ELOWEN – O SEDM LET POZDĚJI

Suchá hlína se mi drolí mezi prsty. Slunce mi pálí do tváře a cítím, jak mě pod ním pálí kůže. Sucho zničilo většinu úrody a teď vysychá i země kolem jezera. Voda z jezera omývá vyprahlou půdu a země ji okamžitě nasává. V dálce zakokrhá jeden z kohoutů z městečka.

„Musíš jít ze slunce, víš, že je to zbytečné,“ řekne můj bratr. Kaelen sedí pod velkým červeným dubem u břehu jezera. Stín mu dopadá na tvář a on mě s obavami sleduje. Pískově zbarvené vlasy má rozcuchané a modré oči trochu zarudlé z nedostatku spánku.

„Jen chci najít nějaký kořen lopuchu,“ řeknu s našpulenými rty a vytáhnu ze země další seschlý kořen.

Jedna z dívek, které právě dorazily do města, má na paži infekci a nejsou k dispozici žádné léky na její ošetření. Když jsem byla mladší, babička mě hodně naučila o bylinkářství a od té doby vyrábím masti a léky pro nemocné a zraněné. Kořen lopuchu má mnoho léčivých vlastností, které dokážou vyléčit infekci. Obvykle ho snadno najdu podél břehu jezera.

Říkala jsem bratrovi, že nemusí chodit se mnou, ale ignoroval mě. Totéž platí pro Joviana. Jeho nejlepšího kamaráda, který někde na okraji lesa sbírá dříví na oheň.

Jovian je syn Jovara, vůdce vesnice. Bratr a já jsme se s Jovianem seznámili, když jsme před téměř sedmi lety poprvé dorazili do rybářského městečka. Neměli jsme nic a hladověli jsme, dokud nás Jovarus nenašel a neujal se nás. Měli jsme štěstí, že jsme přežili, to nemůže říct každý. Kaelen nějakým způsobem zatáhl Joviana do svého „plánu na ochranu mladší sestřičky“. Nespustí mě z očí.

Jsme jen dvě minuty chůze od města. Od místa, kde stojím, vidím vchod. Uprchlíci sem přicházejí poté, co na jejich domovy zaútočili vlci. Přicházejí do této vesnice, když zaslechnou šepot o skryté svatyni, o které vlci nevědí. Svatyně je vesnice na ostrově uprostřed jezera a není z pobřeží vidět, a to ani pro vlkodlaky.

Rybářské městečko je jedinou cestou, jak se na ostrov dostat, protože se tam dá dopravit pouze po vodě. V průběhu let našlo cestu do skryté vesnice stále více lidí, ale zásoby jídla se tenčí. A teď lidé hladoví.

Dojdu k jezeru, očistím si ruce v chladné vodě a cáknu si trochu vody na obličej, abych si ochladila kůži. V odrazu na hladině vidím, jak má moje normálně bledá kůže načervenalý nádech. Moje pleť je bledší než u většiny lidí a spálí se při prvním slunečním paprsku. Odhrnu si pramen svých sněhobílých vlasů a skrze čeřící se vodu hledím na důvod, proč jsem stále naživu. Na důvod, proč mě vlkodlačí vojáci nechali žít, zatímco tolik jiných zemřelo.

Moje tmavě šedé oči. Barvy oceli.

Za posledních sedm let bylo při útocích mnoho obětí. Muži i ženy se snaží chránit své rodiny před nemilosrdnými vlky, ale armáda měla v průběhu let pouze jeden stálý cíl.

Ženy a dívky s modrýma očima.

Všimnu si, že mi náhrdelník vykukuje ze svetru, zastrčím ho zpět a dojdu k bratrovi. Má nahozený vlasec, ale nevěnuje mu pozornost. Hledí k obloze a tváří se zamyšleně.

„Co se to s tebou děje?“ řeknu, kopnu ho do nohy a sednu si vedle něj. Bratr je tišší než obvykle.

Kaelen se vyhne mému pohledu. „Se mnou? Nic.“

Zúžím na něj oči. Je to můj bratr. Poznám, když něco skrývá. Trvá to pár vteřin, ale pak si Kaelen poraženecky povzdechne. „Mám prostě takový pocit.“

Protočím nad ním oči. Bratr má silnou intuici a mnohokrát má pravdu. Našel jídlo, když bylo potřeba, a zachránil dívky ukryté ve tmě, ale většinou si to prostě moc bere.

Posadí se a začne se rýpat v uschlé trávě. „Nevím proč, ale je to stejný pocit jako před sedmi lety. Jako bych tě měl ztratit.“

„Neztratíš mě,“ řeknu mu a obejmu ho kolem ramen.

„Nejsem jejich cíl,“ zopakuji už poněkolikáté.

„Já vím, ale—"

Země se pod námi začne třást a já zaryju prsty do hlíny. Podívám se na bratra a jeho vytřeštěné oči potvrdí mé obavy. To dunění v zemi je nám oběma až příliš povědomé.

Vlkodlaci přicházejí.

Skrčíme se k zemi a schováme se za dub. Jakmile dunění začne, netrvá dlouho a vlkodlaci se objeví. Vyřítí se z lesa jako šmouha a formace tří nablýskaných černých SUV projede po jediné štěrkové cestě vedoucí do města. Zvuk řvoucích motorů naplní vzduch kolem nás. Hustá srst vlků se leskne v ranním světle. Barvy sahají od pískově hnědé až po hlubokou čerň. Cení blýskavé bílé špičáky, jak si razí cestu do města. Hluboké dunění jejich vrčení mi vibruje až v žaludku.

Srdce mi hlasitě buší v hrudi a svaly mám jako z olova, jak jsem přimrazená k zemi. Z lesa se vynoří Jovian se dvěma stříbrnými dýkami v rukou a dřepne si vedle nás. Ve tváři má zamračený výraz, vždy připraven k boji. Na jeho tváři není ani stopa po strachu, na rozdíl ode mě. Třesu se jako list ve větru.

Jovian už s vlkodlaky bojoval a čtyři masivní jizvy na jeho tváři to dokazují. „Máme problém.“

„To vidíme, Kapitáne Jasný,“ vyštěkne šeptem Kaelen. Vidím mu v očích paniku, což u svého bratra vídám málokdy. Obvykle je velmi uvážlivý a vyrovnaný.

„Takhle jsem to nemyslel. Tohle—“ Jovian ukáže dýkou na několik vlků v čele, „—není běžná četa. Ti vlci jsou menší a slabší. Postradatelní.“

Zvednou se oblaka prachu, jak SUV zastaví před vjezdem do města.

„Tohle je Aethelgard,“ řekne Jovian.

„Sakra,“ zakleje můj bratr.

Jovian souhlasně zamručí. Aethelgard se skládá pouze z lykanských vlků a ti nejsou jen silní, někteří z nich mají dokonce speciální schopnosti.

Dveře SUV se otevřou a na štěrk dopadnou dlouhé černé boty. Boty jsou dámské a lesklé, jako by byly úplně nové. Žena vystupující z auta je vysoká a krásná. Na její černé vojenské uniformě je vyšito pět zlatých hvězd, což vypovídá o její vysoké hodnosti. Zrzavé vlasy má stažené do pevného uzlu. Její mandlové, jantarové oči jsou ostré a zvýrazněné černou linkou. Vyzařuje z ní moc a bohatství a já vím, že to musí být ona, kdo tomu velí. Její pohyby jsou téměř kočičí. Půvabné a rozvážné. Ta žena je mladá a hádám, že jí je něco málo přes dvacet, stejně jako mně.

„To je princezna Vespera,“ zamručí Jovian.

Otočím hlavu k Jovianovi. „Jak to víš?“

Jovian nespouští z princezny oči. „Je důležité vědět, kdo je skutečný nepřítel. Vojáci jsou jen jejich loutky.“

Princezna se rozhlédne po vjezdu a opráší si smítko prachu ze své dokonalé uniformy. „Tedy, tohle je zklamání,“ řekne protáhle, ale její hlas je jasný, jako by každé slovo vyslovovala s naprostou precizností. Mávne rukou směrem k vlkům kolem sebe.

Vlci okamžitě vyrazí do akce a pohybují se v dokonalém souladu. Vojáci oblečení v podobných černých uniformách vcházejí do domů. Nikdo se jim neodváží postavit do cesty. Sedm let války zlomilo ducha většiny lidí. Všichni jsme viděli umírat své blízké. Těch pár odvážných duší, které se jim pokusí postavit, nepřežije, aby o tom mohly vyprávět.

„Musíme jít,“ řekne Kaelen, zvedne mě a táhne pryč od města.

Myslím na Karys, která musela zůstat ve městě, aby si vyléčila infekci. Má azurově modré oči a pokud ji armáda najde, zabijí ji.

Snažím se vytrhnout z jeho sevření, ale je příliš silný. Jsem drobná i ve srovnání s ostatními ženami ve městě. Roky života v tomto nemilosrdném světě mým svalům moc neprospěly. Dokonce i slunce je nepřítelem mé extrémně bledé kůže a moje bílé vlasy mě v davu činí nepřehlédnutelnou. Je to skoro, jako bych byla stvořena k tomu, abych v tomto světě trpěla. Ať už existuje jakýkoli bůh, na ničem nešetřil.

„Musíme jí pomoct ven,“ řeknu Kaelenovi.

Kaelen se zastaví a otočí se ke mně. „Jsou to lykani, Elowen. Pokud projeví milost, tak ti jen utrhnou hlavu.“

Rozruch mě přiměje obrátit pozornost zpět k městu. Přikryju si ústa, abych zabránila výkřiku. Kaelen mě přitiskne k hrudi. Karys je vytržena z matčina náručí. Její křik rve uši. Její matku drží dva vojáci, zatímco ona křičí a volá svou dceru.

Princezna se zatváří otráveně, jako by ty výkřiky byly jen obtížným hlukem pro její uši. Mávne rukou a jeden z vojáků matku odvede.

Do očí se mi derou slzy a stékají mi po tvářích. Očima visím na Karys, která se plazí pozpátku pryč od princezny. Její modré oči jsou plné děsu.

Princezna si na vteřinu prohlédne své rudě nalakované nehty. „A teď ta zábavnější část.“

Její zuby se vycení v krutém úšklebku a tam, kde byly před vteřinou prsty, vyrostou ostré drápy.

Vymaním se Kaelenovi a než si uvědomí, co dělám, jsem už příliš daleko. Nohama se zapřu do štěrku a vyrazím vpřed. Výhodou mé drobné postavy je, že jsem rychlá.

„ELOWEN, NE!“

Ignoruji bratra a hodím se před Karys. Koleno v džínách mi sklouzne po štěrku, jak přitáhnu Karys za svá záda a čelím ostrým drápům princezny. Zavřu oči a čekám, až přijde bolest a smrt mě přivítá.