ELOWEN

Mám bolavé hrdlo a oči se mi brání otevřít. Ostré sluneční světlo je nutí se znovu zavřít. Zasténám a přetočím se na posteli obličejem dolů. *Kaelen má pravdu, noční můry se zhoršují.* Začínám v nich vídat skutečné vlkodlaky. Vůně magnólií zesílí, když zabořím nos do nadýchaného polštáře. Hladká bavlna je k mé pokožce jemná jako pírko.

*Počkat, cože?*

Zvednu hlavu a donutím jedno oko se otevřít. Ležím na obrovské posteli s prostěradly z husté bílé bavlny a čtyřmi ladícími polštáři.

Vzpomínky se vyvalí zpět. Karys, princezna, princ, les a ten černý vlk. Byla jsem si jistá, že zemřu. Roztrhaná jeho ostrými zuby. Přitisknu si jeden polštář k hrudi a posadím se. Bořím se hlouběji do měkké postele a prohlížím si zbytek místnosti.

Pokoj je asi pětkrát větší než moje ložnice doma, která nebyla o moc větší než přístěnek na košťata s úzkou postelí. Stěny jsou zářivě bílé a strop, který sahá do výšky tří metrů, zdobí ornamenty. Uprostřed místnosti visí zlatý lustr. Jsou tu dvě okna od podlahy ke stropu s těžkými červenými závěsy. Po obou stranách postele stojí dva bíle lakované noční stolky se zlatým zdobením.

*Já ani nemám noční stolek.*

Dech se mi zkracuje, jak vzduch řídne. Přitisknu si ruku pod jamku na krku a nahmatám svůj náhrdelník, ale nic tam není. Můj krk je holý a panika roste, když mé oči potvrdí to, co mé tělo už dávno ví. Můj náhrdelník je pryč.

*Ne, ne, ne.*

Vyskočím z postele a šátrám pod polštáři a přehozem. Kleknu si na podlahu a hledám pod postelí. Pak v zásuvkách nočních stolků. Každý centimetr podlahy a každý kout postele. Pak se vrátím a znovu zkontroluji ložní prádlo. Bezradně se rozhlížím po pokoji a hledám jakékoli místo, které jsem mohla vynechat.

Je pryč. Můj náhrdelník je pryč.

Jsem na pokraji křiku. Slzy se mi už začaly řinout po tvářích.

*Musím ho najít. Nesmím ho ztratit. Slíbila jsem to.*

Klesnu na podlahu, jak mě síla opouští v nohou. Teprve teď si všimnu, že na sobě nemám své vlastní oblečení, ale saténovou noční košili.

Ozve se zaklepání na dveře. Hřbetem ruky si otřu slzy a vyškrábu se z podlahy. Když otevřu dveře, překvapí mě, jak blízko u nich ta žena stojí. Instinktivně udělám krok zpět.

Žena se na mě široce usmívá a zdraví mě. „Vítej, Elowen, v našem velkolepém království. Jmenuji se Celessa a budu tvou hostitelkou až do ceremoniálu výběru.“ Její úsměv nekolísá a upřímně mě děsí. Její tmavě hnědé vlasy jsou hladce učesané a její oděv je bez jediného záhybu. Tmavě šedý kalhotový kostým je dlouhý a prostý. Žena je téměř o hlavu vyšší než já a nedokážu říct, zda by zde byla považována za krásnou. Působí dojmem, jako by se snažila splynout s pozadím.

„Ahoj, ehm...“

„Co kdybychom se prošly po paláci, než budeš mít schůzku s palácovým léčitelem?“ zeptá se Celessa se svým neochvějným úsměvem.

„Léčitelem?“

„Ó, toho se nemusíš obávat. Jen se chceme ujistit, že už nejsi těhotná nebo tak něco.“ Celessa to odbude mávnutím ruky a vejde do mého pokoje s vakem na šaty. Na postel opatrně rozloží rubínově červené šaty. Něco takového bych si pro sebe nikdy nevybrala.

„Bohužel nebylo moc času na přípravu tvého příchodu. Pokoje v prvním patře se většinou používají pro doprovod vládních úředníků nebo vůdců smeček,“ vykládá mi Celessa. Její úsměv poprvé zakolísá, ale rychle se vzpamatuje. „Naštěstí je to jen na pár dní. Právě jsem obdržela tu dobrou zprávu. Ceremoniál výběru bude za tři dny.“

„Tři... tři dny?“ vykoktám.

„Ano, jak vzrušující, že?“ řekne a sepne ruce.

Vzrušující je jen jeden způsob, jak to nazvat. Strašné, děsivé nebo drtivé jsou další slova, která bych zvolila já.

„Pokud si tě vybere, po ceremoniálu se přestěhuješ do královského křídla.“ Věnuje mi ještě širší úsměv, o kterém teď už vím s jistotou, že je falešný.

Prohlížím si červené, složitě zdobené šaty na posteli. „Ehm, kde je moje oblečení a... ostatní osobní věci?“ zeptám se váhavě.

„Tvé oblečení jsem dala vyprat služebným. Vrátí ti ho za pár hodin. Chceš, abych ti pomohla s těmi šaty?“

Oči se mi rozšíří. „Ne, zvládnu to sama.“ Skousnu si spodní ret. „Ehm, a můj stříbrný náhrdelník?“

Celessa zůstává klidná, ale oči se jí nepatrně rozšíří. „Stříbro je do paláce zakázáno vnášet bez předchozího souhlasu generálního purkrabího Aethelgardu,“ řekne Celessa s úsměvem a vyrovnaným hlasem.

„Můžeme tedy jít za ním?“ prosím. V hrudi mi vykvete naděje.

„Ó ne, princezna Vespera je velmi zaneprázdněná. Člověk k ní nemůže jen tak přijít. Mohu poslat žádost o audienci u Její Výsosti, ale může trvat roky, než ji schválí i běžným občanům.“

„Roky?“ To je šílenství. Každá špetka naděje, která se ve mně právě zažehla, byla udupána jedinou větou.

„Ano, ale je tu i dobrá zpráva. Pokud si tě princ vybere, pak můžeš o audienci požádat mnohem rychleji než i vysocí úředníci.“

Její úsměv je tak zářivý, až mi z něj přeběhne mráz po zádech. Celessa se ani nepohne a čeká.

„Ehm, mohla bych mít chvíli soukromí?“

Celessino obočí se nepatrně nadzvedne. Jako by byla zmatená, ale nechce to dát najevo.

I když mluví, stále drží úsměv pevně na svém místě. „Samozřejmě, počkám venku. Kdybys cokoli potřebovala, stačí zavolat.“

Celessa vyjde z pokoje a s tichým klapnutím dveří se v místnosti rozhostí klid. Zhluboka se nadechnu a ruka mi automaticky vyletí k chybějícímu náhrdelníku. Spolknu knedlík v krku a zahledím se na šaty na posteli. Jsou krásné. Vyrobené z drahé látky. Mohlo by to být hedvábí, ale nic takového jsem nikdy v ruce nedržela. Doma jsem měla jedny jediné šaty. Prosté modré letní šaty, které jsem dostala od jedné dívky z vesnice, když otěhotněla. Byly to šaty, které jsem nosila na každé narozeniny a zvláštní příležitost poslední tři roky.

Opláchnu si obličej a vyčistím si zuby v přilehlé koupelně, která je stále větší než můj pokoj. Je tam keramická vana, lahvičky s vonnými oleji a luxusní mýdla. Smyji si z kůže skvrny od bláta a vlasy si stáhnu do culíku.

Svléknu si noční košili, ve které jsem se probudila, a obléknu si červené šaty. Mají tři různé vrstvy a vyšívané švy. Dole se rozšiřují a myslím, že by měly být ke kolenům, ale mně sahají až pod lýtka. Šaty mi sedí, ale jsou příliš dlouhé.

Necítím se v nich ve své kůži. Jsou příliš krásné na to, aby je nosil někdo jako já. Moje pleť vypadá vedle té červené látky chorobně bledě. Potkám Celessu před pokojem a ona nedokáže skrýt svůj šok. Rychle se vzpamatuje, ale ne dost rychle na to, aby mě oklamala.

„No, možná se nám podaří vmáčknout návštěvu u krejčího před tvou schůzkou s léčitelem. Chceš, abych ti učesala vlasy?“

Chytím se za konec culíku. „Co je s nimi v nepořádku?“

Mám vlasy raději v culíku. Mé bílé vlasy jsou dlouhé a divoké a pletou se, když je nespoutám.

„Ó ne. Nejsou v nepořádku, jen jsou... *prosté*.“

„Mám ráda *prosté* věci.“

Několik vteřin na sebe zíráme a ani jedna z nás nepromluví.

„Dobrá tedy. Začněme naši prohlídku,“ řekne Celessa a prolomí ticho.

Přikývnu a následuji ji chodbami. Celessa mluví o všech detailech budovy a její historii, ale já se nedokážu soustředit. Myšlenky se mi neustále vracejí k mému náhrdelníku. Je to poslední věc, kterou mám po matce. Slíbila jsem, že ho opatrovat, a nemůžu uvěřit, že jsem ho ztratila.

Musím ho dostat zpět.