Zničehonic si Davia na něco vzpomněla. „Ty si pořád ráda přispíš, že? Vstala jsi teprve teď a určitě máš hlad. Pojď se najíst s námi.“

Usmála se a pokynula Elaře, aby šla blíž, přičemž zjevně zapomněla, že stůl už byl téměř prázdný – zbyl na něm jen kousek chleba, do kterého Sienna kousla a pak ho nechala, protože ho nechtěla.

Barrett se zatvářil nespokojeně. „Proč se obtěžuješ ji zvát? Už se nacpala v kuchyni jako nějaký vyhladovělý žebrák. Nemá v sobě špetku slušného vychování!“

Zlostně se na Elaru podíval. „Už jsem ti to říkal. Jestli se neumíš chovat, ani nepomysli na to, že bys jedla u stolu. To jsi ignorovala všechno, co jsem řekl?“

Když začal víc soptit, vložila se do toho Sienna, aby ho uklidnila. „Tati, nezlob se. Možná se Elara nenajedla dost. Já stejně moc jídla nepotřebuju. Může si vzít moji porci.“

Zvedla talíř s nakousnutým chlebem a sladce se na Elaru usmála. „Elaro, pojď se najíst s námi!“

Elara se ani nepohnula. Sklopila zrak a plochým hlasem řekla: „Děkuji, slečno Sienno, ale už jsem jedla.“

Kuchařovy těstoviny ji zasytily a víc už by do sebe nedostala.

Sienně však náhle zrudly oči. „Ty to nechceš, protože je to moje?

I když jsou to zbytky, nedotkla jsem se jich. Jsou čisté. Jen jsem si myslela, že bys mohla mít ještě hlad. Nemyslela jsem to zle. Jestli se ti to hnusí, tak... tak se omlouvám.“

Vypadala zdrceně, jako by se měla každou chvíli rozplakat.

Elara už tohle divadlo viděla mockrát. Přesně věděla, co bude následovat.

A skutečně, Kaelen práskl vidličkou o stůl a probodl ji pohledem. „Sienna ti nabízí jídlo a ty se chováš takhle?

Táta tě viděl, jak se cpeš, a teď ještě jdeš po Siennině jídle? To se snažíš vyvolávat potíže hned takhle po ránu? Upřímně, měla jsi v tom institutu zůstat a už se nikdy nevracet!“

Před dvěma lety by ji stejná obvinění zdrtila.

Teď se ale na Kaelena jen klidně dívala. „Nikdy jsem neřekla, že mám ještě hlad. Nikdy jsem se nesnažila vzít jídlo slečně Sienně. A rozhodně jsem neřekla, že se mi hnusí.“

Dokonce počkala, až všichni dojedí, než vyšla ven. Udělala jen to, že Siennu zdvořile odmítla. Jak se z toho stalo, že je ona ta špatná?

Kaelen se střetl s jejím vyrovnaným pohledem a najednou se cítil nesvůj.

Elara skutečně neřekla nic urážlivého. Ale Sienna se stejně rozplakala, a to stačilo k tomu, aby z ní udělala padoucha.

Frustrovaný a zahanbený Kaelen vyskočil, popadl talíř s chlebem a vyštěkl: „Sienninu laskavost si nezasloužíš. Nechceš to? Fajn!“

Pak chleba i s talířem hodil rovnou do koše a rozzuřeně odešel.

Atmosféra zhoustla. I Daviin úsměv pohasl. „Vždyť jsme jen snídali. Proč tolik dramat?“

Nevyslovila Elařino jméno, ale výčitka v jejím hlase byla zřejmá.

Elara dělala, že to neslyší, a klidně pronesla: „Chci navštívit dědečka.“

To bylo vše, co chtěla od začátku říct, ale nikdo jí nedal příležitost. Okamžitě na ni začali ukazovat prstem, že je to ona, kdo Sienně ubližuje.

Jakmile se zmínila o Frayneovi Kestnerovi, Barrett a Davia ztuhli.

Téměř zapomněli, že Frayne Elaru vždycky zbožňoval nejvíc. I po tom všem, čím si Sienna prošla, když vyrůstala jinde, zůstávala jeho nejoblíbenější vnučkou Elara.

Od té doby, co poslali Elaru do Aureliánského institutu, byl Frayne v nemocnici. Celou dobu po ní toužil.

Davii rozbolela hlava, jen na to pomyslela. Frayne jim vždycky vyčítal, že se k Sienně chovají až moc dobře a Elaru přehlížejí.

Oni si ale nemysleli, že by ji ignorovali.

To Elara se vždycky musela se Siennou srovnávat. Cítili se provinile, že Sienna měla těžké dětství, a tak si mysleli, že by Elara měla ustoupit.

„Musím ještě připravit Siennin maturitní večírek. Alistaire, vezmi Elaru do nemocnice.“

Alistair neodporoval.

Chtěl si o tom s Elarou promluvit už včera večer, ale ona ho přerušila a on na to zapomněl.

Cestou do nemocnice seděla Elara natlačená na dveře auta, kolena přitažená k sobě a ruce je křečovitě svíraly.

Byly to dva roky. A kdykoli jí bylo nejhůř, člověk, který jí chyběl nejvíc, byl právě Frayne.

Kdyby viděl, jak se k ní chovají, pravděpodobně by ty lidi zmlátil, vzal by ji do náručí a řekl jí, ať nepláče.

Ale kdyby se dozvěděl, čím si ty dva roky prošla, zlomilo by mu to srdce.

Elara se schoulila v rohu sedadla a vypadala smutně. Alistair na ni koutkem oka pohlédl a pocítil bodnutí u srdce.

Bezděky zjemnil hlas. „Elaro, nevybíjej si to na Kaelenovi. Promluvím s ním později.

Jen Siennu až moc chrání. Jestli máš hlad, prostě řekni kuchaři, ať ti něco udělá. Není důvod se hádat o jídlo.“

I když to znělo, že je na její straně, výčitka tam stále byla.

Elara přitom už řekla, že hlad nemá a Sienně jídlo brát nechtěla.

Tehdy ani teď jí nikdo nevěřil. Mysleli si, že se jen vymlouvá.

A tak Elara neřekla nic. Jen přikývla a dál přemýšlela, co řekne Frayneovi, aby si nedělal starosti.

Už se nebránila jako dřív a zmizelo i to neustálé brebentění po jeho boku.

To bylo kdysi to, co Alistair chtěl. Ale teď mu její ticho připadalo zvláštně prázdné.

Napadlo ho, že v sobě určitě stále nosí zášť za to, že ji poslali pryč. Proto se teď chová tak chladně.

Přesto věřil, že jednou pochopí, že všechno, co udělali, bylo pro její dobro.

Alistair si povzdechl. „Elaro, víš vůbec, proč je dědeček v nemocnici?“

Při zmínce o Frayneovi konečně vzhlédla.

Předpokládala, že je zpátky v sídle Kestnerových. Proto včera tak spěchala domů.

Ale když se dnes ráno ptala služebných, řekly jí, že Frayne upadl hned poté, co před dvěma lety odešla, a od té doby je hospitalizován. Doma nebyl ani jednou.

Netušila, jak vážný ten pád musel být, když ho udržel v nemocnici celé dva roky, aniž by se mohl vrátit domů.

Měla se na to Kaelena zeptat už včera a jít za Frayneem hned.