Les byl jiným druhem ticha. Bylo to ticho, které vás nepohltilo, ze kterého jste se necítili osamělí. Dávalo vám pocítit, že k němu patříte, lákalo vás, abyste se stali jeho součástí. Vítr ševelící stromy a trávou, ptáci volající jeden na druhého, hmyz upozorňující se navzájem na svou přítomnost. Bylo to místo, kde jste se prostě mohli nadechnout čerstvého vzduchu. Pro nás vlkodlaky znamenal les hrozně moc. Představoval svobodu a mír, ve kterém jsme si libovali. Být mezi stromy, být s přírodou, to byl prostě přirozený stav bytí.

„Ario!“

Znovu jsem se zhluboka nadechla. Bylo to bezpečné místo, místo, kde vás nikdo neotravoval, kde jste prostě mohli být v bezpečí v jeho...

„ARIO!“

Povzdechla jsem si. „Ano, Stello, jsem tady.“ Nevěděla jsem, jak dlouho jsem byla z domu pryč, ale zjevně to bylo dost dlouho na to, aby se moje nevlastní sestra vrátila ze školy a začala mě hledat.

„Máma je už doma a je naštvaná. Nepřipravila jsi dneska nic k večeři.“

Stella byla o čtyři roky mladší, právě jí bylo patnáct. Přesto by si ji kvůli množství make-upu a krátkým šortkám, které nosila, mohl někdo splést s mými vrstevníky. Byla to ta holčičí princezna, přesně taková, jakou byste očekávali od nejpopulárnější holky na škole. Její energie a sršící pozitivita mohly občas působit až nevolnost. Ale i s našimi rodiči z ní vyrostla docela fajn holka. Rozmazlená, ale nic, kvůli čemu byste se museli bát o jejího budoucího druha.

Před pár měsíci mi bylo devatenáct a byla jsem důkazem lásky, kterou můj otec choval k mé matce. Nebyli si osudem určení druhové, ale vybrali si jeden druhého. Tedy alespoň do chvíle, než se na scéně objevila Victoria. Victoria byla otcovou osudovou družkou a skončilo to pár trapnými roky. To vše jen do doby, než má matka zemřela při útoku lovců, když mi byly čtyři. Nás, moji matku a mě, lovci zajali a mučili. Moje smečka mě našla o několik dní později, jak bloudím po lese. Zůstaly mi trvalé jizvy. Tělo mé matky se našlo o několik dní později.

Téměř okamžitě se do našeho domu nastěhovala těhotná Victoria a Jace, můj dvouletý nevlastní bratr. A tehdy to začalo. Jakožto připomínce tátovy „indiskrétnosti“, jak to Victoria nazývala, mi dávali najevo, jak moc jsem v rodině vlastně nechtěná. Nikdy mi nezapomněli připomenout, jak jsem rozbitá a nežádoucí a že to nikdy nikam nedotáhnu. Že i kdybych tam někde měla druha, odmítl by někoho tak zlomeného, jako jsem já. Ať už to bylo připomenutí slovní, nebo fyzické.

„Nechala jsem zapékací mísu v troubě, stačí ji jen zapnout, a salát je v ledničce. V mrazáku jsou taky zmrzlinové sendviče, kdyby na ně měl někdo chuť.“ Mluvila jsem potichu, aby se můj hlas nenesl příliš daleko do lesa.

„Aha. No, je pěkně vytočená. Asi bys jí to měla vysvětlit, než to řekne tátovi.“ Slyšela jsem v jejím hlase smutný úsměv.

Přikývla jsem a zvedla se z kořenů stromu, mezi kterými jsem seděla. Stelliny kroky tvrdě dopadaly na zem a slyšela jsem, jak párkrát skoro zakopla. Při jednom takovém zaškobrtnutí jsem po ní natáhla ruku, abych ji zachytila.

„JAK to děláš?“ zafuněla na mě a já se uchechtla.

Jednou z nejhorších jizev, které mi zbyly, byly moje oči. Podle smečkových doktorů mi lovci vstříkli nějakou tekutinu z oměje, nebo jed, nebo něco takového přímo do očí. Oslepilo mě to. Tedy, oslepilo to mou lidskou stránku. Moje vlčice, Nyx, zrak neztratila a my jsme se velmi dobře sžily v tom, že k vidění používám její oči. Ale tady venku v lese, v mém lese, jsem nepotřebovala zrak, abych věděla, kam jdu.

„Jde to snadno, když se naučíš každý kousek lesa nazpaměť.“

„Jasně. Jednoho dne, Ario. Jednoho dne mi budeš muset prozradit všechna svá tajemství. Včetně toho zatraceného receptu na dort. Jestli najdu svého druha a odejdu bez toho receptu, tak se asi zblázním.“

Zasmála jsem se. „Vždyť se na mě díváš pokaždé, když ho dělám! Znáš všechny přísady.“

„Jo! Ale nikdy NIC neodměřuješ. A prostě tam házíš věci, jak se ti zachce.“ Také se zasmála a otevřela zadní dveře do domu.

Náš dům byl skromný dvoupodlažní dům. Jeho skromnost nám byla připomínána pokaždé, když si Victoria pořídila nový pár bot nebo novou kabelku. Byl na její vkus až příliš skromný. Můj otec pracoval v podniku Alfy jako účetní, ale nevydělával dost na to, aby byla Victoria spokojená. Říkával, že se přestěhujeme do většího a lepšího domu, jakmile ho povýší na hlavního účetního. Mně se ale náš domov líbil. Kuchyně měla pořád dost prostoru na práci a dokonce i ostrůvek s barem. Dům měl tři ložnice, pracovnu, rodinný pokoj a obývací pokoj. Spousta místa pro pětičlennou rodinu, myslela jsem si.

Když jsem vešla za Stellou, uslyšela jsem, jak ke mně Victoria rázně kráčí, a věděla jsem, co přijde. Facka se rozlehla až ven, protože jsem ještě ani nezavřela dveře. Trvalo mi vteřinu, než jsem si srovnala otřesený mozek a uvědomila si, že na mě mluví.

„...děvko. Nejsi nic než k ničemu se nehodící povaleč a ani nic neuděláš...“

„Mami! Aria udělala večeři!“ Ke Stellině cti slouží, že se někdy snažila pomoct. Ale nikdy by proti nim nevystoupila ani by jim neodporovala. Jace se ozýval o něco víc, cítil, že jsem tak trochu jeho zodpovědnost, ale můj otec byl Betou, v hierarchii hned pod současným Alfou. A Jace byl v pořadí, aby se také stal Betou. Takže toho zmohl jen málo.

„Je to v troubě, stačí ji jen zapnout. A salát je v ledničce v červené krabičce,“ podařilo se mi ze sebe vykašlat, když to bodání trochu polevilo.

„Už několikrát ti bylo řečeno, abys nikdy neopouštěla tento dům. Stella pro tebe musela jít. Jak často chodíš ven? Co kdyby tě někdo viděl?“

Povzdechla jsem si. „Dám se do večeře.“

„To bys radši měla. Tvůj otec se o tom dozví.“

Šla jsem do kuchyně a začala chystat salát, zatímco jsem zapnula troubu. Stella se mě stále snažila zastávat, ale Victoria ji rychle umlčela. Victoria odešla někam jinam do domu a Stella přišla do kuchyně a posadila se na jednu z barových stoliček u ostrůvku.

„Promiň, Ario, snažila jsem se.“

Usmála jsem se. „Cením si toho pokusu. I když by si člověk myslel, že bude příliš zaneprázdněná plánováním plesu při Shromáždění, než aby se vracela domů brzy.“

„V životě jsem se na nic tak netěšila. Co když hned napoprvé najdu svého druha?“

Zasmála jsem se. „Pak bych ti asi musela dát ten recept na dort.“

„Dostanu ho taky, když najdu svou družku?“ Jace sešel ze schodů a naklonil se přes ostrůvek.

Odplácla jsem jeho ruku pryč od krutonů, které jsem udělala do salátu. „Žádné ujídání. Počkej na večeři. A ty teď chceš taky ten recept?“

Jace si odfrkl. „Jen proto, že nesleduju každý tvůj krok, to neznamená, že ho nechci. Protože já ho chci.“ Odmlčel se. „A to hodně.“

Zasmála jsem se na ně. Oni byli v tomhle domě pravděpodobně mou jedinou spásou. I když občas museli zavírat oči. Nikdy mi přímo neublížili a snažili se mě zapojit do svého sourozeneckého vztahu.

Přední dveře se otevřely a zavřely. Všichni jsme ztuhli. Otec byl doma a Victoria už k němu došla a mluvila na něj tlumeným hlasem.

„Měli byste radši jít,“ zašeptala jsem k nim, zatímco jsem se otočila, rychle popadla sklenici a nalila do ní pivo z plechovky z lednice.

„Nevděčnice!“ Otcův hlas zaduněl domem. Rázně vešel do kuchyně, kde jsem mu už podávala sklenici. Byl mu z dechu cítit alkohol a řeč měl lehce setřelou. Od té doby, co ho minulý měsíc přeskočili s povýšením, začal každý den smrdět víc po alkoholu než po vlkovi.

„Večeře je skoro hotová, je v troubě a můžeme jíst, jakmile...“

„Tvoje matka mi řekla, že jsi dnes byla venku, když přišla domů. Že tě Stella musela hledat.“

Polkla jsem. „Ano, otče. Seděla jsem mezi stromy hned před domem.“

Popadl mě za paži a vlekl mě domem. Hodil mě na podlahu v rodinném pokoji a zavrčel: „Kolikrát ti musím opakovat, že nesmíš ven?“

„Já jsem jen potřebovala...“

„Proměnila ses?“

„Ne, otče, to bych nikdy neudělala.“

„PROMĚNILA SES?!“ zařval a kopl mě do břicha, jak jsem ležela na zemi.

Vykašlala jsem: „Nikdy.“

„Proč mě tě nezbavili? Proč mi VŽDYCKY děláš jen PROBLÉMY?!“ křičel a kopl do mě znovu.

Zafňukala jsem a stočila se do klubíčka. V takových chvílích se mě Nyx, moje vlčice, snažila uklidnit. Doma se nikdy nechtěla dostat ven, ne po naší první proměně. Bála se o mé bezpečí, dokud jsem byla v tomto domě. Někdy na mě naléhala, abych se bránila, abych jim ukázala, kým skutečně jsem. Ale pro mě by to nakonec bylo jen horší. Chtěla jsem nejprve vidět Jace a Stellu volné. Čekala jsem na další rány, ale žádné nepřišly. Minutka na troubě pípala.

„Stello, vytáhni to, prosím, a dej to na stůl.“ Zvedl mě za tričko, čímž mě téměř škrtil a málem ze mě šaty strhl. „Ty půjdeš do svého pokoje. Žádné jídlo. Žádná voda. Nic. A uvidíme, jak dlouho ti to vydrží tentokrát.“

V podstatě mě hodil do průchozí komory na prádlo, která byla přeměněná na můj pokoj. Přistála jsem na posteli, hlavou uhodila do zdi a tiše vykřikla. Otec zavřel dveře a zamkl. Svírala jsem si hlavu, ale tentokrát jsem z toho vyvázla docela lacino. Asi proto, že zítra se konal ples, ale nehodlala jsem darovanému koni koukat na zuby. Jen jsem čekala, až mě přestane bolet hlava.