Graeven dohnal Valena, Malachiho a Silase. Ignoroval jejich zvědavé pohledy a znovu zaujal svou pozici před nimi, aby se ujistil, že nehrozí žádné nebezpečí, zatímco mířili na schůzku s Alfou Nashem. V hlavě se mu stále dokola přehrával ten zklamaný výraz na tváři jeho souzené družky.

*Jeho souzená družka.* Pořád tomu nemohl uvěřit. Když vystoupil z SUV a ucítil sladkou vůni pomeranče a smetany, myslel si, že je tam někde prodejce zmrzliny. Ta omamná vůně a těsný límec košile ho odváděly od úkolu hlídat alfu a jeho doprovod.

Pak ji uslyšel... a pak ji spatřil. Její krása ho doslova přibila k zemi. Světle kaštanové vlasy s jemnou vlnou jí padaly těsně pod ramena. Jemná, opálená kůže s pihami na tvářích a plné rty, které mu okamžitě rozpumpovaly krev v žilách při představě, jak se ho všude dotýkají. Štíhlé tělo s úzkým pasem a prsy, která hrozila, že vypadnou z těsného tílka, které měla na sobě. Její oči se zajiskřily uznáním, které mezi nimi zajiskřilo. Neuniklo mu, že v jejím pravém oku ta jiskra nezáří tak jasně, což ho nutilo přemýšlet, jestli nemá kontaktní čočky... ale proč jenom jednu?

Oči od ní odtrhl, až když do něj Valen vrazil a hluboce zavrčel. Spěchali a porušení formace mohlo znamenat jen nebezpečí – nebezpečí, které tam zjevně nebylo. Podíval se zpět na svou družku, v hlavě mu vířily nápady, jak se k ní dostat a zároveň plnit svou povinnost. Kolem něj pak prošli Silas a Malachi, Malachi s pobavenou zvědavostí a Silas s posměšným úšklebkem. Znovu střelil pohledem ke své souzené družce, která křečovitě svírala tyč stanu, u kterého stála. Pak se na něj usmála a celý jeho svět se roztříštil na kusy. Zvedla ruku a jeho tep vyletěl do závratných výšin. Zacítil ji, teď už ji najde kdekoli, uklidňoval se.

*Graevene, co to sakra je? Kde jsi?* promluvil mu Valen v mysli.

Graeven polkl, věděl, že nemá na vybranou. Pokusil se to vyjádřit pohledem, když udělal krok pryč od ní. Zachytil, jak její úsměv pomalu povadl a ve tváři se jí mihl výraz zklamání a bolesti, než se odvrátil.

„Měl bys radši zůstat ve střehu, Grae,“ zavolal na něj Silas, když se na obzoru objevil cíl jejich schůzky, podnik U Vyjícího ohaře. „Majitel, Paxton, by po tobě mohl skočit, kdybys byl moc duchem nepřítomný.“

Graeven obrátil oči v sloup. Věděl, že majitel je gay a že ho už dávno odmítl, i když mu to Silas nikdy nenechal zapomenout. Posledních pět let chodil do podniku každou sobotu, kdy měl volno. Tehdy přijali nového kuchaře a jeho jídlu se nedalo odolat. Dokonce se ptal holek za barem na toho chlapa, ale ty se jen mohly potrhat smíchy a místo toho se ho snažily přesvědčit, aby si je vzal domů. Po tomhle setkání pak už jen sedával v zadním rohu a ochutnával neustále se měnící sobotní menu, kdy kuchař podle všeho nakupoval čerstvé místní suroviny na celý týden.

Dnes však nešlo o jídlo, šlo o volání o pomoc od místního alfy, který hlásil opakované útoky toulavých vlků. Majitel podniku, Paxton, je přivítal u zadního vchodu.

„Omlouvám se, že jste museli jít pěšky, Alfo Valene. Farmářské trhy by měly skončit dřív, než vaše schůzka skončí, a vaši řidiči vás pak mohou vyzvednout tady,“ vysvětlil Paxton.

„To není problém,“ odpověděl Valen a schoval telefon do kapsy, aby muži potřásl rukou. Prohlédl si dva muže u vchodu. „Máte pro nás připravenou soukromou místnost?“

„Ano, pane, po dobu vašeho hovoru nebude v budově nikdo jiný kromě mě.“

„Dobře.“ Valen přikývl na dva muže z ochranky, kteří sklonili hlavy, když Valen vstoupil.

Graeven nechal Silase a Malachiho vejít, zatímco on zůstal chvíli pozadu, aby se ujistil, že nejsou sledováni. Paxton mu podržel dveře. Když vcházel dovnitř, slyšel Paxtona, jak šeptá těm mužům: „Pamatujte na to, co jsme domluvili. Nikoho dovnitř. Rozumíte? Prostě držte hubu a dělejte svou práci a budeme v pohodě.“

Graeven očima propátrával každou místnost, kterou míjeli, a hledal skryté nebezpečí. Vůně se vířily kolem a jeho mysl každou z nich analyzovala, než ji zavrhla. Valen a ostatní už byli v salonku baru a čekali, až je Paxton uvede do místnosti. Paxton tak učinil gestem směrem ke dveřím uprostřed. Valen přikývl na Graevena. On i Malachi se rozdělili, aby zkontrolovali každou prázdnou místnost, než Graeven otevřel dveře, které měli použít. Alfa Nash a dva muži, které si přivedl, stáli u vchodu. Když Valen vstoupil, napětí v místnosti se zdvojnásobilo.

„Alfo Nashi,“ pozdravil Valen se zvednutou rukou.

Nash polkl a s obavami stiskl ruku lykantího alfy. „Děkuji, že jste přišel, Alfo Valene.“

„Bezpečnost tvé smečky ovlivňuje bezpečnost mé, Nashi. Oceňuji, že jsi s touhle záležitostí přišel za námi. Z vlastní zkušenosti vím, jak je těžké žádat o pomoc. Teď si sedni a řekni mi, s čím se potýkáte,“ řekl Valen. Posadil se, dychtivý pustit se do práce.

Nash si s úlevou oddechl a znovu se posadil. „Správně, no, ten problém jsme objevili asi před šesti měsíci. Začalo to v malém, tu a tam závan toulavého vlka podél našich hranic, nic neobvyklého, jak víte.“

„Samozřejmě,“ souhlasil Valen.

Graeven se postavil ke zdi u dveří. Zkřížil ruce na prsou a pozorně naslouchal. Bezpečnost smečky byla jednou z jeho hlavních povinností. Vzhledem k tomu, že Nashova smečka sousedila s tou jejich, pokud měli problémy s toulavými vlky, brzy se to dotkne i jich.

„Asi před třemi měsíci jsme zahlédli skupinu, možná čtyři?“ podíval se na svého betu po pravici, který souhlasně přikývl. „Rozutekli se v momentě, kdy je má hlídka odhalila. Ztratili jsme jejich stopu asi dvě míle na sever a měsíc jsme nikoho neviděli. Mysleli jsme si, že jsme je vyplašili.“ Nash zavrtěl hlavou. „Pak jsme zahlédli dvě samostatné skupiny po čtyřech na opačných koncích našich hranic. Testovali naše ploty. Naštěstí proto, že jsme je postavili podle vašeho vzoru, se jim nepodařilo proniknout, ale...“

„To se neposlouchá dobře,“ řekl Valen a poklepával prsty o hranu stolu. „Nějaký nápad, po čem šli?“ Vytáhl z kapsy saka cigaretu a nabídl ji viditelně nervóznímu alfovi, který zavrtěl hlavou.

„Vůbec netuším! Nemáme žádné nepřátele, za poslední rok jsme nepřijali žádné nové členy, nemáme žádné rozjednané obchodní dohody ani žádné významné zdroje, které by stály za to...“

Valen si potáhl z cigarety. „Proč mám pocit, že tušíš, co chtějí, jen se to bojíš vyslovit?“

Nash se podíval na svého betu, který znovu přikývl. Beta byl ten, kdo promluvil jako další. „Právě ty úseky, kde se pokoušeli o průnik, nás znepokojují, Alfo Valene.“

„Co je s nimi?“

„Byli spatřeni pouze u plotů, které sousedí s těmi vašimi.“

Valen se ohlédl na Graevena, který zavrtěl hlavou. „Nezaznamenali jsme nic neobvyklého. Jeden nebo dva tu a tam. Všichni byli dopadeni, vyslechnuti a propuštěni s varováním a *přátelskou upomínkou*,“ odpověděl Graeven. Každý toulavý vlk chycený na jejich území dostal malé znamení, aby věděli, jestli se o totéž pokusí podruhé.

Muž po levici Nashe vytáhl ze složky na klíně fotografii a položil ji na stůl. Valen na ni krátce pohlédl a pak ji podal přes rameno Graevenovi. Ten vzal fotku a zamračil se. Byl to snímek znamení, které smečka Blackwood používá na kůži toulavých vlků.

„Téhle *přátelské upomínky*?“ zeptal se beta s úšklebkem.

Graeven střelil po betovi pohledem. Netrvalo ani dvě vteřiny a beta pod jeho pohledem sklonil hlavu. „Kdy jste to vyfotili?“

„Před dvěma týdny,“ odpověděl Nash.

„Není to první případ,“ hádal Valen.

„Ani poslední,“ potvrdil Nash.

„No, ať jsou to kdokoli, byli dost chytří na to, aby se od nás nenechali chytit dvakrát,“ vložil se do toho Malachi.

„A vy nemáte ponětí, po čem jdou?“ zeptal se Graeven. „Měli jste víc než tři tyhle toulavé vlky a nic jste z nich nedostali?“

Beta v obličeji zrudl. „Není to tak, že bychom se nesnažili.“

„No, ať už používáte jakékoli metody, musí...“

„Žádný z nich neměl jazyk,“ přerušil ho Nash a mírně se naježil.

Valen vrhl na Alfu Nashe varovný pohled, aby mu připomněl, kdo komu pomáhá. „Jazyky nebo ne, existují způsoby, jak dostat odpovědi.“

„Proto jsme vás zavolali. Myslíme si, že si můžeme navzájem pomoct,“ řekl Nash.

„Chytili jste dalšího?“ zeptal se Valen.

Alfa a beta si vyměnili pohled. „Chytili... podařilo se mu utéct.“

„Kdy?“ zeptal se tentokrát Graeven.

Nash nespouštěl oči z Valena. „Včera v noci. Zamířil na západ. Dokázali jsme ho sledovat pár mil, než jsme ztratili stopu. Zavolali jsme vás nejen kvůli našim sousedským vztahům. My... potřebujeme stopaře...“ Nash konečně pohlédl na Graevena.

Valen se ohlédl přes rameno. Graeven zkřížil ruce a jednou přikývl. „Máte ho mít,“ souhlasil Valen a vstal. „Přebereme to odtud a pomůžeme vám s vaším problémem. O odměně za naše služby promluvíme po dokončení úkolu. Můj tým se sejde ve vašem sídle dnes večer, aby získal vše potřebné, a pak vyrazí. Do dvou dnů bychom měli mít nějaké odpovědi.“ Valen natáhl ruku. Nash jí potřásl, nebyl si úplně jistý, jestli má být s dohodou spokojený, ale příliš se bál říct ne.

Silas a Malachi vyšli před Valenem ven a rychle zkontrolovali interiér kvůli hrozbám. Valen vyšel ven, udělal dva kroky a zastavil se. Graeven ho rychle následoval, aby zjistil, co se děje. Udělal jediný krok a ztuhl: pomerančová smetana. Zvedl nos a zhluboka se nadechl jako šílenec. Sliny mu zaplnily ústa a musel bojovat, aby ze sebe nevydal zasténání.

„Taky to cítíš,“ řekl Valen tiše. Otočil se ke Graevenovi.

„Ty... ty to cítíš?“ zeptal se Graeven. Samozřejmě, každý mohl cítit jeho souzenou družku, ale určitě by to pro alfu nemělo být tak silné, nebo dokonce důvodem k poplachu.

Valen přikývl, nozdry se mu zachvěly a oči se zúžily. „Toulavý vlk.“

Graevenovo obočí se prudce stáhlo. Teď se nadechl trochu záměrněji a bylo to tam, pohřbené hluboko pod její vůní byl další pach: pach toulavého vlka.

„Najdu to. Jděte k autu,“ pobídl ho Graeven a zamířil přes bar. Vešel do chodby pro zaměstnance a zastavil se. Slyšel sladký hlas, jak si zpívá, a zvuk pánví klouzajících po mřížkách. Pokračoval chodbou dál a nenápadně nahlížel do každých dveří, zda tam není toulavý vlk.

Graeven pokračoval chodbou a jak šel, vůně pomeranče a smetany se začala mísit s pachem toulavého vlka a on konečně pochopil. Zpěv pokračoval, až došel k posledním dveřím. Do zářivého kuchyňského prostoru byly dokořán otevřené lítačky. Spatřil svou souzenou družku, jak otevírá troubu, naklání hlavu, aby nasála vůni, a přitom se ohýbá. Pohled na ni v jógových legínách ho dostal do kolen. Poprvé v životě byl naprosto bezmocný vůči fyzické reakci svého těla. Svaly mu napínaly touhou se jí dotknout. Její zpěv mírně ztišil, až ustal úplně. Jeho souzená družka zavřela troubu a otočila se. Oči se jí rozšířily, když sjely po jeho postavě. Čím níž její oči klesaly, tím víc jí rudla kůže. Někde u jeho pasu jí vypadl z ruky telefon.

„Co... co tady děláte?“ zašeptala.