Kráčel s elegancí a takovým sebevědomím, jako by mu patřil celý chodník vedoucí k hlavní budově lékařské fakulty. Měl na sobě své obvyklé značkové ležérní oblečení, ale jeho osobitá noblesa nepopiratelně vyzařovala i z obyčejného outfitu, jaký nosili všichni ostatní na fakultě.

Sledovaly ho desítky očí, jako by byl slavnou superhvězdou, na jejíž každý další krok všichni dychtivě čekají. Nenápadná pozornost okolí se upírala na každý pohyb jeho těla při chůzi, na okamžik, kdy se jeho nápadně dlouhé a husté řasy při mrknutí dotkly bledé pokožky, na vítr, který si pohrával s jeho havraními vlasy. Každý jeho krok na hrubém dláždění přitahoval dychtivé pohledy všech přítomných.

Ruce měl v kapsách a ležérně procházel pod jasným denním světlem.

Jeho bledá a bezchybná pleť se na slunci jakoby leskla, takže díky své éterické kráse působil téměř jako zjevení.

Jeho pohledná tvář byla zbavena jakéhokoli výrazu… nečitelná a velmi klidná. Všichni jako by zalapali po dechu, když přivřel oči před ostrým sluncem, nasadil si své typické sluneční brýle a vyvolal tak tiché zavýsknutí svých tajných obdivovatelek.

Jeho nakrátko střižené černé vlasy byly dokonale upravené a skvěle doplňovaly velmi úhlednou a dobře vyžehlenou košili s dlouhým rukávem.

Stříbrné hodinky se mu na zápěstí zaleskly jako drahokam pokaždé, když ruku vytáhl z kapsy.

Kráčel, jako by mu patřil svět… naprosto lhostejný ke zvědavým a obdivným pohledům, které k němu směřovaly.

Nikdo se k němu neodvážil přiblížit, přestože se zdálo, že celá univerzita obdivuje jeho dokonalost, přestože se k němu všichni chtěli dostat blíž, přestože mu každá dívka i chlapec chtěli vyznat obdiv, byť jen prostým pozdravem nebo z nejjednoduššího důvodu – aby se s ním spřátelili.

Pozdravit ho, oslovit ho, prohodit pár slov nebo se na něj jen usmát se mohlo zdát prosté, ale jeho chladný pohled dokázal v každém vymazat veškerý záměr v momentě, kdy se na něj podíval.

Měl velmi přívětivou povahu a všichni viděli, jak okouzlující dokáže být ke lidem kolem sebe, ale jeho nevyřčená slova a zjevná chladná aura přiměly každého dvakrát si rozmyslet, zda ho jen tak oslovit nebo s ním vůbec začít mluvit.

Dokonce i jeho spolužáci se v jeho blízkosti chovali opatrně a zdálo se, že se ho ostatní studenti bojí. Nikdy se k nikomu nezachoval násilnicky, co by v nich mohlo vyvolat strach, byli v jeho přítomnosti prostě jen úzkostliví a obezřetní.

Kromě svých dvou nejlepších přátel zkrátka neměl žádné jiné kamarády a zdálo se, že mu to vůbec nevadí. Jako by mu bylo jedno, že se jeho svět točí jen kolem knih, nabitého rozvrhu, školních povinností, nemocničních případových studií a velmi úzkého okruhu tvořeného pouze dvěma nejlepšími přáteli, rodiči a trasou mezi kolejí a univerzitou.

Všichni mu záviděli – byl to premiant, dokonale pohledný a dědic obchodního magnáta, jehož nesmírné bohatství přesahovalo hranice země i celého světa.

„Dala bych celý život za to, abych s ním mohla jít na jídlo,“ zašeptala jedna z dívek, zatímco všechny zíraly na toho konkrétního člověka.

„Jak může být někdo tak dokonalý…“ zamumlala druhá znechuceně sama nad sebou.

„Mohla bych uctívat i zem, po které šlape.“

„Je víc než dokonalý, je příliš vzácný… nikdo si ho nezaslouží…“

„Jeho pleť je tak čistě bílá a bezchybná jako vzácná perla… je prostě neuvěřitelně dokonalý.“

„Je to princ moderní doby, na nikoho z nás se ani nepodívá, jsme jen obyčejní poddaní,“ pronesla jedna dívka věcně, načež si všichni povzdechli.

Tak to na univerzitě vypadalo každý den. Každý chtěl aspoň na okamžik spatřit toho, koho nazývali princem.

Studenti denně čekali na jeho příjezd do areálu školy, a od místa, kde zaparkoval své auto, až k budově, kde měl přednášku, ho všichni tajně sledovali a snili o nedosažitelném snu univerzity, o princi na bílém koni nás všech.

„Dobré ráno, Juliane,“ pozdravil ho Reid okamžitě, jakmile vstoupil do učebny, zatímco ostatní spolužáci ztichli a kradmo na něj vrhali opatrné pohledy.

Byl to Julian Alistair Blackwood, takzvaný ledový princ a dědic rodinného impéria. Byl proslulý svou krásou a dokonalostí, ale nikdo se k němu nedokázal přiblížit, aniž by ho nepokousal mráz, který ho obklopoval.

„Dobré ráno, Reide,“ odpověděl Julian se svým obvyklým odměřeným úsměvem.

Ostatním spolužákům, kteří se po spatření Eliase vcházejícího do třídy narychlo usazovali na svá místa, nevěnoval ani pohled.

„Dobré ráno, Juliane,“ pozdravil Cassian, který vstoupil hned po něm.

„Dobré ráno, Cassiane,“ odvětil Julian se stejným vykalkulovaným úsměvem, jaký věnoval Reidovi, a pak se posadil.

Cassian se usadil na své místo, zatímco Julian vytáhl knihu a poznámky k četbě, v čemž ho následoval i zbytek třídy.

Všichni s úžasem sledovali Julianovu píli při studiu a cítili se provinile už jen při pohledu na to, jak si čte v knize. Dědic impéria, který pilně čte a neustále se učí navzdory svému finančnímu zajištění.

Nestalo se, že by Julian nečetl, zvláště během volných hodin. Většinu času byl přilepený ke svým knihám a poznámkám, zatímco ostatní spolužáci raději trávili volno bez tlustých učebnic medicíny a složitých lékařských případů.

Všichni studium nenáviděli, zatímco Julian si užíval každou jeho vteřinu. Přečetl dokonce i celou knihu určenou pro celý semestr. Byl dokonalým zosobněním velmi pohledného knihomola a moderního šprta.

Jeho láska ke knihám a hlad po nových vědomostech jen umocňovaly jeho už tak dokonalý obraz v očích vrstevníků i univerzitních profesorů.

Být profesorem ve třídě, kam patřil Julian, byla také velká výzva. Žádný profesor by se neodvážil přijít do Julianovy hodiny nepřipraven; buď si museli přečíst několik kapitol dopředu a dokonale je ovládnout, nebo raději nepřijít vůbec.

Julian si tak potrpěl na detaily, že i jeho profesoři byli v jeho přítomnosti nervózní. Obvykle na věci upozorňoval slušně, ale Julianův standard „slušnosti“ rozhodně neodpovídal standardu ostatních.

Pokaždé, když hodina skončila, si profesor i zbytek třídy neznatelně oddechli úlevou.

„Dnešní diskuse byla velmi zajímavá, pane profesore. Bylo by nejlepší, kdybychom na příštím setkání provedli evaluaci, možná ústní nebo písemnou zkoušku,“ řekl Julian ležérně profesorovi, který na něj zůstal zírat s otevřenými ústy. I všichni spolužáci nevěřícně zírali; všichni zkoušky nenáviděli, ale Julian si o ni vyloženě řekl.

„To je skvělý návrh, pane Blackwoode, uvidíme příště. Třído, nastudujte si celé kapitoly, které jsme dnes probírali, protože na příští hodině možná zadám test,“ oznámil profesor, což vyvolalo u všech tiché zasténání frustrace, protože se báli, aby je Julian neslyšel.

„Děkuji, pane profesore, budu se těšit,“ zvolal Julian radostně a s uspokojeným úsměvem zaklapl knihu. Profesor odešel, ale nikdo z Julianových spolužáků se ani nehnul.

„Půjdeme na oběd?“ zeptal se Julian ležérně, aniž by se otočil ke svým přátelům, zatímco si rovnal tašku.

„Ano… pojďme,“ odpověděl Reid stejně ležérně, a trojice opustila třídu. Za nimi zůstali ostatní, stále zdeptaně zhroucení ve svých lavicích.

„Ústní nebo písemná zkouška příští týden!“ vykřikl někdo frustrovaně, když ti tři odešli.

„Máme taky písemku z předmětu předtím, o kterou si Julian taky řekl. Budeme mít dvě zkoušky v jeden den!“ zvolal beznadějně další spolužák.

„To bude sebevražda, dva hlavní předměty v jeden den, každý o třech až čtyřech kapitolách,“ vykřikla plačtivě jedna dívka a schovala si tvář v dlaních.

„Odpoledne máme ještě další předmět. Kdo zabrání Julianovi, aby si neřekl o další zkoušku? Jestli přibude ještě jedna, tak jsme mrtví,“ zamumlal někdo frustrovaným tónem, načež všichni zalapali po dechu a těžce si povzdechli.

Kdo by byl tak odvážný, aby zastavil Juliana Blackwooda? Jeho hlad po vědomostech zasáhl všechny spolužáky, kteří nebyli zdaleka tak horliví jako on.

„Mohl bys ho později zastavit, pane předsedo třídy?“ zeptala se jedna dívka jejich předsedy, který na ni jen vytřeštil oči, než se vážným, ale klidným výrazem rozhlédl po ostatních.

„To raději odstoupím z funkce,“ oznámil předseda vážně, čímž situaci u jejich dalšího předmětu označil za marnou.

„No nic, pojďme se aspoň najíst, ať se můžeme začít učit na ty tři předměty. Nemáme moc času na to, abychom probrali všechny kapitoly,“ zvolal někdo hlasitě, vstal a zamířil ke dveřím, načež se všichni ostatní narychlo zvedli, aby ho následovali.

****😉😉****