Zatímco jsem zvažovala, jestli vystřelit, nebo ne, mořský muž trhl mou rukou a položil ji zpět na své břicho; jeho velká ruka přikryla tu mou a navedla ji tak, abych nahmatala jeho pevné břišní svaly.

Všimla jsem si, že znovu mrská ocasem, jako by se chtěl zavděčit ruce, která se ho dotýkala.

On chtěl, abych se ho dotýkala?

Jsou mořští lidé společenští vůči lidem podobně jako delfíni a mají rádi doteky?

Měla jsem pocit, že jsem otevřela novou cestu ke komunikaci s mořským lidem. Při výzkumu zvířat lidé často přemýšlejí, jak je uklidnit. Ale pokud by mořští lidé a lidé dokázali pokojně komunikovat a my bychom mohli vyhovět jejich požadavkům, neznamenalo by to, že jim dokážeme lépe porozumět?

Začala jsem se jím nechat vést, uvolnila jsem ruku a vnímala pevné kontury jeho břišních svalů.

Jeho kůže byla lesklá a hladká a jeho svaly byly tvrdé jako kámen. Zvedla se ve mně vlna vzrušení a nemohla jsem to popřít. Kdyby to bylo tělo dospělého muže, ženy by jen těžko dokázaly říct ne.

Mořští lidé se rozhodně podobali delfínům, protože si oba užívali doteky. Natáhl krk dopředu a prakticky celým tělem se přitiskl k mému.

Z této přátelské interakce jsem byla nadšená, protože jeho ocas se mrskal ještě rychleji než předtím.

Ale pomalu jsem si začala uvědomovat, že jeho chování je tak trochu zvláštní. Bylo to, jako by byl... vzrušený?

Pak jsem uviděla, jak se šupinatá štěrbina v oblasti, kde se jeho humanoidní torzo setkávalo s rybím ocasem, rozevírá. Z nitra štěrbiny vykoukla „věc“, která vypadala identicky s lidskou, jen její obvod a délka byly o několik palců větší než u průměrného muže. Jeho „věc“ byla zjevně ztopořená a zduřelá až do fialova a teď vzrušeně vylučovala nějakou tekutinu.

Mořský muž neměl žádný pocit studu. S odvahou někoho, kdo oznamuje své hrdinské činy, namířil svou „věc“ na mou tvář.

Byla jsem naprosto v šoku. Nevěděla jsem, jak reagovat, a dokázala jsem jen nervózně polknout.

Ano, bylo to poprvé, co jsem viděla tak velkolepou „věc“.

Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne krev, a nemyslela jsem si, že bych byla schopná jakéhokoli řádného a racionálního výzkumu.

A tak jsem se rozhodla tuto návštěvu vzdát.

Ztuhle jsem vstala a chtěla jsem mořského muže zatlačit zpět do nádrže. V ten moment ale mořský muž vydal řev, který se nedal popsat slovy, a já jsem se vyděsila.

Pochopila jsem, že se nechce vrátit do nádrže.

Stále se mě držel a dál se svou „věcí“ přirážel těsně před mým obličejem.

Teď už jsem mohla potvrdit, že tenhle mořský muž byl skutečně vzrušený.

Není divu, že si mě předtím téměř přivlastnil, nenašel žádný způsob, jak by se uvolnil.

Touha zvířat po páření je přirozená. Ani inteligentní mořští lidé nebyli výjimkou.

Najednou jsem dostala nápad, že bych tuto šanci mohla využít k odběru vzorku spermatu. S DNA mořského muže bych mohla odhalit tajemství mořského lidu.

Podívala jsem se na obě své ruce a pak na jeho ztopořenou a naběhlou „věc“, a znovu jsem nervózně polkla.

Přestože mi hlavou divoce poskakovaly vzrušující myšlenky, mé tělo bylo ztuhlé.

Ale ve chvíli, kdy se naše pohledy střetly, jako bych byla očarovaná. Ztuhle jsem klesla na jedno koleno, natáhla třesoucí se ruku a ovinula ji kolem jeho fialové „věci“.

Jakmile jsem ji uchopila, „věc“ mořského muže sebou vzrušeně škubla proti mé dlani. Vypadalo to, že ještě povyrostla.

Přinutila jsem se na nic nemyslet. Tohle bylo čistě pro výzkumné účely a vědecký pokrok.

Neodvážila jsem se k němu vzhlédnout, protože by ve mně vyvolal pocit, že je se mnou něco v nepořádku.