna to kvůli tomu schytala od něj nejvíc. Tak prosím tě, už ho přestaň trápit.“

Elara věděla, o co se snaží.

Alistair tohle všechno říkal jen proto, aby mlčela, až Fraynea uvidí.

Frayne nikdy neuvěřil, že by Sienně ublížila. Kdyby se někdy dozvěděl, že ji kvůli lži poslali do Aureliánského institutu, rozzuřil by se a okamžitě by ji vzal zpět.

Bratři měli pocit, že Elara bude Siennu „šikanovat“ i po svém návratu, a tak ji poslali do institutu bez Frayneova vědomí a starému pánovi namluvili, že odjela ze země.

Báli se, že by řekla pravdu a poštvala Fraynea proti Sienně. Proto tu byl Alistair – aby nic nepokazila.

Elara ale nebyla hloupá. Viděla Kestnerovým až do žaludku, prohlédla jejich pokřivené uvažování.

Jen dřív nechtěla přijmout fakt, že lidé, se kterými žila osmnáct let, se k ní mohou chovat tak chladně jen proto, že není jejich vlastní krev. Ignorovala pravdu, protože chtěla někam patřit.

„Chápu,“ řekla nakonec.

Neměla v úmyslu jejich lži odhalovat.

Nikdy nechtěla Fraynea stresovat. A zdálo se, že tuhle část už zařídili za ni.

Alistair možná pocítil špetku viny, protože zjemnil hlas. „Elaro, všechno, co jsme udělali... bylo pro tvé vlastní dobro. To přece chápeš, ne?“

Neodpověděla. Otočila se k oknu, očividně už nechtěla mluvit.

Tuhle větu slyšela už příliš mockrát. Že je to pro její dobro.

Bylo to pro ni „dobré“, když se pokaždé postavili na stranu Sienny? Když ji nutili přiznat se k něčemu, co neudělala?

Takový druh falešné lásky už nehodlala přijímat.

V nemocnici.

Elara následovala Alistaira do výtahu, srdce jí prudce bušilo, jak stoupali do nejvyššího patra.

Byly to celé dva roky. Netušila, v jakém stavu Frayne teď je. Je pořád tak dobrý v šachách? Má už úplně šedivé vlasy? Zlobí se na ni?

Když došli k pokoji, Alistair otevřel dveře, ale Elara tam jen stála jako přimrazená. Nemohla se pohnout.

Frayne ji miloval víc než kdokoli jiný. Ale ona zmizela bez jediného slova. Myslela si, že na ni musí strašně zuřit.

„Co tady děláš?“

Frayne vzhlédl, když Alistair vstoupil dovnitř. Nevšiml si Elary, která stála těsně za dveřmi. Jeho hlas byl ostrý a podrážděný, plný hořkosti.

„Jdeš mi zase říct, že má její let zpoždění?“

„Pořád mě krmíš stejnou pohádkou, že se za dva roky vrátí. Odpočítávám každý den na prstech, držím se při životě jen proto, abych ji znovu viděl. A ty teď přijdeš se stejnou výmluvou? To všichni jen čekáte, až umřu, než ji přivedete zpátky?!

Moje chudinka Elara...“

Frayneovi se zlomil hlas. „Alistaire, jestli mě ještě pořád bereš jako svého dědečka, tak mi řekni pravdu. Kde je Elara?

Už jsem jednou nohou v hrobě. To mě vážně necháte umřít, aniž bych ji ještě uviděl?“

Elara se tak bála mu znovu pohlédnout do očí, nevěděla, co říct. Ale vteřinu poté, co uslyšela jeho hlas, veškerý strach zmizel.

Frayne byl vždycky na její straně a vždycky ji miloval, bez ohledu na cokoli.

Zbytek Kestnerových se nemohl dočkat, až ji pošle pryč. Kdyby se jí Frayne nezastal, pravděpodobně by ji v tom hrozném místě nechali a už se nikdy neohlédli.

Některé dívky si z toho místa už nikdy nikdo nevyzvedl. Prostě je tam nechali, jako by na nich nezáleželo...

Vyčítala si, jak byla tehdy hloupá. Tak zoufale toužila po lásce Kestnerových, že ignorovala jediného člověka, kterému na ní skutečně záleželo.

Alistair se mezitím tvářil naprosto klidně, jako by tenhle výstup slyšel už tucetkrát.

Pokaždé, když ho navštívili, Frayne se rozzlobil a prosil je, aby ji přivedli zpět. Někdy se zlobil i na Siennu.

Frayne si byl jistý, že Sienna má v Elařině odchodu prsty. Bratři to nakonec vzdali a přestali se u něj moc ukazovat.

Teď, když byla Elara konečně zpátky a nedělala potíže, usoudili, že by Frayne možná nemusel znovu vybuchnout.

Alistair krátce zatáhl Elaru za paži a vtáhl ji do pokoje. „Dědečku, nelhali jsme. Podívej – je tady.“

Frayne uprostřed věty ztuhl. Hlas se mu třásl nevěřícností. „E-Elaro?“

To jediné slovo, plné tolika emocí, ji naprosto zlomilo.

„Dědečku...“

Podlomila se jí kolena, jak k němu přiběhla a padla mu k boku, přičemž ho pevně chytila za ruku.

Ten moment si v hlavě přehrávala tolikrát. Plánovala, že se bude usmívat a řekne mu, že je všechno v pořádku, aby si nedělal starosti.

Ale teď, když ho viděla doopravdy, se na ni všechna ta bolest z posledních dvou let sesypala. Zabořila obličej do jeho klína a vzlykala jako malé dítě.

Její pláč naplnil místnost, byl hlasitý a plný bolesti. Jako by ze sebe vypouštěla všechno, co v sobě celou tu dobu dusila.

V Aureliánském institutu jí Frayne chyběl ze všeho nejvíc. Snila o tom, jak mu pláče v náručí a vypráví mu, jak moc to bolí.

Frayne měl v očích také slzy. Svíral ji za ruku a druhou ji jemně hladil po hlavě, prsty se mu třásly.

„Elaro... moje holčičko. Odpusť mi. Neochránil jsem tě. Nechal jsem tě trpět...“