Stella od nás odešla okamžitě, jakmile jsme dorazili do tanečního sálu, a dala se do řeči s někým, koho jsem mohla jen tipovat na její spolužáky. Jace zůstal ještě chvíli se mnou a laskavě mě dovedl do jednoho z rohů. Vůně byly trochu zahlcující, když se mísily s hlasitou hudbou a štěbetáním. Byla jsem za Jaceovu pomoc vděčná.

„Běž, vím, že tu máš nějaké přátele.“

Cítila jsem, jak zavrtěl hlavou.

Naklonila jsem k němu hlavu a najednou si uvědomila, že ztuhl jako prkno. „Cítíš ji, že ano, svou družku?“

Stiskl mi ruku. „Cítím.“

„Tak na co ještě čekáš! Běž za ní! Ježíšmarjá, Jacei! Nestůj tu vedle člověka, o kterém s URČITOSTÍ víš, že tvoje družka není.“ Uchechtla jsem se a popostrčila ho hlouběji do sálu.

‚Já necítím nic zvláštního.‘

Nyx po dlouhé době vystoupila do popředí. ‚Možná tady ještě nejsou, je ještě docela brzy.‘

Rozhlédla jsem se, bylo tu hodně lidí, ale další a další taneční sál stále plnili. Nakonec, bylo teprve čtvrt na sedm. Otec s Victorií nás viděli vejít a jak Jace, tak Stella mi s radostí popsali znechucený výraz v jejich tvářích, když zahlédli můj oděv. Ale já se jen stáhla do rohu. Cítila jsem na sobě pár očí, ale odmítla jsem použít Nyx, abych si je prohlédla.

Čekala jsem v rohu dalších asi deset minut, než tam bylo tolik lidí, že to začalo být až dusivé. Pachů a zvuků bylo tolik, že to mým mimořádně citlivým smyslům působilo bolest. Ztratila jsem v davu hlasy Jace i Stelly a k nim jsem jít stejně nechtěla. Kdo by chtěl, aby se kolem něj motala jeho slepá starší sestra. Jak se dalo poznat i z Nyxina mlčení, můj druh tady zjevně nebyl.

Opřela jsem ruku o zeď a vydala se do zadní části tanečního sálu, pryč od proudících davů. Když jsme byli děti, žili tu rodiče současného Alfy. A tak nás sem čas od času bralivali. Znala jsem toto místo lépe než většina ostatních, a tak jsem nepozorovaně prošla halou a zamířila k bočnímu schodišti, které vedlo ke dveřím ven. Hrad byl blíž k lesu než náš vlastní dům. Vyzula jsem si boty na podpatku, které jsem nenápadně vylovila z Victoriiny hromádky věcí „na charitu“, a vydala se bosa do lesa.

Jakmile jsem dosáhla okraje stromů, hned jsem se cítila lépe. Ticho, které les přináší a které dusí realitu v listí a rosou pokryté trávě. Kousek dál byl můj oblíbený kámen na vysedávání. Byl o něco menší, než jak jsem si ho pamatovala. Když jsme byli děti, hrávali jsme na něm na „Krále kamene“. Teď, když jsem na něm seděla, nohy se mi klimbaly dolů a jen těsně míjely malý potůček pod ním. Upravila jsem si šaty a jen se opřela, abych mohla nasávat měsíční svit pronikající skrze stromy.

Na okamžik bylo ticho přerušeno dvěma velmi hlasitými motory aut, která přijížděla k hradu. Ale brzy utichla a hudba i štěbetání z večírku se rozplynuly ve větru mezi stromy. Byla to dokonalá noc pro pobyt venku v lese.

‚Nebuď zklamaná, Nyx.‘

Zafuněla. ‚Jak nemám být zklamaná? Je to první skutečná šance, kterou jsme dostaly, abychom se dostaly ven a zjistily, jestli máme mezi smečkami svého druha.‘

‚Druha, který by nás nevyhnutelně odmítl.‘

‚To přece nevíš, Ario! Nech toho!‘

Odfrkla jsem si. Věděla, že mám pravdu, přesto se ještě nechtěla vzdát. Já byla k tomu, to vzdát, naprosto svolná.

‚Trápí tě to, co říkal Jace?‘ zeptala se tiše Nyx.

‚Myslíš ten útěk a to stát se psancem. Nechat Danteho, aby se o nás postaral. Chci říct, že je to jedna z možností. Máme našetřeno docela dost peněz.‘ Odfrkla si, ale nechala mě pokračovat. ‚Mohli bychom se konečně vymanit z jejich područí. Možná, že když si dnes večer Jace i Stella najdou své druhy, zítra prostě odejdeme a už se nevrátíme. Vrátíme se z důchodu a budeme dělat pro Danteho.‘

Následovala dlouhá chvíle ticha. Zvuky lesa zaplnily prostor mezi námi, jako bychom stály vedle sebe.

‚Tak dobře.‘

Zvedla jsem hlavu. ‚Tak dobře?‘

Cítila jsem, jak Nyx přikývla.

„Tak dobrá,“ řekla jsem to nahlas a zhluboka se nadechla.

Budeme od nich volné. Nebudeme těmi posledními, co zůstanou. Vítr se znovu zvedl a já se opřela a nechala ho proudit po své kůži. Mé obvyklé vytahané oblečení nedovolovalo mé kůži dýchat teplo vzduchu. Cítila jsem se, jako bych se v měsíčním světle dobíjela. Únava a vyčerpání ze života jako by rozpouštěly všechny ty negativní emoce, které jsem cítila. Párkrát se několik metrů ode mě do lesa rozeběhla dvojice vlků. Druhové, kteří spolu poprvé utíkali mezi stromy.

Nevím, jak dlouho jsem tam venku byla. Cítila jsem se trochu provinile. Věděla jsem, že mě Jace možná hledal. Tedy pokud se jeho mysli zcela nezmocnila jeho družka. Sakra, možná už si ji odvedl domů a nechal Stellu a mě jít domů s otcem a Victorií. Nebo Stella odešla se svým novým druhem a já tu zbyla sama. Při té představě jsem se otřásla.

Mraky jako by odtáhly dál a já si zrovna užívala plný svit měsíce, když jsem z lesa zaslechla praskání a křupání větviček. Někdo se při svém příchodu nesnažil být nijak nenápadný. Pasivně jsem tam otočila hlavu a věděla, že to může být jeden z mých sourozenců nebo nějaký párek, který se rozhodl pro muchlování v lese. Vítr se znovu zvedl a zavál směrem k hradu, směrem k místu, odkud znělo čísi dusání lesem.

„Aby bylo jasné, někteří z nás se tu snaží užívat si tichý svit měsíce.“

Můj hlas se nesl stromy a kroky se na okamžik zastavily. Usmála jsem se a opřela se zpět do měsíčního svitu. Kroky však pokračovaly směrem ke mně a já si povzdechla. Zněly ještě hlasitěji než předtím, a tak jsem se ze záklonu zvedla a posadila se rovně. Otočila jsem se jejich směrem. Zastavily se nedaleko skály. Chvíli to trvalo a ticho lesa se znovu usadilo.

‚Potřebuješ mě?‘ zeptala se Nyx, ale já neodpověděla.

„Upřímně řečeno, mám pocit, že ti unikla narážka na to, že jsem...“

„Jaké je tvé jméno?“

Ten hlas, hluboký a drsný, mě pohladil po kůži, až jsem zalapala po dechu. Nemohla jsem mluvit, nemohla se ani pohnout. Jen jsem tam seděla, a ten samotný hlas donutil mé tělo reagovat. Bez jakéhokoli vysvětlení jsem věděla, co je to za pocit. Nyx v koutku mé mysli tlumeně zavrněla.

Jeho hlas tentokrát vydal zavrčení. „Jaké je tvé jméno, moje družko?“

Konečně se mi podařilo spolknout svůj šok. „Jmenuji se Aria Blackwoodová.“

„Konečně jsem tě našel.“