Všichni, zejména nováčci, se po tolik potřebném obědě a krátkém odpočinku vrátili na pole.

Reid a Cassian už byli zpátky v lékařském stanu, ale Julian nebyl nikde k nalezení. Po obědě se od nich oddělil, a protože na to byli zvyklí, neptali se ho, kam jde.

„Opakovat!“ zařval vedoucí nováčků a všichni se strachy přikrčili.

Všichni bratři z bratrstva pobíhali po poli, aby dohlíželi na nováčky, protože viděli rozzuřenou a zachmuřenou tvář svého vedoucího.

Dominic Rhodes byl známý svou prchlivostí, která se projevila okamžitě po zahájení odpolední části.

Dom pomalu procházel středem mezi nováčky s rukama v bok a jeho zastrašující aura jako by vysávala odvahu z každého, kdo se s ním střetl pohledem.

Nováčci před ním uskakovali a začali znovu provádět první cvičení, u kterého zařval, že se má opakovat.

Na celém poli zavládlo tíživé napětí, zatímco Dom se svým zasmušilým obličejem dál obcházel řady.

Všichni byli plně soustředěni na aktivitu, když vtom kolem nich prošlo éterické zjevení. Každý pocítil pokušení aspoň koutkem oka nahlédnout.

„Opakovat! Kde máte soustředění!?“ zařval Dom znovu vztekle a probodával pohledem nováčky, kteří s otevřenými ústy sledovali osobu, jež ve svém téměř čistě bílém oblečení vypadala tak svěže a andělsky.

Dom na něj letmo pohlédl a jejich pohledy se opět střetly, ale on okamžitě uhnul, jako by ho ten druhý spaloval. Odvrátil se a s pevně zaťatou čelistí dál obcházel pole, čímž vypadal ještě naštvaněji, což jen prohloubilo strach, který nováčci i bratři pociťovali.

„Jdeš pozdě, Juliane,“ řekl Reid vážně v okamžiku, kdy k nim Julian došel.

„Já vím,“ odpověděl Julian lhostejně, což Cassiana přimělo obrátit oči v sloup.

„Doktoři by měli chodit včas,“ pokračoval Reid přes zaťaté zuby.

„Ještě nejsem doktor…“ oponoval Julian ležérně, postavil se vedle Reida a Cassiana a začal s nimi sledovat dění na poli.

„Brzy jím budeš…“ odsekl Reid a nevěřícně se na Juliana podíval.

„Neboj se, až to ‚brzy‘ nastane, budu chodit včas…“ odpověděl Julian se svým obvyklým klidem, načež jeho přátelé bezradně zavrtěli hlavami.

Reid zavřel oči a modlil se o trpělivost, protože věděl, že nic nezmůže. Jen si povzdechl, když ucítil Cassianovu ruku na svém rameni, jak se ho snaží uklidnit.

„Musel jsem se rychle osprchovat. Nemůžu vystát, když celý den smrdím jako kůň,“ vysvětloval Julian dál, zatímco hleděl přímo na pole.

Reid a Cassian raději mlčeli, aby se vyhnuli dalším dohadům, a dál pozorovali cvrkot.

„Nemůžeš být pořád taková primadona, Juliane,“ zamumlal náhle Cassian, aniž by se na něj podíval.

„Nejsem… i když na to mám plné právo…“ odpověděl Julian se zjevnou arogancí.

Cassian mlaskl jazykem a znovu protočil panenky. Julian měl na každou jejich výtku vždycky pohotovou odpověď.

Dál se dívali na pole. Julian podivně ztichl a upřeně pozoroval vedoucího nováčků, který se stále temným výrazem obcházel cvičence.

Ten chlap vypadal nebezpečně vážně; dokonce i ti, co byli s ním, v jeho blízkosti působili úzkostlivě. Nováčci byli tak nervózní, že v aktivitách spíš chybovali, než aby je dělali správně. Kdo by se jim divil – výraz vedoucího byl tak temný a děsivý, že mohli mluvit o štěstí, pokud si nenadělali do kalhot.

Navzdory tomu hrozivému výrazu a zastrašující auře, kterou vedoucí vyzařoval, byl Julian naprosto pohlcen sledováním každého jeho pohybu. Jeho opálená kůže vynikala v bílém tričku s krátkým rukávem, které odhalovalo lehce svalnaté paže, a Julian jasně viděl, jak se mu při každém pohybu napínají svaly.

„Nad čím přemýšlíš, Juliane?“ zeptal se náhle Reid, aniž by se na něj podíval.

„Tsk… Reide Harrisone…“ Julian mlaskl a zamumlal Reidovo celé jméno.

„Co je, Juliane?… Nedělej věci, kterých bys litoval,“ pokračoval Reid a snažil se působit nenuceně, ale Julian v jeho hlase slyšel úzkost, což ho přimělo k lehkému uchechnutí.

„Kdy jsem to udělal?“ opáčil Julian pobaveným tónem s tajemným úšklebkem.

„Vůbec na to nemysli, Juliane…“ varoval ho Reid znepokojeně a otočil se k němu. Julian mu pohled oplatil.

„Nepřemýšlím…“ odpověděl Julian krátce svým klidným hlasem.

„Juliane, prosím…“ žadonil Reid.

Cassian ty dva jen pozoroval a občas zavrtěl hlavou. Reidův spor s Julianem byl marný boj a oba to věděli, ale Reid to přesto zkoušel.

„Pořád jsi mi říkal, abych byl lidský… abych byl… vřelejší…“ pokračoval Julian s vážným pohledem a klidným úsměvem, což Reida znervóznilo ještě víc.

„Juliane, prosím… ne tímhle způsobem,“ prosil Reid dál potichu.

Julian se upřeně díval na Reida, který mu pohled oplácel ustaranýma očima.

„Příliš pozdě…“ zamumlal Julian tiše a jeho klidný výraz nezakolísal.

Reid zavřel oči a zhluboka si povzdechl, Cassian udělal totéž.

„Juliane, tohle smrdí průšvihem…“ zašeptal Cassian otráveným tónem.

„Mohlo by to stát za to…“ usmál se Julian s vyzývavým pohledem.

„Juliane… beru zpět, co jsem řekl… jsi dobrý takový, jaký jsi. Já a Cassian jsme tu, vycházíme spolu skvěle. Jenom prosím tě ne…“ Reid se k Julianovi otočil celým tělem a snažil se s ním vyjednávat.

Julian se na Reida upřímně usmál, ale jeho intenzivní a klidný výraz se nezměnil, což Reida přimělo nervózně polknout.

„Příliš pozdě…“ zopakoval Julian, zatímco se upřeně díval do Reidových ustrašených očí.

„Juliane, prosím…“ zkusil to Reid ještě jednou.

„Velký průšvih, Juliane…“ zašeptal Cassian vážně a s obavami.

Julian se na okamžik podíval na Cassiana, než se znovu otočil k Reidovi s tváří, která už byla zcela bez výrazu.

„Já jsem Julian Alistair Blackwood…“ řekl Julian klidně a odmítavým tónem, načež si nasadil sluneční brýle a dál sledoval dění na poli.

Reid i Cassian si sklesle povzdechli a pak se oba otočili k poli. V jejich tvářích se zračil pocit naprostého selhání.

****😉😉****