Dante vytřeštil oči, když se na něj Nico hned po probuzení celou vahou svalil. Nicova ranní erekce ho tlačila do břicha.

"Nico, slez ze mě..." zamumlal Dante pod tíhou jeho těla.

"Hmmm..." zamumlal Nico rozespale, ale ani se nehnul.

"Nico... jsi hrozně těžký," vyhrkl Dante přísně a snažil se zpod bratra vymanit.

"Ne, co máme k snídani?" zeptal se Nico tiše na jídlo, místo aby ze svého bratra slezl.

"Osprchuj se a pak se nasnídáme venku, než půjdeme na univerzitu. Je to náš první den, musíme tam být včas," odpověděl Dante a vzdal snahu uniknout svému nestoudnému bratrovi.

"Hmm..." Nico jen zamumlal a přitulil se blíž k Danteho krku.

"Au!" zařval Dante, když ho Nico kousl do ramene.

"Promiň, promiň," zamumlal Nico omluvně a políbil místo, kam ho kousl.

"Nico!" vyhrkl Dante podrážděně.

"Promiň, Dante," Nico se zamračil a pomalu z bratra slezl. Posadil se vedle Danteho, který si třel bolavé rameno, a vypadal velmi kajícně.

"Zbláznil ses? Co to mělo být?" vyštěkl na něj Dante podrážděně.

"Promiň, Dante, prostě mě to zlákalo," podíval se na něj Nico provinile.

"Běž se osprchovat," zamumlal Dante odmítavě, aniž by se na něj podíval.

Kluk se pomalu zvedl a Dante jen zavrtěl hlavou, když uviděl ten „stan“ na Nicových boxerkách. Nicova ranní erekce byla velmi nápadná a jeho nestoudný bratr si z toho zřejmě nic nedělal, když si to ležérně štrádoval do koupelny.

Dnes byl jejich první školní den. Oba byli zapsáni na fakultu strojního inženýrství, ale s různými obory. Nico studoval stavebnictví, zatímco Dante elektrotechniku.

Oba chtěli být jako jejich taťka Donovan. Syn strýčka Pietra šel na medicínu, stejně jako jejich táta Benedetto, a byl teď ve druhém ročníku.

Po snídani dorazili na univerzitu právě včas, aby stihli pokyn, že se mají dostavit do auly na orientační týden.

Kráčeli spolu s rukama v kapsách, nevšímajíce si obdivných pohledů studentů kolem. Přirozeně na sebe přitahovali pozornost.

V celé aule to hučelo, jak studenti mluvili jeden přes druhého. Některé skupinky probíraly syny bývalých hvězd zdejšího kampusu.

"Říká se, že oba bratři D’Angelové jsou letos zapsaní na univerzitu. Jsou to děti bývalého šéfa syndikátu ze strojárny a slavného casanovy z lékařské fakulty," diskutovala jedna ze skupinek cestou do auly na imatrikulaci.

"Co je na nich tak úžasného?"

"Jejich otcové byli za svých časů na univerzitě hrozně slavní, a to ani nemluvím o tom, jak dobře vypadali."

"Nezapomeň na to, jak byli děsiví a drsní."

"Donovan D’Angelo je vůdcem strojařského syndikátu a dodnes má obrovský vliv."

Zatímco všichni nadšeně mluvili o těch dvou bratrech, dorazili dva noví prváci a všichni ztichli a s obdivem na ně zírali, hlavně holky.

Oba byli pohlední a kolem obou se vznášela velmi výrazná aura, která zaplnila celé místo.

Rozhlíželi se kolem a hledali volná místa, nevšímajíce si pohledů, které jim všichni věnovali.

"Hej? Vy jste oba ze strojárny, že jo?" zeptal se kluk sedící kousek od nich.

"Jo, jsme," odpověděl ten bledší z nich.

"Pojďte si sednout k nám, já jsem Carlo a tohle je Tommaso, taky jsme ze strojárny," kluk, který se představil, ukázal na dvě volná místa vedle nich.

"Ahoj Carlo, ahoj Tommaso, já jsem Dante a tohle je můj bratr Nico," odpověděl Dante s úsměvem a Nico na oba kluky také kývl a usmál se.

Dante a Nico si přisedli k Carlovi a Tommasovi právě ve chvíli, kdy měla orientace začít. Studenti stále pokradmu pokukovali po skupince, která v davu vyčnívala.

"Vy jste ve stejném ročníku? Jste kamarádi?" zeptal se Tommaso zvědavě.

"Jsme bratři," usmál se Nico a hrdě to oznámil svým novým přátelům.

Program začal a všichni ztichli, když zaměřili pozornost na pódium, kde běžela videoprezentace představující správní radu univerzity.

Následovaly různé projevy univerzitních funkcionářů, kteří vítali prváky.

Program skončil těsně před obědem a čtyři chlapci, mezi nimiž okamžitě vzniklo určité spojenectví, se společně vydali do jídelny. Bohužel, protože byla pauza na oběd, studenti se tam nahrnuli všichni najednou a stoly byly obsazené.

"Dante, já mám hlad," zašeptal Nico bratrovi do ucha, zatímco spolu s Carlem a Tommasem čekali ve frontě u jednoho ze stánků s jídlem.

Dante sáhl do tašky a vytáhl balíček krekrů. Otevřel ho a podal ho Nicovi, který si okamžitě jeden vzal a začal jíst. Nabídl i oběma klukům za nimi, ale ti odmítli.

Carlo a Tommaso s úžasem sledovali ty dva bratry – Dante držel balíček krekrů a Nico si jen bral a jedl. Byli to tak oddaní sourozenci.

"Jez ty krekry opatrně, Nico, jsi jako malé dítě," mračil se Dante na bratra a utíral mu drobky z koutků úst.

Nico v odpověď na jeho kázání Danteho škádlivě kousl do prstu, za což si vysloužil další zamračený pohled.

"Vy dva k sobě máte hrozně blízko," přerušil je Carlo.

"Hodně se hádáme," namítl Dante věcně, zatímco Nicovi sbíral drobky z brady.

"Je hrozně tvrdohlavý, proto se obvykle hádáme," zamumlal Nico při žvýkání.

"Nejdřív to dojez, než začneš mluvit. A já nejsem tvrdohlavý, to ty, Nico," vyjel Dante na bratra, vytáhl láhev vody z Nicovy tašky a podal mu ji.

Nico se nejdřív napil, pak se otočil a zamračil se na Danteho.

"Nejsem tvrdohlavý..." namítl rezolutně.

Dante jen zavrtěl hlavou, ale bratrovým slovům už neodporoval.

Po dlouhém čekání si konečně koupili jídlo. Všichni čtyři hledali volný stůl, který nakonec našli v rohu.

Studenti k jejich stolu neustále vysílali zvědavé pohledy, zatímco oni v klidu jedli a nevšímali si okolního dění.

Zanedlouho k jejich stolu přišla obsluha s dezerty.

"Někdo tohle pro váš stůl zaplatil," řekla žena a položila na stůl dva kousky dortu a čtyři sklenice ovocného šejku.

Čtyři chlapci na ženu překvapeně zírali.

"Odkud to je?" vyhrkl Dante překvapeně.

"Poslala vám to jedna slečna tamhle z rohu," odpověděla žena a ukázala ke stolu, kde seděly čtyři hezké dívky.

Všichni se otočili k onomu stolu a uviděli usmívající se a mávající dívky.

"Vyřiďte jim prosím naše poděkování," usmál se Nico sladce, popadl sklenici ovocného šejku a okamžitě se napil.

"Hmm... to je dobrý," liboval si Nico osvěženě.

Dante nad bratrovým nestoudným chováním jen zakroutil hlavou.

Ještě pořád přemýšleli o těch doručených dezertech, když obsluha přinesla další čtyři crème brûlée.

Znovu jen přikývli a usmáli se na stůl, kam obsluha ukázala, že dezerty zaplatili.

"To bylo to nejlepší rozhodnutí, skamarádit se s vámi. Teď se svezeme na vlně vaší popularity," prohlásil Carlo pobaveně a popadl sklenici šejku.

"Jo, je to fakt cool být kámoš s celebritami," souhlasil Tommaso a také si vzal šejk.

"To je šílený. Kdo je tu celebrita?" Dante si oba změřil pohledem.

"Vy dva jste slavní už první den školy," zvolal Carlo obdivně.

"Proč bychom měli být slavní?" zeptal se Nico zvědavě, stále se soustředěně věnoval jídlu.

"Váš vzhled mluví za vše, kámo," dodal Tommaso stručně a otráveně se na Nica a Danteho podíval.

"Cože?" Nico na ně oba zmateně zíral.

"Vy doma nemáte zrcadla?" zeptal se Carlo posměšně.

Nico a Dante se na sebe podívali. Na střední škole byli na pozornost spolužáků zvyklí, ale ne hned první den na univerzitě. Bylo tu spoustu pohledných kluků a takový zájem nečekali.

"Budete konkurencí pro ty univerzitní prince, co nastoupili letos. Říkalo se, že jsou to synové dvou nejslavnějších postav, co kdy na tuhle školu chodily," vyprávěl Carlo o tom, co zaslechl dříve.

"Jo, taky jsme to slyšeli, prý jsou buď na medicíně, nebo na strojárně," dodal Tommaso a ukrojil si kousek dortu.

"Dva princové? To je ujetý, máme tu na univerzitě modrou krev?" zvolal Nico nadšeně, zatímco mu Dante znovu utíral pusu od krému.

"Ty popleto, říká se jim tak jen proto, že jejich tátové tady byli kdysi králové," zpražil Carlo Nica za jeho nechápavost.

"Ti dva princové mají dorazit někdy tenhle týden. Mají speciální zacházení, protože jsou to dědicové majitelů téhle školy," doplnil Tommaso informace, které se k němu donesly.

"Možná ani nebudou muset chodit do školy, určitě jim zařídili soukromé hodiny, nejsou to princové pro nic za nic. Takže nečekejte, že přijdou hned první den jako my," přikývl Carlo a pochutnával si na crème brûlée.

"Mají takové štěstí, že jsou tak bohatí, můžou si dělat, co chtějí," povzdechl si Tommaso závistivě.

Dante a Nico jen tiše poslouchali historky svých přátel a u toho jedli dezerty. Dante občas Nicovi utřel pusu, protože Nico jedl dost neohrabaně.

"Určitě budou nafoukaní a domýšliví a po univerzitě se bude hemžit jejich ochranka," dodal Carlo úsečně.

"Mají právo být domýšliví, narodili se s diamantovými botami, nejen se stříbrnou lžičkou v puse," oponoval Carlovi Tommaso věcným tónem.

"Jo, máš pravdu. Doufám, že na ty prince nenarazíme, protože budou určitě stejně drsní a chladní jako jejich tátové," Carlo se při té představě doslova otřásl.

"Jo, v to doufám taky. Nechci se potkat se syny bejvalýho šéfa syndikátu," prohlásil Tommaso souhlasně s Carlem.

Nico a Dante se na Carla upřeně zadívali a lžíce jim zůstaly viset ve vzduchu. Tommasova poslední slova upoutala jejich pozornost.

"Co byli jejich tátové zač?" zeptal se náhle Dante zvědavě, protože z toho, jak ti dva mluvili o těch princích a jejich otcích, začal mít nepříjemný pocit.

"Jejich tátové jsou ten bejvalej děsivej šéf syndikátu ze strojárny, Donovan 'Démon', a bejvalej casanova z medicíny, Benedetto 'Lamač panen'," dodal Tommaso suverénně.

Reakce, kterou očekával, se nedostavila; místo toho zavládlo ticho. Zarazil se a otočil k bratrům, obočí mu vyletělo nahoru, když viděl jejich vyjevené tváře.

"Co se vám dvěma stalo?" zeptal se Carlo, když uviděl výrazy obou bratrů.

Nico a Dante zůstali dlouho potichu. Po dlouhé odmlce se úzkostlivě rozhlédli po jídelně.

"Naši tátové jsou ten bývalý šéf syndikátu a ten bývalý casanova," zašeptal Nico. Vypadal jako v tranzu a zdálo se, že si v hlavě přebírá všechno, o čem jejich noví kamarádi před chvílí mluvili.

Jejich noví přátelé na něj s otevřenou pusou zírali a pak se podívali na Danteho. Oba vypadali naprosto ohromeně.

"Jsme synové Donovana D’Angela a Benedetta Corvelliho," promluvil Dante tiše, aby ho neslyšel nikdo jiný než oni dva.

Carlo a Tommaso zkameněli. Po téhle informaci úplně zbledli.

"Do prdele..." ulevili si Carlo a Tommaso polohlasem. Po zádech jim přeběhl mráz strachu.

*****😲😳*****