„*Kaelith, vrať se ke mně,*“ prosil ten zmučený hlas v její hlavě. Kaelith byla v hlubokém spánku. Její mysl byla bdělá, zatímco tělo měla těžké jako olovo. Snažila se pohnout, ale údy ji neposlouchaly. „*Tak moc mě to mrzí.*“ Hlas se jí ozýval v mysli jako ozvěna. „*Už ti nikdy neublížím, jen pro mě otevři oči, zlato,*“ zašvitořil jí u ucha. Hlas se s dalšími slovy ztišil: „*Neopouštěj mě. Právě