Caspianův pohled

Celý den jsem byl jako tělo bez duše. Nedokázal jsem nic sníst. Většinu dne jsem tu jen tak proležel a zíral na to pitomé místo.

Stojí mě veškeré sebezapření, abych zůstal v tomhle domě a nešel tam ven ho zastavit.

Dnes je ten den... Odjíždí.

Všechno ve mně křičí, abych šel za Zephyrinem, zastavil ho a prosil ho, aby zůstal.

Otočím hlavu, podívám se na hodiny a sevře se mi žaludek; když vidím, kolik je hodin, tichounce zakňučím. Nejsem schopen tu jen tak ležet a nic nedělat, a tak vyběhnu ze dveří. Nejdu ke sborovně smečky, místo toho zamířím k příjezdové cestě, která vede k hlavní bráně a pryč z našeho území.

Zastavil jsem se za stromem, shodil ze sebe oblečení, a pak jsem se přeměnil a znovu si ho na sebe navlékl.

Stihl jsem to tak akorát. Jakmile uslyším přijíždět auta, cítím, jak mi po tváři už teď stékají slzy. Vykročím zpoza stromu a přidržím se ho, abych měl oporu. Vidím přijíždět auto a srdce mi buší v hrudi.

Na sedadle spolujezdce zahlédnu jeho krásné bílé vlasy. Otočí hlavu a naše pohledy se střetnou. Vykročím vpřed, slzy mi stékají po tváři, natahuji k němu ruku a křičím jeho jméno.

"ZEPHYRINE!... Prosím, neodjížděj!" křičím a jako blázen běžím za autem. Volám jeho jméno a ignoruji všechna vozidla za ním. Vůbec nevnímám lidi, o kterých vím, že se na mě dívají jako na šílence.

Tlačím na naše telepatické spojení, ale on ho neotevírá. Vidím, jak se auto ode mě vzdaluje víc a víc. Jsem naprosto zdrcený, klesám k zemi a propukám v usedavý pláč. Zoufale se snažím prorazit do spojení.

Chci ho prosit, aby zůstal, chci ho prosit, aby se vrátil... Ale on spojení neotevře, a to bolí snad ještě víc. Protože vím, že ví, že jsem to já. Zkouším to dál, dokud jeho spojení přestanu cítit úplně, což mi dává najevo, že už je dávno mimo území a příliš daleko na to, aby spojení dál fungovalo. Předkloním se a vykřiknu tak hlasitě, jak jen dokážu, a pak znovu a znovu buším pěstí do země.

Strašně těžko se mi dýchá, vzduch kolem mě jako by byl vyčerpán a já bojuji o každý nádech. Nevím, co se děje. Drápu se na hrdle a zoufale se snažím nadechnout, než pocítím, jak se Nyko násilím dere na povrch a přebírá kontrolu.

Cítím, jak začíná přeměna, kterou si vynucuje, a mě zatlačuje do ústraní mé vlastní mysli...

....

Nyko si ten den vynutil přeměnu. Říkal, že jsem měl panickou ataku a nereagoval jsem na něj. Převzal vládu, abych mohl dýchat.

Vlčí podobu si ponechal až do druhého dne. Myslel si, že do té doby pro mě není bezpečné se vrátit.

Nebyl jsem schopen trénovat, tak jsem si vzal týden volno.

Bylo to prostě příliš těžké. Pokaždé, když jsem se podíval na cvičiště, viděl jsem ho tam, i když tam nebyl.

Střále je to těžké a pořád ho na tom hřišti vidím, i když tu není.

Týden poté, co odjel, jednou odpoledne někdo zaklepal na mé dveře. Byl jsem v šoku a nervózní, když jsem otevřel a uviděl tam sedět Alfu.

Měl o mě starost, což mě překvapilo. Seděl jsem na verandě a mluvil s ním nejméně hodinu.

A od té doby mě chodí navštěvovat jednou týdně. Buď přinese oběd, nebo večeři, podle toho, jaká je zrovna denní doba.

Xayden přišel a postavil mi na verandě rampu jen pro Alfiův invalidní vozík. To je teda zvláštní. Ne to, že mám na verandě rampu, ale to, že je to kvůli Alfovi. Dali si s tím vším takovou práci jen proto, aby mě Alfa mohl jednou týdně navštívit.

Ze začátku jsem byl hrozně nervózní. Chápete, je to Alfa! Ten největší, jakého jsem kdy v životě viděl! Nikdy jsem necítil Alfu s tak silnou aurou, jako má on, a ten muž ji přitom ani nepoužívá. Už jen pobyt v jeho blízkosti vás nutí se podrobit.

Ale když přijde, má na tváři úsměv. Skoro se zdá, jako by tu chtěl být. Jako by se o mě opravdu zajímal a záleželo mu na mně. Je to poprvé po tak dlouhé době, co o mě někdo projevil zájem.

Nejdřív jsem byl zmatený, proč to dělá. Jediné, co dává smysl, je, že mu o mně musel říct Zephyrin. Musel svému otci říct, co k němu cítím.

Thorne musel vědět, jak je to pro mě těžké, a věděl, že někoho potřebuji. A nebudu lhát, je to tak dobrý pocit mít tu někoho u sebe. I když je to jen jednou týdně na hodinu nebo dvě. Přistihuji se, že se na to těším a jsem nadšený, když přijde.

A to jídlo je vynikající! Nejsem zrovna nejlepší kuchař a obvykle doma moc jídla nemám. Většinou žiju z arašídového másla s džemem a jiných druhů sendvičů nebo z misky cereálií.

Ale teď mám jednou týdně zaručené alespoň jedno teplé jídlo, což je moc fajn.

"Vidím, že tady ten prostor vyklízíš, co se chystáš zasadit?" zeptal se Alfa Thorne, když se podíval od piknikového stolu a ukázal na místo, které jsem včera vyčistil.

"Ach, jo, na tom jsem pracoval včera. Chci zasadit nějakou zeleninu. Vždycky jsem chtěl vlastní zahrádku. Nevím, proč jsem to neudělal už dřív," řekl jsem a pak si vzal další sousto.

"Můžu se tě na něco zeptat?" řekl Thorne a já jsem přikývl, protože jsem zrovna žvýkal.

"Nikdy tě nevidím ve sborovně ani na žádné z akcí. Nikdy jsem tě s nikým neviděl... Máš nějaké přátele?" zeptal se Thorne a já jsem se na chvíli podíval dolů na talíř a zavrtěl hlavou.

"Ne," řekl jsem tiše a hlavu jsem měl stále skloněnou. Z nějakého důvodu jsem se na něj při odpovědi prostě nedokázal podívat.

"Takže jsi tu úplně sám, co?" řekl Thorne, protože už věděl, že nemám rodinu. Pořád si pamatuji ten den, kdy jsem sem přišel.

Utekl jsem od strýce. Konečně jsem toho měl dost a ve čtrnácti jsem zmizel. Věci se stávaly tak zlými, že jsem se bál, že když neodejdu, nakonec mě znásilní.

Byl jsem toulavý vlk a byl jsem odkázán sám na sebe. Dva roky jsem se o sebe staral sám. Žil jsem v lese. První rok a půl byl nejtěžší, protože jsem se nemohl přeměnit. Kvůli tomu se těžko lovilo, zvlášť když jsem neměl žádné zbraně ani nástroje k lovu.

Měl jsem neustále hlad. Tuhle smečku jsem našel pár měsíců před svými šestnáctými narozeninami. Mají to největší pole s úrodou, jaké jsem kdy viděl. Bylo tam tolik různých věcí k jídlu, že to mé mladé mysli úplně vyrazilo dech.

Plížil jsem se tam brzy ráno, naplnil si jedno z triček dostatkem jídla na celý den a pak se odplížil zpátky do svého křoví, kde jsem bydlel.

Byla to velká skupina keřů s volným prostorem uprostřed, dost velkým pro mě. Bylo to to nejútulnější místo, jaké jsem za ty dva roky našel, a nevadilo mi tam být.

Když mi bylo šestnáct a přišla zima, věci se změnily. Byla mi zima a úroda byla pryč. Nikdy jsem nevzal v úvahu, že žiju z jejich farmy a že v zimě nebude co jíst.

Měl jsem takový hlad, hladověl jsem a den ode dne jsem byl slabší. Byl jsem zoufalý, a tak jsem šel blíž k městu a hledal jídlo. Bohužel mě zahlédla malá holčička, která začala křičet to nenáviděné slovo: tulák.

Můj malý vychrtlý vlk se snažil utíkat, jak nejrychleji mohl, zatímco mě pronásledovali. Měl jsem takový strach, myslel jsem si s jistotou, že mě zabijí, zvlášť když se odnikud objevil neuvěřitelně velký černý vlk a srazil mě k zemi.

Pamatuji si, jak jsem kňučel a plakal, když mě kousl do zátylku a pak mi do hlavy vnutil svá slova. "Přeměň se!" Nebyl jsem schopen odolat jeho rozkazu a přímo tam jsem se přeměnil. Schoulil jsem se do klubíčka, plakal a prosil je, aby mi neubližovali.

****

Flashback:

Pohled třetí osoby

"Co tady děláš?" zeptal se hluboký hlas s autoritou.

"J-já se omlouvám, prosím, neubližujte mi. Jen jsem se snažil najít něco k jídlu. Omlouvám se, odejdu. Měl jsem jen hlad, nechtěl jsem nic zlého."

Thorne si povzdechl, bylo mu toho malého vlka líto. Byl vyhublý, až příliš vyhublý. Třásl se v mrazivém sněhu.

Alfa se natáhl a vzal si od Xaydena deku; chlapec vykřikl a ucukl, když se ho Thorne dotkl. Jeho ustrašené oči vzhlédly k Thornovi zmateně, když mu přes tělo položil deku a zvedl ho ze sněhu.

"To je v pořádku, neublížím ti. Jsi promrzlý. Xaydene, odnes ho za mnou zpátky."

Konec flashbacku

****

Caspianův pohled

Tak jsem se dostal ke smečce Obsidian Lunar. Bylo to jen měsíc po mých šestnáctých narozeninách, když mě Thorne našel. Žil jsem v sirotčinci jen něco málo přes rok, než jsem dostal tenhle domeček.

V sirotčinci to bylo sice fajn, ale nerad jsem byl mezi tolika lidmi. Prostě jsem na to nebyl zvyklý. Vždycky jsme byli jen já a strýc, nikdy mi nebylo dovoleno vyjít z domu kvůli tomu, co jsem. Musel jsem zůstat schovaný uvnitř, aby mě nikdo nenašel.

"Jo, ale je to v pořádku. Nevadí mi být sám," řekl jsem a vidličkou jsem si na talíři posouval jídlo.

"Vím, že říkáš, že ti to nevadí, ale každý někoho potřebuje."

"To je v pořádku, mám Nyka."

"Víš, jak to myslím. Naši vlci nám samozřejmě dělají společnost, ale potřebuješ i fyzickou společnost..."

"Víš co, budu sem dál chodit jednou týdně, ale byl bych rád, kdybys aspoň jednou za čtrnáct dní přišel do sborovny a navštívil mě, počínaje tímhle pátkem. Každý pátek máme malé setkání. Máme grilování na zahradě a malý táborák. Byl bych moc rád, kdyby ses k nám přidal. Co ty na to?" řekl Thorne a já jsem se nemohl ubránit úsměvu. Jak bych mohl říct ne.

"Dobře, přijdu," řekl jsem a Thorne se usmál.

....

Kousal jsem se do rtu a přecházel sem a tam. Zastavím se a podívám se z okna. Vidím Alfu, Xaydena a Mareka, jak stojí venku a dívají se na příjezdovou cestu a čekají na blížící se auta, která jsou ještě kus cesty daleko.

Znovu začínám přecházet a snažím se potlačit nutkání vyběhnout ze sborovny a utíkat po silnici naproti blížícímu se autu. Ale Alfa mi řekl, abych počkal tady uvnitř, aby ho mohli přivítat jako první.

Je to šest měsíců... Šest velmi dlouhých měsíců od chvíle, kdy jsem ho viděl naposledy. Vím, že Zephyrin doufal, že čas strávený pryč způsobí, že mé city k němu zmizí. Ale nezmizely. Jsou stále tam a stejně silné. Strašně mi chyběl a umírám touhou ho vidět. Procházím kolem okna, zastavím se a pak se rychle pohnu vpřed, když vidím, jak auto zastavuje před budovou.

Srdce mi buší v hrudi, když sleduji, jak se otevírají zadní dveře. Dech se mi zadrhne v hrdle, když spatřím jeho bílé vlasy, jak začíná vystupovat z auta.

Sleduji, jak běží a skočí do klína Alfovi, svému otci. Jsem si docela jistý, že svého otce drží v pevném sevření. Nebo možná jeho otec drží pevně jeho. Oba se objímají a je jasné, jak moc si chyběli.

Sleduji, jak se postupně objímá s Xaydenem a Marekem, než zpoza Serephine vystoupí další malá postava. Tiskne se k Zephyrinovi a poznám na něm, že má z našeho Alfy hrůzu.

Nevím, kdo to je, ale vypadá, že mu nemůže být víc než čtrnáct let. Je velmi malý a velmi hubený a vypadá vyděšeně.

Srdce mi poskočí, když se Zephyrin podívá nahoru k budově smečky. Hledá snad mě?

Srdce mi začne bušit do žeber, jak kráčí ke dveřím.

Cítím se jako přimražený, jako by mi nohy nesloužily a chodidla byla přilepená k zemi. Oči se mi plní slzami, když slyším otvírání dveří; on je opravdu tady.

Nemohl jsem si pomoct a v duchu jsem se ptal, jestli nebude naštvaný, že jsem tady.

Slyšel jsem jeho kroky, jak vstoupil do místnosti a dveře se zavřely. Otočím hlavu a můj zrak spočine na jeho krásné tváři.

Vypadá smutně a udělá váhavý krok vpřed. Moje nohy náhle začnou fungovat a já rychle běžím k Zephyrinovi, vrhám se mu kolem krku a pevně ho objímám.

Slyším, jak Zephyrin vydechl, pomalu se ke mně přitiskl a obmotal kolem mě paže. Cítil jsem, jak si při objímání přitiskl obličej k mému krku. Stálo mě to všechno úsilí, abych se nerozplakal.

Zaplaví mě jeho úžasná vůně, kterou jsem necítil šest měsíců. Zavřu oči, objímám Zephyrina a pevně ho svírám. Byl to tak dobrý pocit mít ho znovu v náručí.

Ucítil jsem, jak mezi námi něco padá, a on po tom rychle sáhl, aby to zachytil. Odtáhl jsem se a podíval se dolů, co to je.

"Co to je?" zeptal jsem se a byl jsem požehnán vzácným okamžikem, kdy se Zephyrin začervenal a podíval se na to, co drží.

Pak zvedl malé vycpané zvířátko, které vypadalo jako ptáček.

"Caspiane, seznam se s Ptáčkem!" řekl Zephyrin s rozzářeným úsměvem na tváři. Nemohl jsem se ubránit smíchu. Bylo to tak roztomilé. Natáhl jsem se a vzal si toho malého plyšového ptáčka, abych si ho lépe prohlédl. Jakmile jsem si ho přiblížil k obličeji, ucítil jsem zvláštní vůni, která mě přiměla se v šoku nadechnout.

Nozdry se mi roztáhly, jak jsem se snažil tu vůni zachytit a lépe ji prozkoumat. Přiložil jsem ptáčka k nosu a zhluboka se nadechl. Oči se mi rozšířily, když mé smysly zasáhla ta nejneuvěřitelnější vůně. Rychle jsem ptáčka odtáhl, podíval se na něj a pak na Zephyrina.

"Kdo to měl? Kdo se toho dotýkal?" zeptal jsem se a cítil jsem, jak mi vlk v hlavě nadšeně běhá dokola.