Vlkodlaci se mohou proměnit kdykoli, obvykle mezi třinácti a osmnácti lety. Dříve nebo později to bylo vzácné, ale stávalo se to. Jakmile jste se proměnili, byli jste považováni za součást smečky. Začali jste trénovat, hlídkovat na hranicích a brát na sebe aktivnější roli ve smečce. Začali jste také chodit na Shromáždění, abyste si našli svého druha. Konalo se jednou za čtvrtletí a měnilo své místo. Toto čtvrtletí to bylo u naší smečky Shadowfall. Nebyli jsme největší smečka, a už vůbec ne v první pětce, ale přesto jsme měli poměrně velké území s třemi až čtyřmi sty vlkodlaky. Byli jsme docela oblíbení i proto, že jsme se nacházeli přímo uprostřed, což znamenalo, že jste nemuseli cestovat tak dlouho a většina okolních smeček tak dorazila.

Témata a aktivity se různily. Pikniky, sportovní dny, tancovačky, autokina, bowling, bruslení. Za ty roky toho bylo spoustu. Tentokrát však současná Luna spolu s Victorií, jakožto družkou Bety, rozhodly, že je na čase uspořádat fantastický bál. Plesové šaty a obleky. Hudba a lustry. Téma v podstatě znělo: Princové a Večernice. Plánovaly využít jeden ze starších opuštěných domů, který skutečně vypadal jako hrad, a během uplynulého měsíce ho zrenovovaly, aby byl připravený na Shromáždění. Další se tu mělo konat až za víc než rok, takže chtěly, aby tohle bylo nezapomenutelné.

Nikdy jsem na žádném nebyla. Proměnila jsem se ve dvanácti a otec mě tehdy zmlátil takřka k smrti. Řekl, že si vlka nezasloužím. Moje proměna nebyla nikdy zaznamenána a veškeré záznamy o mně se v podstatě vypařily. Nechodila jsem do školy. Victoria řekla, že by mě tam šikanovali a že mě před školou „zachraňuje“. Ve své smečce jsem tedy v podstatě přestala existovat. Nesměla jsem vycházet z domu a nikdy mi nedovolili se proměnit, absolutně nikdy. Ani jsem nevěděla, jak používat myšlenkové spojení, což je něco, co získáte s proměnou a tím, že se stanete součástí smečky.

Ale tentokrát to bylo jiné. Stella se tenhle rok proměnila a tohle mělo být její první Shromáždění. Nevím, jak jsem se k tomu přimíchala já, ale Jace, Stella a já jsme měli povinnost jít. Netěšila jsem se na nic jiného než na jídlo. Představa, že si dám pořádné jídlo, aniž by mě vyhodili z jídelny za to, že jim prý kazím chuť, zněla božsky.

Nalezení druha však nebylo mojí hlavní prioritou. Možná jen to, abych už měla to odmítnutí za sebou. Tělo jsem měla pokryté jizvami, které se nikdy nezahojily, byla jsem slepá a ve smečce ani zaregistrovaná. Nikdo při zdravém rozumu by mě nechtěl. Takže odmítnutí bylo nevyhnutelné, bylo to něco, o čem jsem věděla, že bude bolet, a jen jsem to chtěla mít z krku. Stejně jsem měla hned další ráno odjet.

Můj otec a Victoria rozhodli, už když mi bylo osm, že jsem dost stará na to, abych pracovala v továrně kousek za hranicemi smečky. Pochybné praktiky při najímání v továrně dokonale korespondovaly s jejich představou, jak mě využít. A tak mě vždycky odvezli na hranice a vysadili mě. Odtamtud jsem došla pěšky k továrně. Směny fungovaly systémem tři měsíce práce, čtyři měsíce volno. To byl asi důvod, proč jsem dokázala snášet to týrání, kterému mě vystavovali. Alespoň to udržovalo Nyx v klidu.

Všechny mé peníze šly jim. V průběhu let jsem si ale mimo smečku vybudovala vlastní život. Přestala jsem v továrně pracovat. Oni si stále mysleli, že tam dělám, a já stále nosila domů výplatu, takže se nikdy na nic neptali, ani je to nezajímalo. Financovala jsem Victoriin okázalý životní styl. Odmítala si ušpinit i jen nehet ze strachu, že si nějaký zlomí, takže neměla žádnou práci kromě klevetění s ostatními ženami „vyšší třídy“ ve smečce. Vynahrazovala jsem peníze, kterých se mému otci nedostávalo, a o to víc mnou pohrdal.

„Ario?“ zašeptal Jace přes dveře.

Zamrkala jsem, musela jsem usnout. „Jo?“

Slyšela jsem, jak se dveře potichu odemkly a otevřely. Jace vylezl na mou postel a podal mi sendvič a sklenici vody. Posadil se a prohlížel si mě.

„Jsi v pořádku?“

Přikývla jsem a žvýkala sendvič. „Ty nebudeš, jestli tě táta přistihne.“

Ušklíbl se. „Nanejvýš mi vyčistí žaludek.“ Odmlčel se. „Jsi si jistá, že jsi v pořádku?“

„Jsem v pořádku, Jacei, vážně. Myslím, že se chtějí ujistit, že budu vypadat obstojně na to Shromáždění.“ Nyx vtlačila své oči do mých a já viděla Jace, jak zírá na dveře. „Máš obavy ze zítřka?“

Zavrtěl hlavou a podíval se zpět na mě. „Jestli najdu svou družku, odejdu odsud. Ale kdo ti bude propašovávat jídlo nebo dohlížet na to, abys měla obvazy? Stella je hrozně moc hlučná.“

Tiše jsem se zasmála. Byla to pravda. Byla jak slon v porcelánu a postrádala jakýkoli smysl pro utajení nebo ticho. „No, zítra mířím do továrny. Takže tu aspoň tři měsíce nebudu. A pak, pak se asi prostě pokusím přežít.“

„Mohla by ses stát tulačkou. Vím, že máš lidi, kteří ti můžou pomoct.“ Řekl to tak tiše, že i když jsem od něj byla doslova na třicet centimetrů, kdybych neměla vlkodlačí sluch, možná bych ho neslyšela.

„Mohla. Přemýšlela jsem o tom.“ Jaceova tvář se ke mně trhnutím otočila a měl ve tváři vepsaný viditelný šok. „Prosím tě. Copak si nemyslíš, že jsem uvažovala o tom, že bych byla skutečně volná? O všech svých možnostech? Vždycky to tu bylo jako možnost. Já vás jen... nechci opustit. A nechat jejich hněv obrátit se proti vám dvěma. Pořád jsem vaše starší sestra.“

Přikývl, lehce se zašklebil, když jsem dopila sklenici vody a podala mu ji zpět. „Kdybys potřebovala pomoct...“

Usmála jsem se. „Já vím, Jacei, já vím. Díky. Zase.“ Tiše jsem se uchechtla.

Jakmile odešel, zavřela jsem oči a snažila se usnout.

‚Možná zítra najdeme našeho rytíře v chlupaté zbroji. A ten nás od toho všeho odvede,‘ přemítala Nyx.

Zasmála jsem se. ‚Jsi příliš optimistická. Odmítne nás a my budeme moct pokračovat ve svých životech.‘

‚To nevíš, Ario! Možná nás bude milovat o to víc! Jsme jedinečné!‘

Tentokrát jsem obrátila oči v sloup. ‚To jsme rozhodně jedinečné. Takové, jaké nikdo nechce. Teď spi, Nyx. Jinak budeme ráno vypadat jako oživlé mrtvoly.‘

Zabručela. ‚Dobře. Ale já se stejně nevzdám naděje.‘

‚A to je to, co na tobě miluju, Nyx.‘

Spánek se dostavil brzy a já spala beze snů, což bylo s ohledem na mé noční můry vzácné. Probudila jsem se až tehdy, když se ozvalo bušení na moje dveře.