Před jedenadvaceti lety...

Byla to noc mých třináctých narozenin. Den, kdy jsem se měl prostě jen poflakovat s kamarády. Chystali jsme se dolů ke kaňonu. Udělat si táborák. Ale něco nebylo v pořádku. Cítil jsem to. Zůstal jsem v pokoji a řekl jim, že mi není dobře.

Mé emoce ve mně rozpoutávaly spoušť, jako by se chtěly vymanit z vězení mého těla.

„Voktore, co se děje?“ ozval se za dveřmi matčin jemný hlas.

„Nechte mě prostě být, prosím.“ Strach. Cítil jsem strach, něco se ve mně měnilo. Křečovitě jsem svíral okenní římsu a zíral na měsíc.

„Nech ho být, nestojí za to,“ ozval se otcův chladný hlas. Vždycky mě nenáviděl; ani nevím proč.

Srdce mi v hrudi divoce bušilo. Nenáviděl jsem to. Bylo to, jako by něco křičelo, že chce být na svobodě. Zavřel jsem oči a snažil se uklidnit. Ale bylo to marné, slyšel jsem je všechny. Hlasy v celém domě. Proč se to dělo? Slyšel jsem každé jedovaté slovo, které vyšlo z otcových úst, když odcházeli.

„Valeriusi Volkove… je to dítě, musí být něco v nepořádku,“ zašeptala matka otci, když vcházeli do ložnice.

„Je to neposlušný čokl. Nic mu není,“ odsekl. Naplnil mě hněv s ohnivou vášní. Proč mě sakra tak moc nenáviděl? Srdce mi hlasitě tlouklo. Kvůli měsíci jsem se cítil zvláštně. Proč musel být zrovna dnes večer úplněk? Odjakživa jsem byl za úplňku neklidný. Jistě, byl jsem vlkodlak, ale tohle nebylo normální a navíc jsem svého vlka ještě neměl.

„Nejsem neposlušný,“ zašeptal jsem. Co jsem udělal špatně? Vždycky jsem se snažil naplnit jeho očekávání, ale nikdy jsem nebyl dost dobrý.

„Je to bezcenný kus odpadu. Tenhle umře mladý. Věř mi.“ Z jeho slov mi vzkypěla krev. Nehty jsem se zaryl do okenní římsy. Z rtů se mi vydralo zavrčení. Před očima jsem měl rudo, když jsem se otočil ke dveřím. Měl jsem už dost toho, že to musím poslouchat.

Rozrazil jsem dveře a vyřítil se chodbou k pokoji rodičů. Každá ta provokativní poznámka, která vyšla z otcových úst, stupňovala můj hněv. Rozrazil jsem jejich dveře, aniž bych si uvědomil, že jsem je vytrhl z pantů.

Matka vykřikla a otec vypadal šokovaně.

„Co to sakra je…“ zašeptal a díval se na mě. Zlostně jsem na něj hleděl a cítil, jak mnou trhá nesnesitelná bolest. Měl jsem pocit, jako by mi hořely a lámaly se kosti.

„Nejsem odpad! Nejsem neposlušný!“ zavrčel jsem, nedbaje na bolest. Vlastní hlas jsem ani nepoznával a nerozuměl jsem tomu, co se děje. Otci se rozšířily oči a couvl, vzhlížeje ke mně. Zamračil jsem se, proč ke mně vzhlíží? Byl vyšší než já.

„Ty bezcenný vořechu! Jak se opovažuješ! Co jsi to sakra zač!?“ zařval otec; byl to Alfa.

Vždycky nesnášel, že na mě jeho Alfi příkaz nikdy nefungoval. Věděl jsem, že to byl ten důvod. Důvod, proč mě vždycky zmlátil, když jsem ho neposlechl. Aby mi ukázal, že je silnější. Ale proč? Záleželo na tom tolik?

„Nejsem bezcenný. Proč mě tak moc nenávidíš?!“ zavrčel jsem; svůj hlas jsem vůbec nepoznával.

„Říkal jsem ti, že je to zrůda…“ zašeptal otec a v jeho hlase byl jasně slyšet hnus a opovržení. Vzplanul ve mně vztek a já se na něj vrhl.

Bylo to jako noční můra. Viděl jsem, co se děje, ale zároveň jsem se neovládal. Viděl jsem své černé chlupaté pracky s dlouhými drápy, jak trhají mého otce. Nic jsem necítil, ale zároveň jsem byl klidný. A pak se náhle všechno zatmělo.

Když jsem přišel k sobě, stál jsem nahý v ložnici svých rodičů. Kdysi útulný letní pokoj byl teď noční můrou. Místnost byla posetá rozdrásanými částmi těl a krví. Stopy po drápech zaneřádily každý centimetr stěn i podlahy. Vzduch byl prosycen silným kovovým pachem krve. Zavrávoral jsem dozadu a zaplavila mě hrůza. Podíval jsem se na své ruce. Ruce, které byly pokryté krví. Prohlédl jsem podlahu, pamatoval jsem si, jak jsem napadl tátu, ale co máma?

Spěchal jsem přes pokoj k druhé straně převrácené postele. Ztuhl jsem, když jsem uviděl ruku ležící na podlaze, na které byl prsten. Mámin prsten… mámina ruka. Ne… jak jsem mohl napadnout mámu… Ne. Ne. Ne. Srdce mi bušilo v hrudi a já si přál, abych mohl vrátit čas.

Udělal jsem to. Zavraždil jsem své rodiče a vůbec jsem netušil jak. Ale jedna věc byla jasná. Táta měl pravdu. Byl jsem zrůda. Hříčka přírody. Ať už jsem se proměnil v cokoli, nebylo to normální.

To byla moje první proměna. Poprvé, co jsem někomu vzal život. Ale zdaleka ne naposledy…