AELIANA

Vítr mi cuchal vlasy, což bylo v tomto teplém dni příjemné osvěžení. Slunce na obloze klesalo a já věděla, že se brzy budu muset vrátit dovnitř.

Seděla jsem kousek od našeho rodinného domu, poblíž řeky. Jemně jsem se usmívala, oči přilepené ke knize, kterou jsem držela v ruce: ‚Můj budoucí nevlastní bratr‘ od Salingera Vance. Milovala jsem tuhle knihu. S úsměvem jsem otočila stránku a opřela se zády o strom.

Ale nepodařilo se mi nechat se knihou pohltit a snít o tom, jak jsem zamilovaná do hlavního hrdiny Jayce, protože přiběhl Kaelen Sterling, můj bratr-strážce, dvojče a budoucí Alfa smečky Purpurového měsíce.

„Aeliano, pojď k nám. Budeme se dívat na film,“ řekl a prohrábl si prsty vlasy. Vzhlédla jsem do jeho blankytně modrých očí, které byly zrcadlem tátových. Vlastně tátovi hodně se podobal. Jediný rozdíl mezi nimi byl, že Kaelen měl jahodově blonďaté vlasy jako mámina přirozená barva.

„Nechci. Jděte sami,“ odpověděla jsem a vrátila se ke své knize. Povzdechl si a vytrhl mi ji z ruky, až se mi v očích zablesklo jasně fialovou. „Kaelene!“

„Aeliano. Už dost. No tak. Víš, že táta říkal, že za dva dny přijede král. Pak budeme muset sloužit tomu arogantnímu parchantovi.“

To mě rozesmálo. Jakožto Alfa Kaelen nerad přijímal rozkazy od kohokoli a fakt, že oba jeho rodiče byli Alfy, tomu nepomáhal. Skutečnost, že král skutečně přijede… znamenala, že bude mít v blízkosti dalšího nadřízeného.

„Není to vtipné. Všichni jsme slyšeli, že je arogantnější a domýšlivější než táta a všichni ostatní Alfy dohromady,“ zavrčel Kaelen a teď na mě vrhl zlostný pohled. V očích se mu zaleskla tmavě modrá barva jeho vlka.

„Je to trochu vtipné. Vlastně chci vidět tátu, jak se naježí,“ řekla jsem drze. Kaelen přimhouřil oči.

„Jsi zlá. Hlavně proto, že jsi tátova holčička,“ posmíval se, a nemýlil se. Každý věděl, že jsem tátův miláček, byla jsem hned druhá po mámě.

Stoupla jsem si a sáhla po své knize. Držel ji mimo můj dosah. I když jsem měřila metr šedesát pět, on měl přes metr osmdesát.

„Pojď ven s námi,“ opakoval tvrdohlavě.

Nechtěla jsem. Než film skončí, bude tma, a to pak uvidím úplné nic. I když jsem své smysly ovládala docela dobře, nebylo to stejné. Nesnášela jsem, když jsem ostatní brzdila, bez ohledu na to, jak moc tvrdili, že nejsem přítěž. Byla jsem. Vždycky jsem jí byla.

„Aeliano.“

Podívala se na něj a už jsem se chystala odporovat, když vtom přiběhla Sloane Varkasová, moje rázná, sexy a náladová nejlepší kamarádka. Sloane byla o něco mladší než já, bylo jí sedmnáct. Černé vlasy měla ostříhané na mikádo s ofinou a červenými a švestkovými melíry. Nejzvláštnější na ní byly její různobarevné oči. Levé bylo ledově modré a pravé modrozelené. Zmínila jsem se, že byla se svými 145 centimetry také maličká?

„Aeliano!“ řekla a objala mě kolem pasu, přičemž mě pevně stiskla. Byla celá v černém, myslím, že moc jiných barev ani nevlastnila. Možná občas fialovou nebo červenou.

„Au, au! Mačkáš mě!“ vtipkovala jsem.

„Jediné, co mačkám, jsou tihle plyšáci,“ řekla a píchla mě do prsou, čímž mě donutila se začervenat, než mě pustila a podívala se na Kaelena, který se nad ní tyčil.

„Kaelene.“

„Sloane,“ odpověděl. Jejich oči se střetly a já tam prostě jen stála. Sloane byla moje nejlepší kamarádka odmalička. Ale mezi Kaelenem a jí něco bylo. Dokonce si myslím, že by mohli být druzi. Úplně si to dokážu představit, naše malinká Luna. Ale pak mě zase napadlo, že to jiskřilo i s někým jiným…

„Když už jsi tady, chystali jsme se ven a Aeliana odmítá jít. Oba víme, že tebe poslechne,“ řekl. Sloane si založila ruce na prsou.

„I ty mě poslechneš,“ poznamenala, na což na ni Kaelen zlostně pohlédl a vrazil jí knihu do náruče.

„Nefandi si, prcku,“ zavrčel.

„Ó, já se úplně třesu,“ posmívala se mu, až jsem se rozesmála. Kaelen naštvaně odešel a my obě jsme se začaly smát.

„Nikam nejdu, Sloane, ani to nezkoušej,“ řekla jsem tvrdohlavě a se zamračením si vzala svou knihu zpět. Byl to podepsaný výtisk a pro mě hodně znamenal.

„Aeliano. Kaelen nemá pravdu. No tak, já tam budu taky. Chceme tě tam mít.“

Ale já byla také důvodem, proč Sloane zůstávala po mém boku, když by měla jít a dělat to, co chce ona. Nesnášela jsem, když jsem všechny brzdila. Vždycky jsem to dělala. Rodinné výlety. Máma s tátou spolu kvůli mně ani nemohli trávit veškerý čas. Bez ohledu na to, jak jsem byla stará, pořád jsem byla k ničemu.

„Dobře,“ vzdala jsem to. Nechtěla jsem, aby mě prosili, protože jsem věděla, že tentokrát mě z toho ani jeden nevyvleče. Horší bylo, že jsem věděla, že by to Kaelen vytáhl i na tátu. Prohrábla jsem si prsty své pískově blonďaté vlasy sahající až do pasu; zřejmě jsem neměla na výběr.

-----

O víc než hodinu později jsme už byli v kině. Killian Graves, budoucí Beta a také Kaelenův nejlepší přítel, byl s námi. My čtyři jsme spolu drželi odjakživa. Teď jsme se smáli u komedie a já si film i popíjení Fanty vlastně užívala. Jeli jsme do města, protože i když se naše smečka za ty roky hodně rozrostla, vlastní kino jsme ještě neměli.

„Raději bych si dala horor,“ řekla Sloane, vyhodila popcorn do vzduchu a chytila ho do pusy.

„Jsem si jistý, že je spousta věcí, které bys měla raději,“ poznamenal Killian, čímž mě rozesmál, vzal popcorn a nacpal ho Sloane do pusy. Ta ho kousla do prstu a vrhla na něj předstíraně zlostný pohled, zatímco Kaelen shlížel na toho našeho nejmenšího člena party.

„Sklapněte, kluci,“ řekla Sloane a pustila Killianův prst. Usmála jsem se.

„Říkala jsem vám, že jsem tu jako páté kolo u vozu. Nebo bych měla říct čtvrté kolo…“ řekla jsem a pohlédla střídavě na ty dva muže a Sloane. Všichni na mě zmateně zírali.

„Co to má vůbec znamenat?“ zeptal se Kaelen. Pokrčila jsem rameny. Často jsem říkala věci bez přemýšlení a věděla jsem, že je to štve. Vyměnili si zmatené pohledy a já se otočila zpět k filmu. Měla jsem raději romantické filmy jako Titanic, ale bylo těžké vybrat něco, na čem bychom se shodli všichni.

„Mimochodem, Aeliano, ten top ti hrozně sluší!“ řekl Killian provokativně. Povytáhla jsem obočí. Věděla jsem, co chce – odpověď na to, co jsem tím myslela.

„Hej, neokukuj ji,“ řekl Kaelen a zamračil se na můj crop top. Měla jsem prsa i zadek a nevadilo mi je vystavovat.

„Aeliano…“ Killian udělal smutný obličej.

„Žádné ‚Aeliano‘. Přijď na to sám,“ řekla jsem samolibě. Sloane byla jediná, kdo se ušklíbl, zatímco kluci se na mě mračili.

Byli jsme v polovině filmu, když jsem najednou pocítila potřebu čerstvého vzduchu.

„Jdu se vyvětrat,“ řekla jsem tiše a vstala. Okamžitě se zvedli všichni tři a já se zamračila. „Sama.“

„Stejně potřebuju na záchod,“ řekla Sloane.

„Ne. Nepotřebuješ,“ řekla jsem pevně. Viděla jsem ta malá světýlka na konci sedadel. Lidé ve tmě také moc neviděli. Copak nešli prostě za těmi světýlky?

„Doprovodím tě,“ řekl Kaelen rezolutně, vzal mě za ruku a táhl mě ven. Ze všech tří byl jediný, kdo se mě odvážil naštvat. Ostatní ne. Nic jsem neříkala. Dovedl mě ke dveřím a pustil mě. „Až se budeš vracet, pošli mi zprávu přes pouto, jasný?“

„Fajn,“ řekla jsem. Nemínila jsem to udělat, proč bych měla? Nesnášela jsem, když se se mnou zacházelo jako s mrzákem. Odpochodovala jsem pryč a cítila důvěrně známé škubnutí bolesti, které mi vystřelilo z pravého kotníku až ke kolenu.

‚Miluju tě, Aeliano,‘ ozval se mi Kaelen v mysli přes pouto. Můj hněv vyprchal. Věděla jsem, že to, co dělají, dělají z lásky.

‚Taky tě miluju, Kaelene.‘

Šla jsem na toaletu s vědomím, že mě Kaelen sleduje. Uvnitř jsem se podívala do zrcadla – shlížela na mě hezká mladá žena. Měla jsem hranatý obličej s vysokými výraznými lícními kostmi, plné rty a rovné dlouhé vlasy. Ale co jsem na svém obličeji milovala nejvíc, byly mé oči. Šalvějově zelené s modrým prstencem, směs máminých a tátových očí. Počkala jsem pár okamžiků, než jsem opustila kino a vyšla na parkoviště. Moje vlčice byla neklidná, chtěla, abych šla dál.

‚Proč?‘ zeptala jsem se jí. Ne že bych čekala odpověď, ale ráda jsem si představovala, že s ní můžu komunikovat; občas mi posílala emoce jako odpovědi. ‚Je tam venku něco?‘ zeptala jsem se.

Naplnilo mě nutkání jít dál a já šla; jasná světla kina slábla, jak jsem pokračovala v chůzi. Zdravý rozum mi říkal, abych se zastavila. Tohle nebylo poprvé, co jsem to udělala. Když jsem vyrůstala, následovala jsem své impulsy a vždycky to skončilo nebezpečím. Ale teď, když jsem měla svou vlčici, to bude jiné, ne? I když ve tmě neviděla, byla silná a rychlá.

Najednou nastala úplná tma. Spustily se alarmy, které signalizovaly výpadek proudu. Srdce mi vynechalo úder, ale zůstala jsem klidná.

‚Nemyslím si, že to byl dobrý nápad,‘ řekla jsem své vlčici. Rozhlédla jsem se, ale všechno bylo černé.

‚Aeliano!‘ zavolal Kaelen přes pouto a v hlase měl paniku.

‚Klídek, jsem v bezpečí, zůstanu prostě na místě, dokud se nerozsvítí světla,‘ odpověděla jsem mu přes pouto.

‚Dobře. Sloane už tam běží.‘

‚Klídek, Kaelene.‘

Neodpověděl a já věděla, že Sloane už pravděpodobně spěchá na záchod. Povzdechla jsem si, asi bych se měla vrátit. Otočila jsem se, abych šla dovnitř, když jsem uslyšela podivné, nadpozemské zavrčení. Krev mi ztuhla v žilách, když jsem ucítila, jak se za mnou něco pohnulo, závan větru se o mě otřel a přiměl mě k běhu…