Po zásahu do ramene tupě zvedl hlavu a pohlédl na mě.

Z chladného výrazu v jeho očích mi na kůži nevyhnutelně naskočila husí kůže. Dokonce jsem si myslela, že sedativum nefunguje.

Naštěstí byla situace pod kontrolou. Mořský muž se slabě zhroutil na kryt nádrže.

Vydechla jsem úlevou a spěchala, abych se odtamtud dostala. Přitom jsem ale uklouzla a nechtěně na něj spadla tak, že jsem ho obkročmo zasedla.

Mořský muž, který už pomalu ztrácel vědomí, se nyní šokem probudil. A nejen to, vypadal, že je s tímto vývojem událostí spokojený.

Mořský muž zvedl hlavu a začal se třít o místo mezi mýma nohama, čímž stimuloval mou citlivou oblast.

Přestože měl oči jen napůl otevřené, nejevil žádné známky toho, že by omdléval, a místo toho mě dál dráždil.

Vnitřně jsem zpanikařila, namířila mu uspávací pistoli na hlavu a pohrozila mu: „Hej, kámo, víš, jak je tohle silné, že jo? Jestli se budeš dál hýbat, dám ti ochutnat další dávku.“

Možná jsem působila klidně, ale ve skutečnosti jsem byla k smrti vyděšená. Bála jsem se, že má výhrůžka nezabere, a opravdu jsem mu nechtěla střelit sedativum do hlavy. Koneckonců to byl předmět mého výzkumu.

Nebyla jsem si jistá, jestli to bylo kvůli předchozí dávce sedativa, ale zdálo se, že má výhrůžka zafungovala.

Ocas, který se třel o můj rozkrok, pomalu ochabl a jeho oči se nakonec vrátily do předchozího omámeného stavu. Vypadal omámeně, dokonce až nevinně.

Musela jsem uznat, že ten nyní poslušný mořský muž vypadal nevinněji než delfín. Byla jsem si také velmi jistá, že podané množství sedativa stačilo na to, aby zpomalilo jeho pohyby a uspalo ho.

Konečně se mi ulevilo a slezla jsem z muže v bezvědomí.

Ačkoliv jsem zažehnala nebezpečí, nezapomněla jsem na důvod, proč jsem se k němu vůbec přiblížila. Vytáhla jsem věci určené k protizánětlivým účelům a ošetřila mu zranění.

Zdálo se, jako by těla mořských lidí měla přirozené hemostatické funkce. Překvapilo mě, že se na ráně už vytvořila vrstva ochranné membrány, která bránila krvácení.

Z tohoto objevu jsem byla nadšená. Kdyby se to dalo aplikovat při léčbě lidí, bylo by to revoluční!

Zlehka jsem na membránu zatlačila a nahmatala abnormální bulku. Aplikovala jsem tedy trochu anestetika a nůžkami udělala do membrány řez.

Podle očekávání byl v ráně zub.

Soudě podle tvaru zubu i jeho rány musel bojovat se žralokem. Ještě zřejmější však bylo to, že žralok na tom musel být mnohem hůř.

‚Možná už je ten žralok v jeho žaludku?‘

Abych si svou hypotézu ověřila, nonšalantně jsem mu položila ruku na břicho.

Jak jsem předpokládala, byla tam boule. Vypadalo to, že ještě nedokončil trávení své potravy.

Nebyla jsem překvapená jen bojovými schopnostmi mořského lidu, ale také pro mě bylo těžké si představit, jak mohl vůbec se žralokem bojovat.

On ale samozřejmě nevěděl, na co myslím. Mořský muž se na mou ruku na svém břiše podíval napůl otevřenýma očima a se spokojeným výrazem.

Z jeho výrazu mi nebylo dobře, a tak jsem ruku stáhla, chtíc se připravit na zašití rány na jeho paži.

Jakmile má ruka opustila jeho kůži, zvedl ruku a chytil ji.

Zpanikařila jsem, znovu popadla uspávací pistoli a přitiskla mu hlaveň na čelo.

Mořský muž uviděl zbraň v mé ruce a ušklíbl se, jako by mu to bylo úplně jedno.

Znovu jsem mu pohrozila varovným šťouchnutím pistolí do hlavy.

Díval se na mě jako hravé dítě bez jakéhokoliv úmyslu mi ublížit, ale svůj stisk neuvolnil.

Bylo to trapné. Vypadal, jako by se líně opaloval na pláži, zatímco já jsem zmatkovala.

Má kontrola nad situací se opět zcela obrátila.