Z pohledu Caspiana

Od chvíle, co jsem cítil, jak umírá, je tak těžké pokoušet se o návrat k tréninku.

Teprve jsem ho našel, ani jsem neznal jeho jméno. Ale jakmile jsem uslyšel jeho výkřik, věděl jsem, čím pro mě je... Můj druh.

....

Právě jsem dokončil výcvik, pouhé dva týdny po svých osmnáctých narozeninách.

Nyní jsem byl považován za válečníka, ale byl jsem teprve na vstupní úrovni. Bylo brzy ráno a my jsme trénovali venku, než jsme měli nastoupit na naši první dnešní hlídku.

Běželi jsme po obvodu našeho území a zastavili se na malé mýtině, abychom jako obvykle udělali pár cviků v polovině běhu, než vyrazíme na svá stanoviště.

Seběhlo se to tak rychle, bylo to poprvé, co jsem jako válečník stanul tváří v tvář odpadlíkům.

Nebylo jich mnoho a rychle jsme je zneškodnili.

Ale když jeden z nich umíral, z jeho bolestného výkřiku mi ztuhla krev v žilách a má hlava okamžitě vystřelila jeho směrem.

Křičel jsem na svůj tým a běžel tak rychle, jak jsem jen mohl. Zoufale jsem se snažil dostat k němu dřív, než ho zabijí.

Naštěstí mé prosby uslyšeli a zastavili se. Naneštěstí jsem si uvědomil, že už je příliš pozdě, když jsem doklouzl po boku k němu.

Byl zohavený. Z jeho levé paže nezbylo pod loktem vůbec nic. V břiše měl zející díru, kterou jsem mohl vidět, protože se mu vyhrnulo tričko a odhalilo břicho. Kvůli tričku jsem neviděl rozsah zranění na hrudi, ale bylo nasáklé krví a roztrhané, rozdrásané na cáry.

I přes všechnu tu krev a bolest byl nějakým způsobem stále neuvěřitelně pohledný. Na to jsem se ale dokázal soustředit až mnohem později. Byl jsem k smrti vyděšený, že o něj přijdu... Ne!... Věděl jsem, že o něj přicházím... Cítil jsem to.

Po tvářích mi tekly slzy, když jsem opatrně zvedl jeho hlavu ze země a přitiskl si ho k sobě.

Prosil jsem, žadonil, aby vydržel a neumíral mi tu. Jeho krásné zelené oči se na mě dívaly, zatímco mu po tváři stékaly slzy. Nevím jak, ale nějak jsem viděl, že mě vlastně chce. Skoro jsem to cítil, když se na mě umírající díval.

Bylo ticho, nikdo neřekl ani slovo, dokonce i ptáci utichli. Jediný zvuk, který se ozýval, byl jeho ztěžklý dech a můj ošklivý vzlykot, když jsem držel svého druha a prosil ho, aby mě neopouštěl. Prosil jsem ho, aby zůstal, i když jsem věděl, že nezůstane.

Teprve jsem ho našel, a přesto jsem naslouchal a sledoval, jak naposledy vydechl.

Ve chvíli, kdy jsem se ho poprvé dotkl, ho už život opouštěl. Jiskření tam sotva bylo. Bylo tak slabé; přál jsem si, aby bylo silnější. Přál jsem si, aby se jeho životní pouto vrátilo, i když jsem nikdy nepocítil jeho plnou sílu.

Zaječel jsem, když se to slabé pouto, které mě s ním pojilo, s jeho posledním výdechem přetrhlo.

Pouto druhů se v okamžiku zlomilo. Jeho životní linie, jeho spojení se mnou, bylo pryč.

Nikdy jsem se nedozvěděl jeho jméno...

Musel jsem truchlit pro druha, kterého jsem ani nepoznal.

A teď jsem tady, už pár týdnů zpátky v tréninku, a je to tak těžké. Není to těžké jen proto, že se stále snažím překonat tu ztrátu, ale navíc teď hrozně zaostávám. Během mého volna se toho všichni tolik naučili a já se s tím peru.

Ale nestěžuji si. I když to ostatní zkazí a všichni musí nést následky, nestěžuji si. Dělám, co můžu, abych stačil tempu a pracuji ze všech sil. Dělám, co se ode mě žádá, a snažím se při tom mít hlavu vztyčenou.

Nakonec jsem to ale obvykle já, kdo zaostává a sotva se drží na nohou.

Hádám, že tak to prostě dopadá, když jsem ten nejslabší a nejmenší ze všech.

V mém světě, ve světě vlkodlaků, jsem v hierarchii téměř na samém dně.

Nejvyšší hodnost je Alfa. Je obrovský, vyšší než všichni ostatní a silnější. Má auru, která vás dokáže srazit na kolena a donutit vás, abyste se mu podřídili. Je to vůdce smečky. Není to něco, co byste jednoduše dostali, nebo co byste si mohli vzít. Abyste mohli být Alfou, musíte se s krví Alfy narodit.

Dalším stupněm je Beta, zástupce Alfy. A opět, musíte se s tím narodit. Abyste jím mohli být, musíte se narodit s krví Bety.

Nejslabší je Omega. Jsou nejmenší, někteří je považují za nedochůdčata, protože jsou tak drobní a tak malí. Samci Omeg jsou velmi zženštilí a submisivní. Proto jsou po většinu času zneužíváni, využíváni a týráni svou smečkou.

A opět platí, Omegou se nemůžete prostě stát, Omegou se rodíte. Máte to v krvi, je to tím, kým jste.

Nad Omegami se nachází třída Delta.

Delta 1 je nejvyšší hodnost. Jsou to ti největší a nejsilnější z Delt. Delty 1 mohou být třetími ve velení nebo veliteli týmů.

O stupeň níže je Delta 2. Jsou o něco menší, drobnější a nejsou tak silní jako Delty 1.

Pak jsem tu já... Delta 3...

Delta 3 je tou nejslabší a nejmenší z Delt. Je to nejspodnější třída, to nejnižší, čím můžete být.

Jsou tak malí, sotva o něco větší než Omega.

A nejen to, vydáváme úplně stejné trapné zvuky, jaké vydává Omega. Kňučíme a předeme... Říkají tomu deltí předení. Je o něco hrubší a hlasitější než předení Omegy.

Od Omeg nás odlišují dvě zásadní věci. Zaprvé, Omegy jsou křehčí a mají ženštější vzhled. My ne.

Ta druhá a největší věc, která nás odlišuje: všechny Omegy jsou submisivní a mohou otěhotnět.

U Delt 3 máte submisivní jedince, kteří mohou otěhotnět, ale nemají ženské rysy jako Omega.

Pak tu máte dominantní Delty 3, kteří otěhotnět nemohou.

To jsem já, jsem dominantní Delta 3, jmenuji se Caspian a tohle je můj příběh, můj boj o lásku.

Jsem dominantní Delta 3; být dominantním samcem je normálně něco, z čeho by se člověk měl radovat. Moje původní smečka se však na Delty 3 nejenže mračila a dívala se na ně spatra, oni dominantní Delty 3 přímo nenáviděli.

Moje smečka ale nebyla jediná. Existuje spousta smeček, které si stále udržují stejné staré přesvědčení. Omegy se používaly jen na šukání, protože byly tak hezké, a dominantní Delty 3 byly k ničemu, takže se obvykle zabíjeli.

Vždycky slýcháte o hrůzách, které se staly Omegám, a možná je to proto, že nejsou tak vzácné. Ale Delty 3 vzácné jsou. Možná je to proto, že tolik z nás už bylo zabito. Na rozdíl od Omeg, které se obvykle chovají jako otroci a jsou znásilňovány.

Dominantní Delta 3 je ale považován za bezcenného jedince a plýtvání zdroji.

Myslí si, že jsme příliš slabí a nejsme schopni být válečníky. Nemáme tu sladkou vůni jako submisivní Delta 3 nebo Omega. Voníme jako dominantní samci, přesně jako jakákoli jiná Delta. Když se k tomu přidá fakt, že nemáme žádné ženské rysy, dělá to z nás někoho tak k ničemu, že ani nestojíme za to, aby si nás nechávali na šukání. Kvůli tomu jsme většinou zabiti nebo vykopnuti ze smečky.

Submisivní Delty 3 nejsou vždy zabiti nebo vyhnáni. Namísto toho jsou mučeni a znásilňováni kvůli svým submisivním vlastnostem.

Někteří je považují za vzácný klenot, protože jsou jako Omega, ale bez ženských vlastností. Přece jen, ne každý touží po ženských rysech. Hádám, že každý má svou úchylku...

Strýc mě už v útlém věku naučil nenávidět tuhle svou část. Tu dominantní Deltu 3, kterou jsem. Tu mou část, která vydává ty samé trapné zvuky jako Omega.

Omegy kňučí a předou. Bohužel, jak dominantní, tak submisivní Delty 3 vydávají stejný zvuk. A nebavíme se tu o nějakém potřebném zakňourání, to umí každý. Jde o mimovolné úzkostné kňučení, které občas nedokážeme ovládat.

Můj strýc moje zvuky nenáviděl. Vždycky mi říkal, že Omegy jsou ti jediní, kdo by měl plakat a kňučet.

Vždycky mi říkal, že zním jako zatracená Omega. Omegy jsou dobré leda tak na šukání, a když pláču a kňučím jako Omega, vyloženě si tím říkám o to, aby mě někdo ošukal jako Omegu.

Už dávno jsem se naučil tuhle svou stránku zamknout. Snažím se nedívat se na sebe jako na Deltu 3, ale jednoduše jako na válečníka.

Válečníka, co chce být lepší, co se chce všem zavděčit a snad jednou najít druha... Najít někoho, kdo by mě konečně miloval, protože to zatím nikdo nikdy neudělal.

Je to už víc než rok, co jsem cítil, jak umírá. Nemyslím si, že dostanu dalšího druha. Získat druha podruhé je vzácnost. Silně pochybuji, že by Měsíční bohyně někomu tak podřadnému a ubohému, jako jsem já, nějakého dala. Ale to mi nebrání modlit se a doufat, že snad možná jednou najdu někoho, koho budu moci milovat, a kdo bude milovat mě.