Aktivita Pekelného týdne bratrstva skončila a celý zdravotnický tým už odešel, kromě Reida, Cassiana a Juliana.

Reid a Cassian před stanem kradmo vrhali úzkostné pohledy na Juliana, připraveni k odchodu, zatímco Julian dál ležérně seděl na židli, hleděl do telefonu a vypadal, že na něco nebo na někoho čeká.

Jejich čekání přerušil až příchod skupiny z techniky. Domův výraz byl nečitelný, když přistoupil k Reidovi, zatímco jeho parta zůstala v povzdálí.

„Díky za dnešek, Reide,“ pronesl Dom, zatímco Reid působil tak rozpačitě a nervózně, že Dom při pohledu na něj svraštil obočí.

„Není zač, Dome… už půjdeme… uvidíme se zítra,“ Reid narychlo prošel kolem Doma a Cassian ho následoval. Dom byl teď ještě zmatenější a sledoval je očima. Pak se náhle zastavil, zamyslel se, a když mu něco došlo, pomalu se otočil.

Jeho oči se okamžitě střetly s nečitelnýma očima toho bledého kluka, který si pohodlně seděl sám uprostřed stanu a upřeně ho pozoroval.

Dom na něj dál hleděl a mezi nimi zavládlo ticho; nikdo se nepohnul, nikdo nevydal ani hlásku. Dál se jeden druhému dívali do očí, až si Dom povzdechl a vykročil k sedícímu mladíkovi.

„Reid a Cassian už odešli…“ řekl Dom, když stál před ním.

„Já vím…“ odpověděl Julian ležérně s pokrčením ramen, ale nepřerušil oční kontakt s Domem, který na něj jen dál hleděl a pak se zhluboka nadechl.

„Chceš mě…“ oznámil Julian náhle s vážným pohledem. Nebyla to otázka, ale spíše jisté konstatování toho, co z Doma cítil. Dom při těch slovech okamžitě zůstal stát s otevřenými ústy.

Dom na něj dál zamyšleně hleděl a snažil se vymyslet nějakou námitku.

„Chceš mě tak moc… že to tvoje oči křičí do světa…“ pokračoval Julian vyzývavým tónem a s klidným úsměvem, načež Dom zaťal čelist a jejich pohledy se znovu střetly.

„Cítím tvoji touhu i na dálku…“ dodal Julian s velmi jemným úšklebkem, který Doma přiměl zatnout zuby.

„A kdo by nechtěl… jsi Julian Alistair Blackwood… ztělesněná dokonalost… vysněný kluk pro každého,“ odpověděl Dom sarkasticky s úšklebkem, i když zatínal čelist vzteky – ne na Juliana, ale na sebe.

„Vážně? A ty jsi jeden z těch ‚každého‘…“ usmál se Julian a v hlase mu zazněl náznak škádlení.

„I socha by po tobě toužila… jsem jen normální chlap,“ prohlásil Dom se zaťatou čelistí, což Juliana přimělo k úšklebku, zatímco ho dál pozoroval.

„Toužíš po mně…“ řekl Julian na rovinu. Dom zůstal zticha a dál na něj hleděl.

„Nehraju tvoje hry, Dominicu Rhodesi… nestojím o známosti na jednu noc… nelíbám se jen tak pro povyražení… Nikdy bych se rty nedotkl těla nějaké náhodné holky nebo kluka… Nepotřebuji nikoho k uspokojování svých tělesných potřeb…“ pokračoval Julian tichým a klidným hlasem, zatímco Dom se rozhodl jen mlčky poslouchat.

„Všichni to vědí… nikomu se nikdy nepodařilo upoutat pozornost slavného, vznešeného a mocného Juliana Alistaira Blackwooda… Nikdo na téhle univerzitě nesplňuje tvoje nároky… všichni jsou jen tvoji diváci… tvoji tiší obdivovatelé. Udělal jsi ze všech snílky, jsi hvězda hrozně daleko a oni pořád sní o tom, že si jich třeba jednou všimneš,“ pronesl Dom posměšně, zatímco jeho pronikavé oči spočívaly na Julianovi. Ten se v odpověď jen uchechtl, protáhl své štíhlé tělo na židli, strčil ruce do kapes a dál na Doma hleděl.

„Takže jsi o mně snil… stejně jako všichni ostatní?“ zeptal se Julian provokativně a přitom si v kapse pohrával s klíči.

Dom odmítl odpovědět a mlčky hleděl na usmívajícího se Juliana. Zavládlo mezi nimi ticho, které Julian vyplnil jen tím, že si Doma prohlížel se svým klidným úsměvem.

„Kdy jsi měl naposledy známost na jednu noc?“ zeptal se Julian náhle po dlouhém tichu, což Doma přimělo k nevěřícnému pohledu.

„Odkdy se zajímáš o moje soukromí?“ zeptal se Dom vážně a přimhouřil oči.

„Jen pro dnešek… jak jsem řekl, nehraju tvoje hry, tak to chci vědět. Je mi jedno, kam jsi to péro předtím strkal… jenom pro dnešek, chci vědět, kdy jsi ho použil naposledy?“ zeptal se Julian naléhavým hlasem s chladným pohledem.

Dom na něj zíral a snažil se odhadnout Julianův plán, ale na nic nepřišel.

„Kdy?“ udeřil na něj Julian přísným a neodbytným tónem.

„Před dvěma týdny… nebo před třemi, myslím…“ vysvětlil Dom narychlo, aniž by si uvědomil, že se nechal komandovat.

Julian zvedl jedno obočí, čímž dal najevo své pochyby, zatímco Dom se podvědomě nechal zastrašit a v duchu začal přepočítávat přesné týdny a dny, kdy skutečně tu známost na jednu noc měl.

„Jsou to tři týdny… měl jsem moc práce s tímhle Pekelným týdnem bratrstva,“ prohlásil Dom s jistotou, ale pak se zarazil, když mu došlo, že ho ten bledý a křehce vypadající kluk v podstatě zastrašil.

Dom na Juliana nevěřícně pohlédl; ten mu na oplátku věnoval jen úšklebek a pobavený výraz.

„Přijatelné…“ přikývl Julian s mírným uspokojením, zatímco Dom na něj zvedl obočí a snažil se pochopit, co se tomu bledému klukovi honí hlavou.

„Tak co, Dominicu Rhodesi, chceš dneska večer zkusit Juliana Alistaira Blackwooda?“ ušklíbl se Julian a ležérně se zeptal omráčeného a němě zírajícího Doma.

****🙄🙄****