ELOWEN

Vlkodlaci přišli za noci krvavého úplňku. Obloha zrudla, když vtrhli do města a vytahovali dívky a ženy z jejich domovů. Chaos propukl, když zabili první dívku. Jmenovala se Hestia a byla to moje nejlepší kamarádka.

—————

Dívám se z okna své ložnice a všímám si rudého nádechu oblohy. Ve srovnání se západem slunce působí hrozivě. Vidím Hestii, jak kráčí k našemu domu na konci ulice. Má azurově modré oči a oříškově hnědé vlasy, které jí sahají až k bedrům. Vždycky jsem jí ty její rovné a poslušné vlasy trochu záviděla.

„Mami, můžu jít na chvíli ven? Je tu Hestia,“ zavolám na matku do přízemí.

Ze schodiště se ozve její melodický hlas. „Jen na chvilku, platí, miláčku? Potřebuju, abys mi pomohla s tím dortem.“

„Ano, slibuju.“

„Bude dort?“ zavolá Kaelen ze svého pokoje a vystrčí hlavu ze dveří. Blonďaté vlasy má rozcuchané jako vždycky.

„Samozřejmě, že bude dort, ty hlupáku. Mám narozeniny,“ prozpěvuji a nevšímám si svého otravného bratra, který mi hned něco odsekne.

Sběhnu ze schodů a zamířím k vchodovým dveřím. Bydlíme v bíle natřeném domě v nejmenší ulici v Aeloře. Obvykle je tu velmi živo, předzahrádky jsou plné zelených rostlin a lidé spolu klábosí, ale dnes ve vzduchu visí chladný mráz.

Sleduji muže v černé uniformě a černých kožených botách, jak vchází do naší uličky. Znám tu každého, ale tenhle muž je mi cizí.

Doerbe k Hestii a já jen přihlížím, jak mu z ruky vyrostou drápy a protnou jí srdce. Vidím, jak krev vsakuje do jejích šatů a jak z jejích azurově modrých očí mizí život.

Vykřiknu a vedle mě se ve dveřích objeví matka. Muž se podívá naším směrem a v očích mu blýskne krutost. Objevují se další muži, vcházejí do naší uličky a obklopují ho.

Matka mě odtáhne od dveří a naléhá, abych vyběhla zadním vchodem směrem k temnému lesu za naším domem. Nezastavuje se, aby hledala bratra nebo otce. Prostě mě jen táhne pryč z toho chaosu.

Jako by věděla, proč jsou tady a po čem jdou.

Městské domy za námi mizí a nahrazuje je nekonečná hradba borovic. Vysoké stromy vrhají na zem dlouhé stíny. Země se mi pod nohama třese, jak se ty stvůry blíží. Matka mě táhne za paži, prsty se mi bolestivě zarývají do kůže a nutí mě běžet lesem ještě rychleji.

V mysli mě pronásleduje vzpomínka na krev kapající na chodník tam, kde vlkodlak rval maso.

Nezvládám běžet rychleji, hrudník se mi zalyká a svaly pálí. Nohy mám slabé a prosí mě, abych zpomalila. Běžíme, dokud se neobjeví dřevěný srub. Lovecká chata je stará a opuštěná. Vřeše jsou díry a okna jsou roztříštěná.

S kamarády jsme se sem občas vplížili a v noci si vyprávěli strašidelné příběhy, ale žádný příběh nebyl tak děsivý jako tento.

Když se zastavíme, hrudník se mi prudce zvedá. Ve vlhkém vzduchu cítím vůni lesa. Přes šišky a polámané větve dojdeme na verandu.

Dřevěné dveře protestně zavržou, když nás matka vede dovnitř. Podlaha je pokrytá suchým listím, které sem nafoukalo oknem.

Nohy mi konečně vypoví službu a matka mě pevně obejme. Jediným zvukem kolem nás je náš namáhavý dech. Odtáhne se a podívá se mi přímo do očí. Vidím rozmazaně, ale přesto poznám, že její nebesky modré oči jsou tvrdé a chladné – takové jsem je nikdy neviděla.

„Máme málo času, takže pozorně poslouchej.“

Ruce se mi třesou, jak adrenalin začíná vyprchávat. „Mami, já se bojím.“ V chatě je bez slunečního světla zima a na kůži mi naskakuje husí kůže.

Přejíždí mi rukama po nahých pažích nahoru a dolů. „Já vím, zlatíčko, ale musíš mě poslouchat, ano?“

Kývnu a stisknu náhrdelník, který mi matka dala k desátým narozeninám, přesně před čtyřmi lety. Dotýkám se ho vždycky, když jsem nervózní nebo vyděšená. Přívěsek je z ručně foukaného skla ve tvaru dorůstajícího měsíce. Je průhledný a visí na stříbrném řetízku.

Matka položí svou ruku na mou. „Potřebuju, abys na tohle dávala velký pozor, rozumíš?“

Znovu kývnu.

„Teď zůstaň úplně klidná,“ řekne matka a oči jí zčernají.

Instinktivně se od ní odtáhnu, ale její stisk je neúprosný. Ústa se jí pohybují, jak začne mumlat řetězec slov v jazyce, kterému nerozumím.

„Mami, co se to děje?“ V hrudi se mi rozhoří ostrá bolest. Z úst se mi chce dral výkřik, ale matka mi pevně přikryje ústa dlaní.

Bolest mi proniká srdcem a šíří se do zbytku těla. Dosahuje až k temeni hlavy a ke konečkům prstů. Křečovitě zavřu oči a v duchu ji prosím, aby přestala.

Po minutě, která se zdá jako hodiny, bolest nakonec opustí mé tělo skrze hruď. Když otevřu oči, v jejích modrých očích vidím smutek.

Chvění pod námi se vrací a já sleduji matku, jak její odhodlání střídá strach.

Její slova jsou sotva šeptem. „Jsou blízko. Musíš se schovat.“

Chvíli se rozhlíží po místnosti. Pak se její pohled zastaví na kuchyňských skříňkách. Kdysi červená dvířka sotva drží na pantech.

Zavede mě do temného prostoru uvnitř. „Poslouchej mě pozorně, ať se stane cokoli. Slib mi, že se ani nepohneš a nevydáš ani hlásek.“

Chci se zeptat, co se děje. Chci se zeptat, kde je Kaelen a táta, ale ledově chladný pohled v jejích očích mě zastaví. „Slibuju,“ zašeptám.

Pevně zavře dvířka a silou je zaklíní na místo. Jsem skrčená v tmavém, stísněném prostoru, ale mezerou mezi dvířky stále vidím všechno.

Dveře se rozletí a narazí do zdi. Do chaty vchází muž středního věku v černých kožených botách a černé uniformě. Na uniformě má vyšité tři zlaté hvězdy. Černé vlasy má zastřižené nakrátko. Rysy v jeho tváři jsou hluboké a oči mají barvu kalné hnědi. Prochází místností a rozhlíží se, jako by hodnotil výběr interiéru.

„Co chcete?“ zeptá se matka zády ke mně.

„Víte, co chceme.“ Jeho hlas je skřípavý a rve mi uši.

Jeho kroky jsou těžké, jak se k matce blíží a tyčí se nad ní. „Kde je? Vím, že jednu schováváš.“

Matka není tak vysoká, ale neustoupí. „Nikdo už nezbyl, všechny jste je zabili.“

Muž se uchechtne a oči mu zčernají. Zlověstný úsměv odhalí špičáky v jeho ústech a já potlačím zalapání po dechu.

„Všechny ne.“

Ta slova ještě doznívají v místnosti a já jeho další pohyb sotva postřehnu. Z rukou mu vyrostou dlouhé ostré drápy. Všechno jako by se dělo zpomaleně. Za méně než jeden nádech drápy rozpářou matčinu hruď. Padá k zemi a její krev se vpíjí do dřevěné podlahy.

Ruce se mi třesou, jak si zakrývám ústa, aby mi neunikl výkřik. Slzy mi rozmazávají vidění a stékají po tvářích. Hruď mě bolí, jako by mě něco rvalo zevnitř.

Po krátké minutě ticha se chatou znovu rozezní zvuk těžkých bot. Dělá pomalé kroky přes rozbité sklo a sténající dřevo.

„Tvoje matka byla mazaná žena, ale tipoval jsem ji na chytřejší.“ Kroky se blíží a já vidím lesk jeho černých kožených bot.

„Cítil jsem tě už zvenčí.“ Utrhne dvířka skříňky z pantů. Velká ruka mě chytne pod krkem a zvedne mě do vzduchu. Když vycení své děsivé zuby, objeví se ostré špičáky.

Poruším slib, který jsem právě dala, a vydám ze sebe krvežíznivý výkřik.