„Všude kolem jsou všichni ti lidé, ale mé oči vidí jen tebe.“ Neznámý autor

—

Studenti si dělali poznámky, zatímco profesor vysvětloval látku promítanou na plátně. Všichni kromě Eliase a Nica. Elias si neustále hrál s propiskou, otevíral ji a zavíral, zatímco ho Nico zmateně pozoroval. Říkal si, proč je jeho přítel v poslední době tak často duchem nepřítomný. Nico už nevydržel sledovat, jak Elias opakuje stejnou činnost, a přisunul se k němu blíž, aby mu pošeptal: „Hej, co se děje? Poslední dva dny jsi hrozně potichu.“

Elias jen pokrčil rameny, aniž by se obtěžoval zvednout hlavu a podívat se na přítele. Nico svraštil obočí a vytrhl mu propisku z ruky. „Vážně, jestli se něco děje, musíš mi to říct.“

Elias si zhluboka povzdechl a nakonec trochu pohnul hlavou, aby se podíval do Nicovy ustarané tváře. „Jsou to ti lichváři. Zase.“

Nico se zamračil. „Máš tento měsíc zpoždění?“ zeptal se a Elias přikývl. „Dali mi tři dny. Řekli, že tentokrát budou následky tvrdé.“

Nico polkl. „Co myslíš, že by mohli udělat?“

„Nevím,“ pokrčil Elias rameny. „Od nich čekám to nejhorší.“

Nico si povzdechl a přisunul se ještě blíž. Dlouhou chvíli mlčel a nervózně tiskl rty, než řekl: „Já... hrozně rád bych ti pomohl, Eliasi, ale tenhle týden jsem zrovna platil mámě léčbu.“

„Ne, já vím,“ zavrtěl Elias hlavou a věnoval mu slabý úsměv. „Nemůžu tě znovu žádat o pomoc, Nico. Tvoje situace je mnohem horší.“

Nico pomalu přikývl a našpulil rty. „Chemoterapie je tak šíleně drahá.“

„Jak je na tom tvoje máma, mimochodem?“ zašeptal Elias. „Neviděl jsem ji měsíce.“

„Je k nepoznání,“ povzdechl si Nico těžce. „Má bledý obličej a vypadávají jí vlasy. Teď sotva jí, ale doktor říkal, že se to zlepšuje, takže musíme zůstat pozitivní.“ Elias se usmál: „Tak to rád slyším.“

Nico mu úsměv oplatil a poplácal přítele po paži. „Víš, mohl bych si nějaké peníze půjčit, kdybys chtěl.“

„Ne, ne,“ Elias rychle zavrtěl hlavou. „To prosím nedělej. To poslední, co bych někomu přál, je půjčovat si od takových parchantů.“ Podíval se na Nica s obavami ve tváři. „Vážím si toho, co pro mě děláš, Nico, ale ty se musíš soustředit jen na mámino zdraví. Já už nějaký způsob najdu, neboj se.“

„Zkoušel jsi poprosit předsedu? Ten by ti mohl pomoct.“

„Je na cestách,“ odpověděl Elias. „Nemám šanci se s ním spojit.“

„A co Julian Sterling?“ Nico zvedl obočí. „Jsem si jistý, že má v kapse tisíce.“

Elias při tom jménu ztuhl a odvrátil zrak. Scéna, které byl svědkem předchozího dne, se mu náhle vybavila v mysli. Od té chvíle, co ho přistihl při činu, ho neviděl. Nemohl uvěřit, jak klidný Julian zůstal, když ho viděl s tím mladíkem. Vypadal, že ho to vůbec netrápí, a dokonce ho úplně klidně požádal o doručení spisu. Julian byl rozhodně svérázný kousek.

„Já... eh, nemyslím si, že bych ho měl prosit.“ Elias stiskl rty.

„Proč ne?“ svraštil Nico čelo. „Šampaňské, které vypije za jednu noc, je sakra dražší než to, co po tobě chtějí ti lichváři.“

„Já vím,“ přikývl Elias. „Ale nemyslím si, že je dobrý nápad zatahovat ho do mého osobního života. Jsem jeho bodyguard a myslím, že je lepší udržovat náš vztah na profesionální úrovni.“

„Když myslíš,“ zamumlal Nico. „Co tedy hodláš dělat?“

Elias pokrčil rameny. „Zkusím s nimi vyjednávat.“

Po vyučování spěchali Elias a Nico k automatu na kávu, aby si dali něco teplého k pití, protože venku bylo sychravo. Ale nemohli si kávu v klidu vychutnat, protože se chodbami začali srocovat studenti a opět vytvářeli dav.

„Neříkej mi, že je tu další rvačka,“ protočil Nico oči a Elias svraštil obočí, zatímco následoval ostatní studenty. Julian vypadal jako ten typ, který se kvůli svému nepříjemnému a arogantnímu chování vždycky dostane do problémů.

K jejich překvapení však neslyšeli žádný křik ani rány. Elias se mírně protlačil lidmi, aby viděl, co se děje, až uviděl krásnou dívku stojící před Julianem, která v rukou držela nebesky modrou obálku a bonboniéru.

„Vyznání lásky!“ zvolal Nico.

Dívka se styděla kvůli všem těm studentům, kteří ji i Juliana obklopovali. V rohu ji její skupinka kamarádek povzbuzovala k prvnímu kroku.

„Eh, tohle jsem ti chtěla říct už dlouho,“ promluvila sladkým hlasem, který vyvolal úžas u mnoha kluků i holek. Prohrábla si prsty své dlouhé černé vlasy a přistoupila k Julianovi, který si ji lhostejně prohlížel. „Tohle jsem pro tebe vyrobila,“ podala mu bonboniéru a ke všeobecnému překvapení si ji vzal, otevřel ji a jeden kousek ochutnal. „To je dobré,“ zamumlal, což vyvolalo u studentů jásot.

„Co to sakra hraje za hru?“ zamumlal si Elias pro sebe, zatímco zmateně přihlížel. Začal přemýšlet, jestli se v Julianově sexualitě nespletl. Říkal si, že to neměl předpokládat jen proto, že tu noc šli do toho gay klubu.

„Vždycky jsi se mi líbil, Juliane. Jsi vtipný, milý a moc pohledný,“ věnovala mu dívka plachý úsměv. „Prosím, přijmi mé city.“ Julian si znovu kousl do ručně vyrobené čokolády a přeměřil si dívku od hlavy až k patě. Dala si záležet, aby vypadala hezky, s lesklými rty a černými očními linkami.

„To je rozkošné,“ řekl Julian a vzal jí obálku z ruky. „Ale obávám se, že budu muset odmítnout.“ Dívka stiskla rty a sklopila zrak, vědoma si toho, že se na ni všichni dívají. „Mohl bys mi aspoň říct důvod? Nejsem dost hezká?“ zeptala se tichým hláskem.

„Jsi hezká,“ přikývl Julian s úsměvem. „Jsem si jistý, že je spousta kluků a holek, kteří by po tobě hned skočili,“ řekl a arogantně se rozhlédl po davu. „Ale prostě nejsi můj vkus.“

Julian se dál rozhlížel, dokud uprostřed davu nezahlédl známou pohlednou tvář, která ho pozorovala. Ukousl si další kousek čokolády, ale tentokrát pomalu, a nespouštěl z Eliase oči. „Důvodem je...“ odmlčel se, aby čokoládu rozkousal a polkl, „...že mé srdce patří mužům.“ Ušklíbl se na Eliase a mrkl na něj.

Někteří studenti zalapali po dechu, jiní nevypadali překvapeně, protože o tom, že si Julian vodí domů kluky, už kolovaly fámy. Dívka nezmohla na slovo, protože věděla, že nemá šanci. Zdvořile se na něj usmála a rychle se vytratila z davu, následována svými kamarádkami.

„Co to bylo?“ zašeptal Nico Eliasovi s vytřeštěnýma očima. „Rozhodně se ušklíbl na tebe.“

„Věř mi. Julian to dělá na každého chlapa v tomhle městě, co dýchá,“ zamumlal Elias a odtlačil přítele dál od davu, aby mohli dopít kávu.

Později jel Nico autobusem, protože musel spěchat domů za matkou. Jeho mladší bratr nebyl doma, byl na školním výletě. Elias si všiml nablýskaného černého auta zaparkovaného před budovou školy a zamířil k němu. Julian už seděl vzadu.

„Ahoj,“ pozdravil ho Harlan, jakmile se posadil vedle něj. „Jaké jsi měl dopoledne?“

„Jako každé jiné,“ usmál se Elias a podíval se na Juliana do zpětného zrcátka. „Ta holka byla hezká,“ řekl.

Julian si odfrkl. „Proč? Chceš, abych tě s ní seznámil?“ protočil oči.

„Ne, díky,“ zvedl Elias ruku, aby mu ukázal svůj stříbrný snubní prsten.

„Další vyznání?“ uchechtl se Harlan. „Pan Julian má spoustu obdivovatelů.“

„Většinou jsou to holky,“ povzdechl si Julian, jako by byl zklamaný. „Dokud nemají péro, nezajímají mě,“ zamumlal, což přimělo Eliase odkašlat si a zahledět se z okna.

Když dorazili do sídla, služebné přivítaly pana Juliana a oznámily mu, že na něj někdo čeká. Elias poznal Jacea, toho kluka z nočního klubu.

„Chyběl jsi mi,“ Jace vzal Juliana za zápěstí a položil mu paži kolem ramen. „Dlouho jsem neviděl tvůj pokoj,“ ušklíbl se na něj.

Julian protočil oči a uchechtl se: „Můj pokoj, nebo můj zadek?“

Elias se málem zakuckal a spěchal do šatny, aby se převlékl do obleku. Být Julianovým bodyguardem bude nejspíš jedna velká jízda.

Další den odvedl Elias Mila do školy a řekl mu, že ho v pět vyzvedne máma. Jako obvykle ho políbil na tváře a díval se, jak objímá paní učitelku, než vejdou do třídy. Elias se rozhlédl, jestli je dnes ráno nesleduje Jaxson a jeho lidé. Byl úzkostný, protože to byl poslední den a on stále nenašel způsob, jak sehnat peníze. Po chvíli přemýšlení mu Nicova slova přišla rozumná. Byl zoufalý a pro jednou by měl potlačit svou hrdost a o peníze požádat. Dnes byl rozhodnutý postavit se Julianovi a požádat ho o pomoc.

Štěstí mu zřejmě nepřálo. Julian dnes ráno na vyučování nepřišel. Na rozdíl od něj se Elias musel zúčastnit všech přednášek, jinak by pro něj bylo těžké připravit se na zkoušky.

Nico také nepřišel. Poslal mu zprávu, že jeho máma celou noc prozvracela. Vedlejší účinky chemoterapie byly bolestivé.

Julian se vzbudil až odpoledne, protože strávil dlouhou noc s Jacem. Byl zvyklý s ním čas od času spát. Dokonce i služebné a bodyguardi v sídle ho dobře znali. Julian neměl chuť snídat doma, tak si oblékl tmavě fialovou mikinu, černé kalhoty a tenisky a odešel. Nebral si auto, chtěl se nadýchat čerstvého vzduchu. Prohrábl si prsty vlasy a zavrčel, protože zapomněl jít ke kadeřníkovi. Prameny mu sahaly skoro k ramenům a on se je ani neobtěžoval učesat.

Byly čtyři hodiny odpoledne a on byl pravděpodobně jediný, kdo v tuto denní dobu hledal snídani. Procházel se mezi kavárnami a prohlížel si jídelní lístky, aby našel něco, co by uspokojilo jeho žaludek. Šel ulicemi dál, dokud nezahlédl povědomou postavu.

Julian svraštil obočí, když uviděl Mila, jak mluví s nějakým mužem. Chlapec nevypadal vůbec šťastně.

„Co to sakra...?“ zamumlal a přistoupil k nim.

„Nechte mě být!“ křičel Milo na muže. „Lžete. Máma mě má vyzvednout.“

„Znám tvou mámu moc dobře,“ řekl mu muž. „Je to moje spolužačka a poprosila mě, abych tě vyzvedl já, protože má moc práce.“

„Lháři!“ zamračil se Milo. „Tatínek vždycky říká, že nemám věřit cizím lidem.“ Překřížil své malé paže a odvrátil se.

Muž nebyl s jeho odpovědí spokojen, rozhlédl se kolem, chytil ho za zápěstí a donutil ho jít s ním.

Julian vytřeštil oči a rozběhl se za nimi. „Ty hajzle!“