Pohled Caspiana

Byl jsem vděčný, že jakmile mě Silvan uviděl, rozběhl se ke mně a vzal mě do náruče. Chtěl jsem se vrátit sám a zvládl jsem to, ale ten poslední kousek cesty už jsem věděl, že nedám.

„Děkuju!“

řekl jsem s úlevným výdechem, když si mě Silvan v náručí upravil. Po cestě zpátky na mě pořád pokukoval, ale já mu věnoval jen málo pozornosti. Nemohl jsem dostat ty krásné světle hnědé oči