Caspianův pohled

"Kdo to měl? Kdo se toho dotýkal?" zeptal jsem se.

"No, já samozřejmě. A taky... Jo, Lucien se ho dotýkal, když jsme byli v autě," řekl Zephyrin a ukázal z okna. Sledoval jsem jeho prst a oči se mi rozšířily, když dopadly na tu drobnou postavu, se kterou přijel.

'Ó božstvo!... Můj druh! To musí být můj druh!' byla poslední myšlenka, kterou jsme s Nykem měli, zatímco jsem cítil, jak se mi nohy dávají do pohybu. Vyrazil jsem kolem Zephyrina ven z hlavních dveří.

Srdce mi bušilo v hrudi, když jsem se řítil k tomu člověku, kterého jsem nikdy předtím neviděl.

Mohlo by to být ono? Mohlo by to být opravdu ono? Mám druhou šanci na druha? Je to on?

Nohy mi smykem zastavily. Nemohl jsem se ovládnout, musel jsem to vědět. Slyšel jsem, jak ten malý kluk vyklikl, když jsem ho popadl, naklonil se k němu a očichal ho...

"Omlouvám se!" řekl jsem tichým hlasem a pustil jsem toho chudáka malého, který ze mě byl naprosto a dokonale vyděšený.

Hlava mi klesla a ramena mi poklesla, když jsem se otočil k Zephyrinovi, který na mě křičel.

Ten malý kluk neměl stejnou vůni, která vycházela z toho plyšového ptáčka. Musela to být moje představivost...

Cítil jsem se tak poraženě, když jsem se se slzami v očích podíval do Zephyrinovy rozzlobené tváře. Jeho hněv rychle vyprchal, jakmile se na mě podíval.

Opravdu se mi to jen zdálo?... Abych si byl jistý, znovu jsem si k obličeji přiložil to malé plyšové zvířátko. Přitiskl jsem si ho k nosu a zhluboka se nadechl... Ano, je to tam! Rozhodně ho cítím.

Cítil jsem, jak se mi podlamují nohy, klesl jsem na kolena a z očí mi vytryskly slzy. Nevěděl jsem, co mám dělat. Cítil jsem se tak bezmocný. Jeho vůně je přímo tady, vím, že existuje, protože ho cítím.

"Caspiane, co se děje?"

"Myslel jsem, myslel jsem, že je to můj druh, moje druhá šance."

"Proč by sis to myslel? Vždyť mu ještě není ani osmnáct!"

"Protože existuje," řekl jsem a přes oči plné slz jsem se díval na Ptáčka.

"Co tě vede k tomu to říct?"

"Protože ať už je to kdokoli, držel tohle! Je to skrz naskrz cítit jím!" řekl jsem a podal jsem Ptáčka Zephyrinovi.

Zephyrin po Ptáčkovi pomalu sáhl, chvíli jím otáčel v ruce, než si ho pomalu přiložil k nosu. Zavřel oči a zhluboka se nadechl, přitom ho tiskl k nosu.

Zephyrin prudce otevřel oči a podíval se směrem k Serephine a Tysonovi, kteří byli s ním, když byl pryč.

"Huxley, myslím, že jeho druh je Huxley!"

To jméno, které vyslovil, pro mě z nějakého důvodu znamenalo strašně moc, bylo to tak krásné jméno.

Pomalu jsem se podíval na malého plyšového ptáčka ve své ruce, který byl celý cítit mým druhem.

"Huxley," řekl jsem a žádné jméno nikdy neznělo ani nepůsobilo tak úžasně, když mi splynulo ze rtů. Okamžitě jsem se zamiloval, i když jsem ho ještě nepotkal.

Dalších několik dní jsem se snažil chodit na trénink. Ale bohužel, když jsem to udělal, jen jsem tam stál, očichával toho malého ptáčka a kňučel. Poprvé po tak dlouhé době jsem nedokázal zabránit tomu, aby ze mě unikaly ty zvuky typické pro Deltu 3.

A vtipné na tom bylo, že jsem se ani nestyděl. Stál jsem tam na tom cvičebním poli a kňučel, jak jsem cítil svého druha z toho Zephyrinova malého plyšového ptáčka. Byl jsem tak vděčný, že mi Zephyrin dovolil si ho nechat, dokud mě neodveze k mému druhovi. Ale nemohl jsem toho ptáčka odložit. Brals jsem ho všude, kam jsem šel. Dokonce i když jsem šel s Alfou na večeři do sborovny smečky. Seděl jsem tam a kňučel, zatímco jsem očichával toho malého plyšového ptáčka.

....

Cítil jsem se špatně, ale zároveň jsem byl víc než nadšený a vzrušený, když se Zephyrin rozhodl nečekat tři měsíce, než znovu odjede. Odjíždí zítra a bere mě s sebou. Cestou na svou první misi mě vysadí u mého druha.

Bylo to zvláštní být tak dlouho v autě se Zephyrinem. Bylo to necelých 24 hodin a ani jednou jsem k němu nepocítil ani sebemenší náznak přitažlivosti. Jakékoli city, které jsem k Zephyrinovi choval, úplně zmizely ve chvíli, kdy jsem na tom malém plyšovém zvířátku ucítil vůni svého druha.

Pamatuji si tu lásku, kterou jsem k Zephyrinovi cítil, ale je pryč. Teď chci jen svého druha. Každá buňka v mém těle ho volá. Můj vlk ho zoufale chce.

Nyko je neuvěřitelně nadšený. Oba jsme si mysleli, že druhou šanci na druha už nikdy nedostaneme.

Sedím tu v autě, koukám z okna a říkám si, jak asi vypadá. Doufám, že se mu budu líbit... Doufám, že ze mě nebude znechucený jako můj strýc. Doufám, že to, co říkal můj strýc, není pravda. Můj strýc nenáviděl skutečnost, že jsem dominantní Delta 3. Říkal, že jsem naprosto k ničemu a že mě můj druh nikdy nebude chtít kvůli tomu, co jsem. Jako dominantní Delta 3 jsem k ničemu, nemůžu mu ani dát dědice.

Ne, odmítám tomu věřit. Jsem jeho druh. Bude mě chtít. Musí mě chtít, že ano?

****

Pohled třetí osoby

Zephyrin se natáhne a jemně zatřese Caspianem, čímž ho probudí. Caspian si promne oči, posadí se a podívá se na Zephyrina. Zephyrin se usměje, vezme ho za ruku a stiskne ji, přičemž hlavou pokyne k přední části auta. Caspianův pohled vystřelí dopředu a sleduje, jak se objevuje budova smečky.

Caspian cítí, jak v něm roste vzrušení. Tělo se mu téměř třese vědomím, že se právě chystá setkat se svým druhem. Nemůže si pomoct a přemýšlí, jak vypadá.

Nemůže se dočkat, až se ho dotkne, až pocítí to spojení svazku druhů. Pocítil ho jen jednou, a to tak krátce a slabě. Sleduje, jak se budova smečky přibližuje, a ví, že jeho nový druh je uvnitř.

Caspian křečovitě svírá sedadlo, když se otevírají přední dveře a vychází ven velká postava. Caspian si byl jistý, že nemůže dýchat, když jeho oči přejížděly po tom nejúžasnějším muži, jakého kdy v životě viděl. Má husté dlouhé vlnité hnědé vlasy, které mu sahají až pod ramena. Na sobě má černé vypasované tričko, které obepíná jeho velké svaly.

Caspian cítil, jak ho Zephyrin znovu bere za ruku, a uvědomil si, že ho volá jménem.

"Nejdřív si promluvím s Alfou Huxleym já. Můžeš chvilku počkat v autě?"

Caspian nebyl schopen mluvit, tak jen přikývl.

Caspian sledoval, jak se tvář Alfy Huxleyho rozzářila, když se podíval na Zephyrina. 'To je dobře, to znamená, že je milý a přátelský, když má radost, že vidí Omegu,' pomyslel si Caspian, kousal se do rtu a mnul si prsty.

"Něco pro tebe mám, rád bych tě někomu představil," řekl Zephyrin a cítil za ně oba obrovské nadšení. Nemohl se dočkat, až se Alfa Huxley setká s Caspianem.

Ze všech Alf, které Zephyrin na svých cestách potkal, byl Alfa Huxley ten nejmilejší. Ke všem svým lidem, včetně Omeg, se choval velmi dobře. Jeho lidé byli šťastní a Alfa sám byl velmi milý.

Zephyrin byl za Caspiana nadšený; myslel si, že Alfa Huxley je pro něj dokonalým druhem.

Alfa Huxley se podíval k autu, zmatený, když se Zephyrin k autu otočil a mávnutím ruky naznačil někomu, aby šel blíž.

Dveře se otevřely a Caspian vylezl ven. Caspian ho vidí. Vidí svého Alfu a on je naprosto úchvatný, ten nejkrásnější Alfa, jakého kdy viděl.

Caspianovo tělo se třese a oči se mu plní slzami. Bojuje s tím, aby se nezhroutil dřív, než se ho vůbec dotkne.

Caspian kráčí vpřed, ani neví jak, sotva cítí nohy, zatímco se dívá na svého Alfu.

Alfa Huxley se na něj dívá zmateně, jak se k němu blíží tenhle člověk, kterého nezná.

Caspian projde kolem Zephyrina a zastaví se pár stop od Alfy, který se na něj stále zmateně dívá...

To trvalo jen do chvíle, než zafoukal vítr a on ho ucítil.

Huxley se prudce nadechl a oči se mu rozšířily. Udělal krok vpřed, měl pocit, jako by se mu srdce zastavilo.

'Je to skutečné? Je to opravdu to, co si myslím? Mám druha?' pomyslel si Alfa Huxley pro sebe.

Vzdal to už tak dávno, byl si jistý, že svého druha nikdy nenajde. Že možná jeho druh zemřel v mladém věku, nebo že ho prostě nemá.

Huxley udělal další krok vpřed a další, až stál přímo před tímhle člověkem. Přiložil si třesoucí se ruku k obličeji a sledoval, jak po tvářích jeho druha stékají slzy.

Byl úchvatný! Myslel si, že Zephyrin je krásný, ale tenhle človíček před ním se světle hnědými vlasy byl naprosto nádherný a bral mu dech!

Jeho roztřesené prsty se lehce otřely o Caspianovu tvář a Caspian zavřel oči a naklonil se k jeho doteku. Alfovi Huxleymu okamžitě vyhrkly slzy do očí, když poprvé v životě pocítil pouto druhů. Cítil to úžasné mravenčení a výboje tančící pod konečky jeho prstů. Cítil, jak spojení desetinásobně sílí, a to mu vyrazilo dech. Slyšel ty příběhy, ale až do této chvíle mu připadaly jako pohádka.

Caspian zvedl ruku a položil ji Alfovi na hruď, přitiskl se k jeho doteku a propukl v pláč. Zaplavila ho vůně jeho Alfy. Byla tak silná a neuvěřitelně dobře voněla.

Ale právě v tu chvíli Alfa ucítil další pach, který vůbec nečekal... On je Delta 3.

Ale to nebyl ten problém, on není jen tak nějaká Delta 3... On je dominantní Delta 3! Někdo, kdo mu nemůže dát dědice. Ostatně, Delty 3 nemohou otěhotnět.

Jakmile si to Huxley uvědomil, spustil ruku a ustoupil. Tohle přece nejde! Nemůže být spojen s dalším dominantním jedincem! Nemůže mít druha, který nemůže dát dědice! Nikdo by to neschválil, jeho smečka bude chtít dědice od své Luny.

Caspian se na Alfu zmateně podíval, když náhle spustil ruku a ustoupil. Tvář ho studila ztrátou kontaktu a nemohl zastavit kňučení, které z něj uniklo.

Alfa svraštil obočí; nečekal, že takový zvuk vyjde z dominantní Delty 3. Jistě, od submisivní nebo od Omegy... ale ne od dominantní Delty 3.

"Ty jsi zakňučel, jsi dominantní Delta 3, ne Omega nebo submisiv," řekl Huxley.

Zephyrin byl zmatený, viděl tu změnu u Alfy Huxleyho a vykročil dopředu, aby se postavil vedle Caspiana. Měl z toho špatný pocit, doufal a modlil se, aby to nesměřovalo tam, kam si myslel. Natáhl se a vzal Caspiana za ruku, připraven ho zachytit, kdyby se tak stalo.

"Ano, je to dominantní Delta 3, ale vydávají stejné zvuky jako submisivní Delty 3 nebo Omegy."

Alfa se na oba šokovaně podíval a Zephyrin poznal, že to nevěděl.

Caspian udělal krok vpřed a natáhl ruku k Alfovi Huxleymu.

Alfa Huxley se podíval na jeho ruku, skoro jako by to byl jed, a rychle ustoupil.

To potvrdilo Zephyrinovy nejhorší obavy: on Caspiana nechce, protože je to dominantní vlk.

Caspian stáhl ruku zpět a přitiskl si ji k hrudi, zatímco mu po tváři rychle stékaly další slzy.

Caspian měl strach, děsil se toho, že ho jeho druh odmítá. Bojoval o to, aby se nerozsypal, a doufal, že je to jen noční můra a on se brzy probudí.

"Alfo Huxley, prosím, řekněte mi, že neděláte to, co si myslím? Opovažte se ho odmítnout! Na tomhle člověku mi moc záleží, nenechám vás mu ublížit!" řekl Zephyrin.

Alfa Huxley se cítil rozervaný, jako by ho to táhlo všemi směry. Chtěl ho přijmout, chtěl toho člověka stojícího před ním obejmout... Ale nemohl, nemůže si vzít druha, který nemůže dát dědice. Jeho smečka by to nikdy nepřijala.

Ale pomyšlení na to, že by ho odmítl, mu rvalo srdce. Huxley cítil bolest okamžitě, jakmile mu ta myšlenka jen probleskla hlavou.

Představa, že vidí svého druha procházet takovou bolestí, Huxleyho vlka rozzuřila. Bylo to, jako by ho někdo bodl přímo do srdce.

Alfa Huxley neměl to srdce sledovat, jak jeho druh prochází bolestí z odmítnutí. Věděl, že ta bolest je nesmírná, prostě mu to nemohl udělat. Ale také věděl, že kdyby nechal svého druha odejít domů, oslabilo by to oba a riskoval by životy obou.

"Nemohu tě přijmout, ale nemohu tě ani odmítnout... Nebudu tě nutit, abys tu zůstal, ale také nechci, abys odešel."

"Nechám to zcela na tobě. Můžeš tu zůstat se mnou, můžeš bydlet ve sborovně smečky, ale nemůžeš sdílet můj pokoj. Nemůžeme být spolu... Ale tím, že budeme pod jednou střechou, uchrání nás to oba od bolesti a oba nás to udrží v bezpečí a síle."

Caspian si přitiskl ruku na ústa, jak se snažil utlumit hlasité vzlyky, které se z něj draly. Nohy se mu podlomily a on se zhroutil na kolena.

Zephyrin si rychle klekl a objal Caspiana.

Caspianovo srdce bylo na kousky. Nikdy nevěřil, že by ho jeho druh nechtěl. Nikdy svému strýci nevěřil, ale on měl pravdu... Jeho strýc měl celou dobu pravdu, jeho druh ho nechce kvůli tomu, co je. Dominantní Delta 3.

Je to prokletí. Nenávidí se víc než kdy jindy. Přál by si, aby tu část sebe mohl vytrhnout a zahodit.

'Proč musí být život tak krutý?' ptal se v duchu Caspian, zatímco poslouchal zvuk svého hlasitého, zoufalého pláče.

Zephyrinovi srdce usedalo, když držel Caspiana. Nejenže Caspian držel svého prvního druha, když naposledy vydechl, ale teď byl v podstatě odmítnut i svým druhem druhé šance. Nebylo to sice oficiální odmítnutí, ale bolelo to stejně.

Caspian tu bolest ucítí, jen v mírnější formě. Ale Alfa ne. Ten ji nepocítí, protože má tu nejvyšší možnou hodnost; jeho se to dotýká nejméně.

Zephyrin zavrčel a podíval se přes rameno na Alfu Huxleyho.

"Vypadni od nás sakra pryč!"

Zephyrin to zavrčel, ale Alfa Huxley tam jen stál a díval se na ně. Snažil se zůstat silný, snažil se nedat najevo, jak ho bolí vidět svého druha plakat, ale bolelo ho to. Rvalo mu to srdce.

"Řekl jsem, sakra, zmiz odsud!"

Zephyrin zařval tak hlasitě, jak jen mohl, a Alfa Huxley sebou trhl. Rychle se otočil na patě a šel dovnitř tak rychle, jak jen mohl. Snažil se zmizet dřív, než kdokoli uvidí slzy, které se mu draly do očí. A ty se rozlily, jakmile vstoupil do domu.