Elias hodil školní batoh na zem a zabočil doprava do další ulice. Běžel a hlasitě zaklel; nenáviděl kožené boty, které si dnes ráno vzal na univerzitu. Byly nepohodlné, svíraly mu chodidla a bránily mu běžet rychleji.

„Tamhle je!“ uslyšel křik mužů a prudce otočil hlavu, aby se ujistil, že běží za ním.

„Sakra!“ vykřikl a běžel, co mu síly stačily. Zabočil do další ulice a vyvalil oči, když uviděl dva muže přicházet z opačné strany. „Panebože, smiluj se,“ zamumlal a zpomalil, zatímco se rozhlížel kolem. Tentokrát nebylo úniku. Muži v černém ho zahnali do kouta a každý z nich držel v ruce dřevěný obušek. Pomalu se k němu přibližovali se škleby a úškrny jako psychopati.

Elias protočil panenky, zhluboka si povzdechl a zamumlal: „Kvůli vám zmeškám poslední vlak.“

„Vždycky tě můžeme hodit domů,“ posmíval se jeden z mužů, „samozřejmě až ti rozbijeme tu tvoji palici.“

Elias si opřel hlavu o zeď a pevně zavřel oči, aby se zhluboka nadechl. Běžel asi půl hodiny a neměl ani chvilku na to, aby popadl dech. „To vás to nikdy neomrzí?“ zeptal se jich unaveným hlasem. „Vídám vás častěji než vlastní rodiče.“

„Jestli se jim vůbec dá říkat rodiče,“ rýpl si Jaxson. „Místo aby ti pomohli, nechají tě utápět se v dluzích.“

Elias polkl a odvrátil pohled. Jaxson měl pravdu. Kdyby ti takzvaní rodiče souhlasili, že mu poprvé v životě pomohou, neměl by v patách lichváře, kteří mu každý den dýchají na záda.

„Tak a teď s tím pohneme,“ kývl Jaxson na své lidi, kteří vytáhli obušky, připraveni zasáhnout svůj cíl.

I když byl Elias vyčerpaný, nebyl to žádný slaboch. Jakmile se k němu muži přiblížili, rozpřáhl ruce a úspěšně se vyhnul jejich úderům. Přitáhl si jeden z obušků k sobě a muž, který ho držel, skončil s boulí na hlavě. Elias pak zvedl nohu a srazil dva muže k zemi, načež rychle popadl dalšího za ruku a málem mu ji vykloubil.

„Vážně to musíme dělat?“ protočil panenky a povzdechl si. „Nerád vám ubližuji. Vždycky skončíte se samými modřinami a boulemi.“

„Nejsi ty trochu moc namyšlený hajzl?“ Jaxson chytil Eliase za klopu univerzitní uniformy a procedil mezi zuby: „Máš štěstí, že nám šéf zakázal používat nože, jinak bych ti ten tvůj hnusný jazyk vyřízl.“

„Jo, jo. Určitě,“ Elias odvrátil pohled a všiml si černého auta zaparkovaného na konci ulice. Svraštil obočí a uvažoval, proč mu nikdo nepomůže. Byl si jistý, že uvnitř někdo je. Lidé jsou dneska takoví zbabělci.

Zatímco se díval jinam, muži na sebe kývli a chystali se k útoku. Elias však jednoho popadl za límec, udeřil ho do tváře a druhého nakopl do břicha.

„To, že se na vás nedívám, neznamená, že vás nedokážu zastavit,“ ušklíbl se Elias a posledního muže vyřídil jednoduchou ranou do nosu, po které ztratil vědomí. „Dnes večer to bylo potěšení... jako vždy,“ mrkl na Jaxsona. „Mám hlad, takže musím jít. Ciao!“ zamával rukama a rozběhl se pryč.

„Chyťte toho parchanta!“ zařval Jaxson na muže, kteří se sotva hýbali. „Vy neschopná děcka! Vstávejte!“

Elias se zasmál, když se ohlédl a uviděl muže, jak běží za ním. Byli pomalí a někteří kulhali. Jeden z nich stále ležel na zemi.

Podle očekávání mu poslední vlak ujel, a tak mu nezbylo než jít domů pěšky. Jako každou noc se ujistil, že ho do jeho ulice nikdo nesleduje. Byl vděčný, že má klíče v kapse, protože zbytek věcí zůstal v batohu, který hodil někde v centru. Otevřel dveře, zul si boty a zhluboka se nadechl, jakmile ucítil známou vůni domova a uslyšel hudbu z kreslených pohádek.

Elias se opřel zády o zeď a vydechl. Isadora vyšla z kuchyně a zamračila se: „Zase tě sledovali?“ zeptala se.

Elias zamumlal souhlas, sundal si sako od uniformy a pověsil ho.

„Kdy to sakra skončí?“ zašeptala Isadora podrážděně. „Už mě to unavuje!“

„A co já?“ Elias nadzvedl obočí. „Dopoledne na univerzitě a pak tři práce najednou. Jsem vyřízený.“

Isadora se prudce nadechla a odvrátila pohled. „Takhle to dál nejde, Eliasi. Nevím, najdi si víc práce nebo něco,“ založila si ruce na prsou. „Nemůžu jít ani ven s kamarádkami, pokaždé jim musím lhát, že se musím starat o Mila. Netuší, že si nemůžu dovolit ani kafe.“

Elias si povzdechl a projel si prsty tmavými vlasy. „Já vím, Isadoro. Naše situace není nejlepší, ale vydrž to se mnou. Ještě pár let a bude po všem.“

Isadora si odfrkla a nevěřícně se na něj podívala. „Prý ještě pár let. To už možná budu mít šedivé vlasy.“

Elias ji tentokrát ignoroval a přešel do obývacího pokoje, kde našel Mila, jak sedí na gauči a dívá se na pohádky.

„Není to moje nejroztomilejší miminko?“ skočil na gauč, až se chlapec rozesmál. „Tati!“

Elias se usmál a položil si hlavu na Milova malá stehna. „Bavilo tě to ve školce?“ zeptal se.

„Jo, tati,“ Milo ho jemně hladil po vlasech, aniž by odtrhl oči od televizní obrazovky.

Elias zamručel: „Hrál sis s kamarády?“

Milo přikývl. „Hráli jsme fotbal,“ řekl svým tenkým hláskem, „dal jsem gól jako Messi!“

Elias viděl, jak mu oči září nadšením, a rozesmál se. „Vážně?!“ zvolal, „máme tu snad příštího nejlepšího fotbalistu na světě?“

„Ano!“

Isadora si odfrkla. „Myslíš, že je čas na smích?“

Elias se zamračil, vstal z gauče a šel za ní do kuchyně. „Vážně, co je to s tebou?!“ zeptal se. „Milo s tím nemá nic společného, jasné? Před ním takhle nemluv.“

„Právě o to jde,“ řekla Isadora. „Má s tím společného všechno.“

Elias se na ni nevěřícně podíval. „Zase s tím začínáme?“ zeptal se a ohlédl se, aby se ujistil, že Milo zaujatě sleduje své oblíbené pohádky. „Milo je dítě. Jestli si to na někom chceš vylévat, tak na nás, dobře?“ zeptal se a ukázal na ně oba. „My jsme to udělali. My jsme se tu noc rozhodli nepoužít kondom.“

Isadora polkla a sklopila zrak, rty pevně sevřené, aby potlačila slzy. „Byli jsme tak hloupí!“ vzlykla.

Elias si povzdechl, přitáhl si ji k hrudi a hladil ji po zádech. „Bylo to špatné rozhodnutí, to ano, ale máme malého Mila, ne? Nemůžeš mi tvrdit, že to není to nejlepší, co nás potkalo.“

Isadora si opřela bradu o Eliasovo rameno a podívala se na Mila, který seděl ve svém obvyklém koutě na gauči. Tiše se uculoval při sledování pohádek a oči mu zářily úžasem.

Isadora popotáhla a přikývla. „Máš pravdu,“ zašeptala, na což se Elias usmál a jemně ji políbil na spánek. „Tak, a teď uvaříme večeři a půjdeme se vyspat, platí?“

„Platí.“

Dalšího rána měl Elias přednášky až od desíti, takže měl na starosti odvézt Mila do školky, než vyrazí na univerzitu. Isadora začínala v osm.

„Ahoj, malý princi,“ Elias políbil Mila na tvář a sledoval, jak se chlapec uklonil učitelce a pak běžel za kamarády. Usmál se a cítil vděčnost, že ho má ve svém životě. Bez ohledu na potíže, kterými s Isadorou procházeli, byl příchod Mila důvodem, proč zůstali spolu. Od probdělých nocí po útěky do nemocnice, všechno ty roky snášeli. Čas ale letěl a z miminka byl teď rozkošný pětiletý kluk.

Elias běžel, aby stihl autobus k univerzitě. Isadoře poslal zprávu, že dítě je ve školce a že ho má vyzvednout ona, pokud skončí dřív.

Když autobus zastavil, Elias vystoupil a zamířil k areálu Whartonova institutu. Než ale stačil vyjít po schodech, někdo na něj zavolal. Neoslovili ho jménem, ale věděl, že to patří jemu, protože tam byl v tu chvíli sám.

Elias se otočil a uviděl auto – stejné černé auto jako včera. Svraštil obočí a čekal, až se okénko úplně stáhne. Objevil se muž s jasně bílými vlasy v třídílném obleku, který musel stát pětkrát víc než jeho dluh.

„Dobrý den, mladý muži,“ z hlubokého hlasu toho muže mu přeběhl mráz po zádech. Měl na sobě šedý třídílný oblek, který musel stát víc než celá Eliasova existence. Hodinky na jeho zápěstí byly od slavné luxusní značky. Ten muž smrděl penězi od hlavy až k patě.

„Znám vás odněkud, pane?“

„To si nemyslím,“ řekl muž, „pokud tedy nepatříte k předním rodinám.“

Elias se zamračil, protože vůbec netušil, o čem mluví.

„Viděl jsem vás včera, jak bojujete s těmi muži,“ Elias přikývl, protože mu to už došlo. „Byla to docela podívaná,“ řekl muž, „působivé.“

„Děkuji, pane,“ řekl Elias, stále nejistý tím, co od něj muž chce. „Ale jak jste mě sem sledoval?“

„Včera jsem poznal vaši uniformu,“ odpověděl muž, „můj syn tu studuje také.“

Elias zamručel: „A?“

„Potřebuji někoho s vašimi schopnostmi,“ řekl muž. „Vždy se snažím získat ty nejlepší lidi jak pro svou firmu, tak pro svou rodinu. Jste studentem univerzity, takže musíte být přibližně ve stejném věku jako můj syn,“ odmlčel se a změřil si Eliase pohledem. „Jeho tělesní strážci u něj nikdy nevydrží ani týden,“ dodal. „Potřebuje někoho, kdo udělá přítrž těm jeho dětským hrám.“

„A vy si myslíte, že já bych to dokázal?“ Elias nadzvedl obočí a v duchu se ušklíbl. Jako by nestačilo starat se o jedno dítě.

„Věřím, že ano,“ odpověděl muž.

Elias si povzdechl a podíval se na hodinky. Přednáška mu měla začít za necelých deset minut a musel si pospíšit dovnitř. „Hm, pane, vaše nabídka je laskavá, ale musím odmítnout. Nemyslím si, že se na takovou práci hodím.“

Muž, jako by předvídal, že Elias takto odpoví, kývl na jednoho ze svých lidí. Ten mu podal černý kufřík, který muž otevřel. Elias vyvalil oči na to množství bankovek uvnitř.

„Hádám, že ti muži ze včerejška jsou lichváři,“ řekl muž. „Takže, pět tisíc měsíčně. Bude to stačit na pokrytí vašeho dluhu?“

Elias polkl a uchechtl se, protože nemohl uvěřit té částce, kterou muž zmínil. Pomyslel na to, jaký by byl jeho život po splacení dluhu. Konečně by mohl nechat nočních šichet a vracet se brzy domů, aby se mohl učit a hrát si s Milem. Také by mohl chodit na rande s Isadorou a vrátit staré dobré časy.

Elias si odkašlal a s úsměvem se podíval na muže: „To je víc než dost, pane.“

Muž hrdě přikývl. „Dobře. Pošlu jednoho ze svých lidí, aby vás vyzvedl, až skončíte s výukou. Odveze vás do sídla, kde se seznámíte s mým synem.“