Kaelith vjela se svým rezavým pick-upem na parkovací místo za farmou Frostpeak a s uši drásajícím skřípěním zabouchla dveře. Maddox, majitel farmy, zaslechl známý zvuk, vykoukl zpoza závěsu a usmál se.

„Kaelith! Rád tě zase vidím, jako vždycky,“ řekl a mrkl na ni.

„Ahoj, krasavci,“ pozdravila ho.

Maddox byl starší, bylo mu pravděpodobně k sedmdesátce, měl stařecké skvrny, kůži vrásčitou a opálenou od celoživotního pobytu na slunci a šedivé vlasy, ale ona milovala, jak mu po téhle pokloně každou sobotu zrudnou tváře. Jeho jasně modré oči se zajiskřily a on se k ní pomalým krokem vydal.

„Co pro mě máš tenhle týden?“ zeptala se.

„No, tenhle týden přeje kořenové zelenině! Ředkvičky, ředkvičky a další ředkvičky,“ řekl a ukázal na kartonové krabice, které navršil na sebe. „Mám tu pro tebe nějaké zelí, kapustu a pár dalších druhů listové zeleniny a...“ položil dlaň na jednu velkou krabici, „mrkev, tvou oblíbenou.“

„Miluju tě, děkuju!“ vyhrkla a pustila se do nakládání korby auta.

Když skončila, tleskla dlaněmi o sebe a z kabiny vytáhla kabelku, aby se podívala, co dalšího by mohla na trhu najít. Otočila se a zjistila, že Maddox stojí přímo za ní a narušuje její osobní prostor. Mírně se odtáhla.

„Mám pro tebe tento týden ještě jedno překvapení,“ zašvitořil a podal jí malou krabičku.

„Ehm, děkuju,“ řekla a úkrokem se mu vyhnula. Vzala si krabičku a všimla si, jak se nervózně škrábe na zátylku. Očima těkal po davu lidí. Kaelith krabičku otevřela a radostně vypískla: hlíva ústřičná. „Děkuju, Maddoxi!“ vyhrkla a vrhla se mu kolem krku.

„Kolik za ně?“ zeptala se.

„To je na účet podniku,“ ujistil ji s úsměvem.

„Jsi... jsi si jistý?“

„Tvá nákupní smlouva v posledních letech udržela mou malou farmu nad vodou. Nebýt tebe, musel bych farmu zavřít už před lety. Tohle je můj způsob, jak ti poděkovat,“ řekl jí.

Přimáčkla si krabičku k hrudi. „Děkuju.“

Maddox vypadal i nadále nervózně. „Nechceš... nechceš je hned ochutnat?“ zeptal se.

„Ó, ne, ještě ne. Raději si je schovám.“

„No, tedy, myslím, že bys měla mít aspoň jednu, ne?“ naléhal, znovu k ní přistoupil a postrkoval krabičku směrem nahoru.

Kaelith se poprvé v přítomnosti starého farmáře cítila víc než nepříjemně, a tak se omluvila s tím, že musí ještě něco nakoupit. Když odcházela, cítila v zádech Maddoxův podrážděný pohled a potlačila zachvění.

Farmářské trhy v centru Silverlake byly jedním z jejích nejoblíbenějších míst. Náměstí zaplňovaly dvě řady stanů. Byli tu farmáři, umělci, řemeslníci a v létě dokonce i prodejce cukrové vaty. Nakupovala tu každou sobotu od té doby, co se před pěti lety do Silverlake přistěhovala. Pár měsíců po přestěhování měla to štěstí, že našla volné místo kuchařky v podniku U Vyjícího ohaře, kde její kamarád pracoval jako barman. Paxton byl jediný člověk, se kterým mluvila o zaměstnání a kterému bylo úplně jedno, že má status toulavé vlčice. Měl jen jednu podmínku: během služby se neukazovat vepředu.

Bohužel stigma, které s jejím statusem toulavé vlčice souviselo, na ní ulpívalo jako oblak prachu. I teď, když procházela stánky očima, věděla, že někteří z nich by si od ní kvůli tomu nevzali peníze. Pár z nich po ní v minulosti dokonce plivlo. Byla to jejich škoda. Na tomto trhu nakupovala veškeré jídlo pro restauraci a každý týden tu utratila tisíce. Pokud nechtěli vydělat slušný balík jen proto, že utekla před tím hajzlem, budiž.

V baru tvrdě pracovala. Když nastoupila, byl známý jako bar pro měňavce, kteří se tam chodili opíjet a dělat hluk. Toho, že bar podává i jídlo, si nikdo ani nevšiml. Brzy poté, co začala, však kuchyně vydělávala téměř tolik co bar. Mezi druhou hodinou odpolední a desátou večerní byl každý stůl obsazený a talíře vylízané dočista. Byla na to náležitě hrdá. Kaelith dokonce dostala nabídky od několika časopisů a novin, které o ní chtěly napsat reportáž. Vždycky však odmítla. Jakákoli pozornost by mohla upoutat *jeho* zrak a ona musela udělat vše pro to, aby se to nestalo.

Poté, co nakoupila maso na celý týden a slíbila, že si ho vyzvedne před odjezdem, zaskočila do včelí farmy u Ambrose, aby doplnila zásoby. Zatímco jí Micah dával ochutnat svůj nový med z divokého kvítí, všimla si, jak se trhem přehnal šepot. Strčila si dřívko od medu do úst a podívala se směrem k ulici. Srdce se jí sevřelo. U chodníku zastavila čtyři černá SUV. Byl to on? Našel ji? Dveře prostředního SUV se otevřely a Kaelith rychle skryla obličej, předstírajíc nadpozemský zájem o různé medové tyčinky rozložené na stole.

„Vypadá to na další schůzku,“ zašeptal Micah spiklenecky.

Kaelith vzhlédla a viděla, jak pozoruje muže vystupující z auta. „Jsou tu stálými hosty?“ zeptala se a v duši jí vykvetla naděje.

Přikývl. „Lykanti.“

Kaelith si úlevou oddechla, za což si od Micaha vysloužila zvědavé pozvednutí obočí. Lykanti nebyli zrovna bytosti, u kterých by se dalo oddechovat s klidem, přestože Silverlake sousedilo s jednou z největších smeček v zemi. Byli nadřazení vlkům, měli téměř nesmrtelný život, zbystřené smysly, vrozenou intuici a mnohem smrtonosnější schopnosti. Kaelith to věděla moc dobře, sama byla napůl lykantka. Toulavý kříženec... to nejhorší z nejhoršího v obou světech. Zahnala Micahův tázavý pohled tím, že si vybrala medovou tyčinku, rozlomila ji a nasála vůni.

„Mmmm, jablko a... je to hřebíček?“ zeptala se a vzhlédla se sbíhajícími se slinami.

Jeho obočí se svraštilo ještě víc. Podíval se na tyčinku. „Tahle je levandulová.“

„Hm,“ řekla Kaelith a přidala tyčinku ke svému nákupu.

Rozhlédla se a zvedla nos výš do vzduchu. Z té lahodné vůně se jí rozklepala kolena. Chtěla ji najít a cokoli to bylo, přidat to na své menu pro tento týden. Ustoupila a znovu nasála vzduch. Otočila hlavu směrem k vůni a otevřela oči. Dech se jí zadrhl v hrdle a celé tělo jí brnělo.

Její oči upoutala skupina mužů kráčejících od SUV. Všichni byli dobře oblečení a jejich kroky hltaly chodník; zjevně někam spěchali. Vpředu šli čtyři muži. Dva šli o kousek za ostatními. Oba byli šlachovití, měli blond vlasy a na tvářích mračivé výrazy. Všimla si tetování vykukujících z jejich sak a jeden měl obraz dokonce i na obličeji.

Jeden muž kráčel uprostřed skupiny, jako by byl pod jejich ochranou. Byl *obrovský*. Stavěný jako dům, zíral do telefonu a zběsile do něj ťukal. Jednou vzhlédl a ona zalapala po dechu. Jeho oči... nikdy neviděla nikoho se stejnou genetickou vadou, jako měla ona: heterochromií. Zatímco ona ve svém jediném modrém oku vždy nosila hnědou kontaktní čočku, aby na sebe nepoutala nechtěnou pozornost, tenhle muž ji vystavoval na odiv, čímž nutil ženy kolem sebe zírat na tu vzácnost.

Žádný z těchto mužů však nebyl tím, kdo původně upoutal její pohled. Ne, ten muž s tou lahodnou vůní jablečného moštu byl ten, kdo skupinu vedl. Popotahoval si manžety saka a neklidně si upravoval límec. Bylo jasné, že na nošení obleku není zvyklý, i když nechápala proč, když v něm vypadal tak skvěle. Musel měřit aspoň metr devadesát. Byl přesně její typ se šlachovitým tělem, které nepochybně skrývalo dobře vypracované svaly. Měl dlouhé kroky a jeho tmavé oči těkaly po trhu, kterým procházeli, jako by hledaly jakékoli známky nebezpečí. Levou rukou si hrubě prohrábl tmavé vlasy, čímž mu pár pramenů spadlo na čelo, než se znovu pokusil urovnat si límec.

„*Souzený druh*,“ vydechla Kaelith do větru. Šokem sevřela rty. Nechtěla to říct nahlas. A věděla, že to udělala, protože v momentě, kdy to slovo opustilo její ústa, jeho hlava prudce vystřelila jejím směrem.

Její souzený druh zůstal stát jako přimrazený k zemi, ruce stále zvednuté v neohrabaném úhlu za krkem. I přes celý trh si všimla, jak se jeho tmavé oči změnily v temně černé, jak ji poznal. Chytila se tyče stanu vedle sebe a cítila, jak se kov pod tím napětím ohýbá. Její souzený druh na ni dál šokovaně zíral, dokud do jeho ramene nevrazil muž ťukající do telefonu. Ten velký muž vrhl na jejího souzeného druha zamračený pohled, očividně nezvyklý na to, že by porušil to, co byla pravděpodobně rutinní formace. Ti dva muži za ním mu při míjení věnovali tázavé pohledy.

Kaelith s očekáváním čekala. Plachou se usmála a zvedla ruku na pozdrav. Úsměv jí neoplatil, místo toho se na ni dál díval s tím samým nejistým, šokovaným výrazem. O chvíli později zamrkal, podíval se na muže, kteří ho minuli, pak se znovu podíval na ni a zavrtěl hlavou. Kaelith zmateně několikrát zamrkala a on se pak otočil a následoval ostatní muže. Cítila, jak se jí hruď svírá, čím dál víc se vzdaloval. Sledovala jeho záda, dokud nezmizel za rohem na Main Street.

Její souzený druh, lykant, od ní právě odešel bez jediného dalšího pohledu. Co sakra měla teď dělat?