ELOWEN

Centrální schodiště je z bílého mramoru a výrazně vystupuje z celého paláce.

„Palác je skutečně velkolepý, uvážíme-li, že přímo v místech, kde stojí, dříve tekla řeka. Pramení nahoře v horách a teče dolů do Sanguinary,“ vykládá Celessa.

Na vrcholu schodiště jsou dvoje masivní zlaté dveře. Musí být vysoké přes pět metrů.

„Co je tam?“ zeptám se.

„To jsou dveře do trůnního sálu. Je to velkolepé umělecké dílo. Nechal ho vyrobit král Korax, když nastoupil na trůn.“

Celessa se nakloní dopředu a přiloží si ruku k ústům. „Král tam právě teď je na důležitém setkání s některými ze svých nejvyšších generálů. Mezi nimi jsou i princ Vokar a princezna Vespera.“ Oči jí září vzrušením z tohoto drbu.

Je mi jedno, jestli je v té místnosti král nebo princ. Záleží mi na tom, že je tam princezna Vespera. Princezna mi může vrátit můj náhrdelník.

Snažím se zapamatovat si cestu, kterou jdeme. Doleva, třetí doprava, druhá doleva. Celessa se ode mě nehne ani na vteřinu. Chci se rozběhnout zpátky k trůnnímu sálu a počkat na princeznu, abych ji mohla prosit o svůj náhrdelník. Ano, jsem ochotná i škemrat.

Celessa mě zavede do místnosti s pohovkou pro tři osoby ze zeleného sametu, psacím stolem a dlouhým bílým stolem. „Prosím, počkej zde, léčitel tu bude za chvíli.“

Celessa ukáže na zelenou pohovku a čeká, dokud se neposadím. „Dám vědět do kuchyně, že budeš za hodinu připravena na večeři.“ Věnuje mi další děsivý úsměv a odejde z místnosti. Jsem poprvé sama od té doby, co dnes ráno zaklepala na dveře.

Jsem skutečně sama. Vstřebávám tu příležitost a pár vteřin čekám.

Zvednu se z pohovky a zamířím ke dveřím. Něco ve mně očekává, že budou zavřené, ale nejsou. Dveře se odemknou a ten zvuk se jako ozvěna nese místností. Na chodbě nikdo není, dokonce ani stráž.

Hádám, že o člověka se nikdo nestará.

Snažím se vybavit si cestu zpět a vyhnout se hlídkujícím strážím. Jdu dál k dalšímu schodišti, kde vidím jednu ze služebných, jak jde nahoru s ložním prádlem.

Vyrazím za ní do třetího patra.

Chodby jsou děsivě tiché, nikde se nesvítí a závěsy jsou zatažené. Fouká tu studený vánek, ze kterého mi v šatech s krátkým rukávem naskakuje husí kůže. Palác je studený a pomalu mě mrazí až do morku kostí.

Jediné světlo vychází z místnosti na konci chodby. Osvětluje dost na to, aby vytvořilo cestu od vchodu tam, kde stojím. Jsem přitahována k tomu teplému žlutému světlu jako můra k plameni.

Projdu otevřeným obloukem do jasně osvětlené místnosti. Teplo v ní mě okamžitě zašimrá na kůži. Prostorem se line vůně starých knih a sušených slunečnic.

Dvě vysoké stěny od podlahy až ke stropu jsou zaplněny knihami. Uprostřed místnosti jsou dvě dlouhé pohovky krémové barvy a konferenční stolek z bílého mramoru. Strop je z barevného skla a má tvar kopule.

Vejdu do místnosti a přejíždím prsty po knihách. Jsou zaprášené. Zdá se, že sem moc lidí nechodí. Jsou tu různé knižní žánry, ale na jedné polici je několik černých zápisníků v kožené vazbě. Na kůži je vyraženo jméno.

*Orenza.*

Jdu dál k zadní stěně. Ta je celá ze skla a je z ní výhled na les. Natáhnu se, dokud se nedotknu okna. Pod konečky mých prstů je hladké a studené.

Špičky stromů v pozdním létě začínají měnit barvu ze zelené na žlutou a červenou. Slunce začalo zapadat a obloha zrcadlí barvy lesa. Nekonečné moře stromů ve všech možných odstínech vytváří nádherný horizont, který mě naprosto očaroval. Místnost je tak klidná a tichá a na okamžik cítím mír.

Padne na mě stín, který mě zahalí do tmy, a já vím, že už nejsem sama. Teplo, které jsem cítila před vteřinou, je v mžiku pryč. Neslyším ani zvuk, dokonce ani dech.

Ztuhnu a kolem pasu se mi ovine velmi velká mužská paže. Ta paže je jako kovové lano. Pevná a nepohnutelná. Přitáhne si mě k sobě, dokud nenarazím na překážku v podobě jeho hrudi. Jeho trup tvrdě naléhá na mé lopatky.

Teplo, které z něj vyzařuje, mi proniká do kostí. Na vteřinu zatřepu víčky a odevzdám se tomu žáru. Jeho teplo je lákavé a rozhání chlad, který mi pomalu znecitlivoval tělo.

Llapnu po dechu, když si uvědomím, co dělám. Narovnám záda a snažím se odtáhnout od jeho hrudi. On mi druhou paží obemkne kyčle a podbřišek. Přitiskne si mě těsně k sobě. Obě paže mám uvězněné podél těla.

Je tak blízko, že cítím sytou dřevitou vůni, která z něj vychází. Cedr, santalové dřevo a bergamot. Ta vůně je hřejivá a přitažlivá. Pokouší mě a svádí, abych se přiblížila, a já mám chuť zabořit nos do jeho kůže.

*Sakra. Co to bylo?*

V okně vidím matný odraz obrovského muže. Ramena má široká a tyčí se nade mnou. Je to postava prince Vokara a já zatnu zuby.

Skloní hlavu k té mé a přejíždí nosem od mého krku k rameni. Štve mě, že mi to na kůži vyvolává mravenčení. Nenávidím to, že mi jeho drtivé teplo dodává pocit bezpečí. A nejvíc ze všeho nesnáším ten horký pocit v podbřišku, když mi palcem přejede po kyčelní kosti.

„Ahoj, malý člověče,“ řekne princ Vokar. Jeho hlas je hluboký a drsný a já polknu, když se jeho rty při mluvení otřou o můj ušní boltec. Hluboký chraplák jeho hlasu putuje až do mého podbřišku a já nevím proč.

Polknu a on mi dovolí, abych se k němu pomalu otočila čelem. Musím zaklonit hlavu, abych se podívala do tváře korunního prince a do jeho černých očí. Jsou černé jako noc a plné nenávisti. Polknu a vydechnu, jak předpokládám, naposledy.

Jeho oči se mění z černé na světle jantarovou. Víří, dokud nezmizí i poslední stopa temnoty. Je tak blízko, že vidím kresbu v jeho duhovkách a začínající strniště na jeho bradě a čelisti. Snažím se vyprostit z jeho sevření, ale jeho paže jsou jako kovová klec.

„Chystáš se někam? *Zlatíčko*.“

Zápasím silněji. „Prosím, pusť mě.“

Jeho paže kolem mě povolí a on mě s lehkostí otočí. Ztratím rovnováhu, ale princ mě zachytí a položí mě na jednu z pohovek. Lapnu po dechu, když si lehne na mě. Vzduch mi vyprchá z plic, jak jeho těžká váha tlačí na mou hruď. Naprosto mě přemáhá a dominuje mému výhledu. Jediné, co vidím, je on a jak se nade mnou vznáší. Ta teplá mužná vůně mě úplně obklopuje.

„Co to děláš?“ vypísknu.

Podpírá se na jedné paži vedle mé hlavy. Usadí se boky mezi mýma nohama a skloní tvář na centimetr od té mé. Jeho teplý dech mi laská obličej. „Copak ty nechceš, malý člověče?“

Ušklíbne se a začne si rozepínat sako.

Není tohle to, co mám předstírat? To, co Jovian říkal, že mám udělat? Přimět ho, aby polevil v ostražitosti.

Objeví se jeho vypracovaná hruď a já od ní nemůžu odtrhnout oči. Chci říct, už dřív jsem viděla mužskou hruď a nikdy jsem o tom moc nepřemýšlela. Nikdy mě jejich postava takhle neupoutala.

Jeho svaly jsou velké a ostře vyrýsované. Je dvakrát větší než jakýkoli běžný muž. Každé svalové vlákno je přesně vytvarované a poznám, že na svém těle tvrdě pracuje.

„Nemůžeme,“ řeknu mu. Tlačím dlaněmi proti jeho ramenům. Jeho kůže pálí. Tlačím, jak nejvíc můžu, ale on se ani nehne. Mé úsilí ho jen přiměje se na mě ještě víc přitisknout.

„Nikomu to nepovím,“ zašeptá a jeho rty jsou tak blízko. Cítím, jak se otírají o mé srdíčko nad horním rtem. S grimasou od něj odvrátím hlavu. Jediné, co teď vidím, jsou žíly a svaly jeho předloktí.

Jednou rukou mi sevře zápěstí a natáhne mi je nad hlavu. Jeho rty se otřou o mé ucho. „Není tohle to, co chceš? Hm? Šukat s *bestií*?“ zasyčí.

Llapnu po dechu, když jeho tvrdost zatlačí na rozkrok mých stehen.

„Proto to děláš?“ Jeho ruka se přesune na mé stehno a prsty se mi tvrdě zaryjí do masa. „Chceš vyprávět svým lidským přátelům, jak surově tě ten brutální vlkodlak vojel?“ Přitlačí na mě silněji, když se mé nohy víc roztáhnou.

„Prosím, nedělej to...“