Z pohledu Caspiana

Během včerejšího tréninku si vedl dobře jen málokdo z nás. Říct, že z nás byl Zephyrin zklamaný a naštvaný, by bylo slabé slovo. Než nás vůbec včera rozpustil, museli jsme si vyslechnout dvacetiminutové kázání.

A jako trest za včerejší flákání musel celý náš tým dnes před tréninkem běžet dvě hodiny v kuse.

Předtím, než můj druh zemřel a já si vzal všechno to volno, abych za něj mohl truchlit, by pro mě tenhle běh nebyl tak těžký. Ale smrt mého druha mě oslabila, a to naprosté minimum tréninku, kterému jsem se během své nepřítomnosti kvůli truchlení a zotavování věnoval, mě udělalo ještě slabším; a teď mám ještě méně síly než dokonce i ten druhý Delta 3 v našem týmu.

Ke konci už jsem měl problém stačit tempu. Zůstával jsem za všemi tak moc pozadu. Plíce mi hořely, nohy jsem měl jako z gumy a bylo mi nevolno.

Byl jsem ze sebe zklamaný a znechucený. Jak jsem mohl takhle zeslábnout? Vím, že jsem slabý v porovnání s ostatními Deltami, ale tohle je mnohem horší, než jak na tom obvykle bývám.

Desetiminutová přestávka před začátkem tréninku zdaleka nestačila k tomu, abych načerpal dostatek energie a dokázal se držet s ostatními.

Bojuji už se základními postoji a pohyby. Delta 1 přede mnou, Jaxon, mě navíc vůbec nešetří, a to je dobře. Ani to nechci, nestojím o soucit.

Jen si přeju, aby mé tělo bylo silnější a já dokázal stačit tempu. Namísto toho cítím bolestivý náraz, když schytám ránu do úst, která mě odhodí dozadu, a já dopadnu na záda. Ústa se mi okamžitě naplní kovovou pachutí krve.

Stydím se a zlobím se sám na sebe. Jak to, že jsem nedokázal uhnout tak jednoduché ráně?

Zahanbeně vzhlédnu a vidím, jak ke mně Zephyrin natahuje ruku. Natáhnu se a jeho ruku přijmu. Veškerá hrdost, kterou jsem kdy měl, je dávno pryč, a tak tam stojím se svěšenými rameny a snažím se nekrvácet všude kolem.

"Dej si deset minut pauzu, pak se se mnou sejdi vzadu na levé žíněnce," řekl Zephyrin se soucitem v očích.

Normálně bych ten soucit nenáviděl, ale z nějakého důvodu jsem se díky němu cítil o malinko lépe.

Držel jsem si krvácející ústa, prošel kolem všech ostatních a posadil se na lavičku.

"Hej Caspiane, jsi v pořádku?" zeptal se Zephyrin, čímž mě překvapil, že vůbec zná moje jméno.

Trénuje nás teprve pár dní a nemyslel jsem si, že by se obtěžoval zjišťovat si mé jméno, vzhledem k tomu, že jsem pro většinu lidí obvykle neviditelný. Ale hádám, že to je částečně moje chyba, jsem tichý a držím se stranou.

Podívám se na Zephyrina a z nějakého důvodu se cítím nervózní, možná je to proto, že je neuvěřitelně krásný. Odkašlu si, abych se té myšlenky zbavil. Považovat někoho za přitažlivého je to poslední, co potřebuju. Zvlášť když jediné, co vidím pokaždé, když zavřu oči, je tvář mého druha ve chvíli, kdy umíral.

Byl jsem překvapený, ale velmi vděčný, že si Zephyrin udělal čas, aby mi osobně ukázal, jak provádět chvaty, na kterých jsme dnes pracovali. Z nějakého důvodu mi to prostě nešlo do hlavy. Ale on mi nastavil tělo do správné pozice a ukázal mi, jak projít každým krokem, každou otočkou, každým úderem a výpadem.

Odcházel jsem vyčerpaný, ale o něco spokojenější, že jsem to před odchodem dokázal zvládnout sám.

Cesta domů do mé malé chaloupky mi nikdy nepřipadala tak těžká a vzdálená. Začínal jsem si přát, kéž bych býval přijal pokoj v sídle smečky namísto téhle malé chatky na nejzazším konci našeho území. Co nejdál od tréninkového hřiště.

Můj malý srub je schovaný v lese. Je starý a rozhodně by potřeboval trochu opravit, ale já se tím neobtěžuji. Nevidím v tom smysl. Není to tak, že bych na někoho potřeboval dělat dojem. Jsem tu jen já, nikdo mě nikdy nechodí navštěvovat. Hádám, že by pomohlo, kdybych ve svém životě vlastně někoho měl, kdo by mě mohl navštívit, ale nemám.

Když už jsem v dohledu konečně zahlédl svou přední verandu, doslova jsem táhl nohy za sebou. Připadalo mi, že mě stálo poslední zbytky sil jen vyjít ty schody a projít předními dveřmi.

Nedokázal jsem se ani donutit udělat si něco k jídlu. Tělo mě bolelo, byl jsem vyčerpaný a zoufale jsem si potřeboval lehnout. Skopl jsem ze sebe boty, vysvlékl se, nechal tělo dopadnout do postele a odhrnul přikrývku.

S pohledem upřeným do stropu jsem vydechl. Můj zrak si našel tu skvrnu z doby, kdy zatékalo střechou. Zíral jsem na ni a snažil se nepředstavovat si jeho tvář. Vnímal jsem, jak neuvěřitelně tichý můj dům je. Uvědomoval si, jak neuvěřitelně osamělý se cítím, když tu ležím bez rodiny, bez přátel, jen já a Nyko.

Nyko, který vycítil mou osamělost, vystupuje do popředí a skoro to působí, jako by si třel tvář o vnitřek mé hlavy.

"Jsem tady," řekl mi můj vlk a já se usmál, když jsem zavřel oči, abych ho lépe viděl.

"Já vím, miluju tě, Nyko!"

"Taky tě miluju, Caspiane!... Nevzdávej se naděje, někde tam venku pro nás někdo je. Jednoho dne nás bude někdo milovat."

"Možná," řekl jsem, zavřel oči, přetočil se a objal polštář vedle sebe, zatímco mi těžkla víčka.

....

S přibývajícími týdny cítím, jak sílím, a už se po každém tréninku neploužím domů. Zjišťuji, že se na tréninky poprvé po velmi dlouhé době těším. Myslím, že k tomu přispívá i to, jak moc mi Zephyrin pomáhá.

Ne že by náš předchozí vůdce nebyl nápomocný, ale Zephyrin věnuje pozornost každému jednotlivci. Zdá se, že přesně ví, kdo potřebuje pomoc nejvíc, a snaží se mu ji poskytnout. A já jsem shodou okolností jeden z těch lidí, co pomoc zřejmě potřebují neustále.

Bez ohledu na to, jak často potřebuji pomoct, vždycky mi pomůže s radostí. Nikdy ve mně nevyvolává pocit neschopnosti, ani se za přijímání jeho pomoci nemusím stydět.

Sledoval jsem Zephyrina a Marka, jak předvádějí nové sestavy, se kterými zítra začneme. Cítil jsem se úplně ztracený, když jsem je pozoroval, jak to předvádějí čtyřikrát za sebou, než nás požádali, ať si to zkusíme.

Zephyrin to takhle dělá rád, aby měl představu, kdo s ním následující den bude potřebovat více individuálního času.

Otřel jsem si pot z čela, zaujal pozici a snažil se nedívat na Zephyrina, když jsem cítil, že na mně spočinul zrakem.

Zadržel jsem dech při prvním pokusu a okamžitě jsem věděl, že jsem to udělal špatně.

Zastavil jsem se, znovu se postavil do výchozí pozice a zkusil to znovu. Téměř vzápětí mi došlo, že jsem šlápl vedle a udělal to znovu špatně. Frustrovaně jsem na sebe zavrčel. Vytřepal jsem ruce. Znovu jsem zaujal postoj a znovu se pustil do pohybu. Chtělo se mi praštit do stromu, když mi všechno připadalo tak špatně.

Zephyrinovu přítomnost jsem vycítil dřív, než jsem uslyšel jeho hlas.

"Nebuď na sebe tak tvrdý, vedl sis tak dobře, Caspiane. Jsem na tebe velmi hrdý. Urazil jsi dlouhou cestu za tak krátkou dobu. Víš co, sejdi se tu se mnou zítra o patnáct minut dřív a já se ti budu věnovat individuálně," řekl Zephyrin a usmál se na mě.

Nemohl jsem si pomoct, usmál jsem se na oplátku a poděkoval mu. Nemohl jsem uvěřit, že Zephyrin, ten nejúžasnější bojovník, si chce ukrojit čas ze svého dne, aby mě trénoval o samotě. Nemohl jsem tomu uvěřit, byl jsem tak nadšený, že jsem cestou domů skoro poskakoval.

Poprvé po tak dlouhé době jsem prošel vchodovými dveřmi s úsměvem na tváři a dokonce si udělal večeři, místo abych šel rovnou spát. Byl jsem příliš šťastný, příliš nadšený na to jít si lehnout, a tak jsem si uvařil jídlo.

Probudil jsem se extra brzy a dal si sprchu. Konec konců, kdo by chtěl sahat na někoho, kdo smrdí? Blesklo mi hlavou a ujistil se, že jsem nanesl dostatek deodorantu; pak jsem znervózněl, když jsem přemýšlel, co si dnes obléknout na trénink.

Odstoupil jsem, zavřel oči, vydechl a přejel si rukou po tváři.

"Co to sakra dělám?!" řekl jsem si sám pro sebe, než jsem otevřel oči, podíval se na postel a uvědomil si, že jsem na ni vytáhl všechno své oblečení na cvičení.

Jeden by si myslel, že se chystám na rande, a ne na trénink!

Frustrovaně jsem sáhl dopředu, popadl černé kalhoty s bílým pruhem na bocích a černé tílko.

Při odchodu ze dveří jsem vzal gumičku do vlasů a vyběhl k tréninkovému hřišti. Ujistil jsem se, že tam budu brzy, abych se mohl protáhnout dřív, než dorazí. Jsem si jistý, že nechce čekat, až se protáhnu, a já rozhodně nechci začít trénink bez protažení.

Byl jsem překvapený, jak prázdné, klidné a tiché hřiště při mém příchodu bylo. Slunce se teprve líně vyhouplo nad obzor a snažilo se vystoupat výš na oblohu. Tráva byla stále pokrytá rosou a vůně země byla velmi intenzivní.

Zapomněl jsem, jak úžasně voní země takhle brzy ráno. Zapomněl jsem, jak magicky všechno působí, když se svět teprve probouzí.

"Hej, kuřecí nožky!" Zazněl Zephyrinův hlas a já se lekl tak, že jsem z protahovací pozice přepadl dozadu na zadek.

Cítím, jak mi hoří tváře, když k němu vzhlédnu. Poznám, že se snaží nezasmát. Musí ho bolet tváře, protože vidím, že se do nich kouše, a v obličeji rudne, ne z ruměnce, ale z toho, jak usilovně potlačuje smích.

Nemůžu si pomoct a zabodnu do něj zamračený pohled. Jeho úžasné bílé vlasy, zářivé jasně modré oči a ta překrásná tvář, která na mě hledí, zatímco se zoufale snaží nevybuchnout smíchy.

"Nemám kuřecí nožky!" zamračil jsem se, on se zachechtal, shýbl se, popadl mě za ruku a vytáhl mě na nohy.

"Já vím, to byl jen vtip! Pojď, můj malý indiáne, ukaž mi, co umíš!"

"Indiáne?" podivil jsem se té zvláštní přezdívce.

"Jo, máš takový ten vzhled původních amerických indiánů. Tvoje vlasy, ostré, vysoko posazené lícní kosti, odstín pleti, já nevím. Prostě mě to napadne, když se na tebe podívám."

Řekl, pokrčil rameny a já si nemohl pomoct, ale říkal jsem si, jestli to náhodou nebyla urážka. Hruď se mi stáhla při pomyšlení, že to tak je, a nedokázal jsem se zastavit. Než jsem si to uvědomil, otevřel jsem pusu a slova sama vypadla ven:

"Je to špatně?" zeptal jsem se a pak jsem rychle sklopil zrak, když mi došlo, že jsem to řekl nahlas a ne jen v duchu.

"Ne, vůbec ne! Proč by mělo?"

"Já, já nevím... myslel jsem, že to byla urážka mého vzhledu."

"Ne, to jsem v úmyslu neměl. Líbí se mi to, sluší ti to! Jsi díky tomu jedinečný! Tak pojď, pojďme teď zapracovat na těch chvatech. Ukaž mi, co v tobě vězí!" prohlásil Zephyrin a věnoval mi široký, lehce kýčovitý úsměv, když se zasmál svému vlastnímu vtipu.

"Nemysli si, že tu pro tebe budu vrtět zadkem!" ohradil jsem se, když jsem nakročil na žíněnku. To bohužel způsobilo, že Zephyrin dostal záchvat smíchu.

"Ach bohyně, nemyslel jsem si, že tu písničku znáš! Byl jsem si jistý, že je to z doby před tebou!"

"Hej, jak starý si myslíš, že jsem?!"

"Starý, protože se hýbeš pomalu!"

Tenhle malej zmetek! Pomyslel jsem si a s vrčením se na něj vyřítil. Naneštěstí pro mě mě popadl, zvedl, přehodil si mě přes rameno a práskl se mnou o zem.

Chvíli jsem tam tak ležel, přemítal o svých životních rozhodnutích, která mě dovedla až k tomuto okamžiku, a poslouchal, jak se ten zmetek řehtá, zatímco se otáčel a zaujímal postoj.

Jakmile jsem vstoupil na žíněnku, jako by někdo přepnul vypínač. Z toho vtipného a bezstarostného Zephyrina, kterého jsem poznal teprve dnes, se stal ten jediný Zephyrin, jakého jsem znal posledních pár týdnů. Ten vážný Zephyrin, můj velitel.

Když se všichni začali scházet, zaujal jsem pozici u svého přiděleného partnera pro dnešní den. Ale nemohl jsem přestat myslet na toho Zephyrina, se kterým jsem se setkal, když vstoupil na tohle hřiště. Bylo to, jako bych mohl nahlédnout na člověka, který tu s námi na cvičišti není.

Tady vidíme jen vážného, bystrého a extrémně talentovaného profesionála. Ale já mohl vidět sarkastického a pošetilého Zephyrina. Stránku, o které jsem ani netušil, že existuje. Byla to stránka Zephyrina, o přátelství s níž se mi mohlo jen zdát.

Nevím proč, ale z nějakého důvodu jsem se při cestě domů cítil smutný a v depresi.

Když se v dálce vynořil můj starý, ošklivý dům, který vypadal, jako by měl každou chvíli spadnout, něco mi došlo.

Tenhle dům je mým odrazem. Ne tím, že je starý, protože to já nejsem. Ale oba jsme sami, osamělí, nikdo nás nenavštěvuje, nikdo nám nedělá společnost a nikdo se o nás nestará. Ne že bych potřeboval někoho, kdo by se o mě staral, jsem dominantní Delta 3, mým úkolem je starat se o někoho jiného... Ale nemám ani to, nemám ani nikoho, o koho bych se staral.

Došlo mi to, když jsem položil ruku na staré, oprýskané zábradlí s levou nohou na prvním schodu. Stál jsem tam a došlo mi, proč jsem tak smutný... Chci být jeho přítelem, ale vím, že jsem hluboko pod jeho úroveň. Vím, že bych nikdy neměl šanci. Jsem pouhý podřadný dominantní Delta 3, oslabený smrtí svého druha a úplně poslední člověk, na kterého by si někdo vzpomněl. Není možné, aby se někdo jako on chtěl přátelit s někým, jako jsem já.

Nadechl jsem se, na okamžik zadržel dech a pak ho vydechl, než jsem začal stoupat po schodech. Ramena svěšená, hlava skloněná v nenávisti ke všemu, čím jsem.

Nejenže jsem neměl sílu vařit, ale byla to ta poslední věc, na kterou bych myslel. Jakákoliv chuť k jídlu mě už dávno přešla.

Nevím, jak dlouho jsem tu ležel, zíral na skvrnu od vody na stropě a cítil, jak mi hloupé slzy stékají po tvářích a máčejí polštář.

"Caspiane, prosím... nedělej si to. Tolik tě miluju! Jen vydrž ještě chvíli. Něco se musí změnit, prostě musí!" Ozval se Nyko, a v hlase mu přeskakovalo, jak se pro mě snažil zůstat silný. Ale cítím ho, je osamělý, úplně stejně jako já.

Zavřel jsem oči, přetočil se a představil si Nyka. Vtiskl jsem mu tu představu a viděl sám sebe, jak mám kolem něj ovinuté paže. Zakňučel a já ucítil ten známý pocit, jako by si třel tvář o vnitřek mé hlavy.

"Miluju tě, Nyko!" zašeptal jsem svému vlkovi, který pro nás oba byl vždycky silný a snažil se ze všech sil mě rozveselit a zlepšit mi náladu.

Oba jsme toužili po doteku; kromě tréninků se nás nikdy nikdo nedotkl. Takže jsem zavřel oči, vtiskl mu tu představu a nechal ho, ať mě vidí, jak mu projíždím prsty srstí, zatímco je ve své vlčí podobě.

Je to to nejmenší, co pro něj mohu udělat, za všechno, co on udělal pro mě. Slyším, jak mi Nyko v hlavě přede, když si představuji, že mu projíždím prsty srstí. Srstí, které se kromě tréninků a útoků odpadlíků ještě nikdo nedotkl.

Nikdo ho nikdy prostě jen tak nepohladil po hlavě, ani mu jemně neprojel prsty srstí. Je to něco, co já sám doslova dělat nemohu, protože jsme jedna a tatáž osoba a má lidská podoba musí zmizet, aby se on mohl objevit.

Tohle bylo poprvé, co jsem zůstal vzhůru tak dlouho, dokud jsem neucítil, že usnul, a teprve pak mi ztěžkla víčka, zatímco jsem se snažil nemyslet na jeho tvář.