***Pohled Arie***

Stella mě probudila kolem desáté dopoledne bušením na dveře. Naši rodiče už odjeli a nevrátí se po zbytek dne. Měli jsme se s nimi setkat až na bále, protože ho pořádali. Jace nás pak večer musel vzít svým autem. Stella poskakovala po domě, zatímco já pro nás připravovala pozdní snídani, a vzápětí mě i s jídlem odvedla do svého pokoje.

„Ario, chceš, abych tě nalíčila? Nebudu to přehánět, jen trošku očních stínů?“

Uchechtla jsem se. „K čemu, Stello? Abys zvýraznila šedou v mých očích?“

Ušklíbla se. „Myslím tím, že bych to mohla sladit s očima Nyx. To chceš jít na bál naslepo?“

Přikývla jsem a podívala se z okna, přičemž mi Nyx poskytla svůj zrak. Nejprve na mě zaútočila Stellina volba růžovo-bílých pruhovaných tapet a absurdního množství polštářů ve tvaru červených srdcí, ale pak jsem pohled upřela na les venku. Svěží zeleň moje oči uklidnila. Obvykle jsem chodila naslepo téměř všude, pokud jsem neznala okolí. Tohle bylo jiné. Nechtěla jsem se skrývat za jejíma očima. Jestli mě má můj druh odmítnout, uvidí mě se vším všudy.

„No, myslím, že i tak z toho dokážu něco vykouzlit. Protože někdy, když se ti člověk dívá do očí dost dlouho, má pocit, jako by v nich mohl vidět celou galaxii.“

„Stello, ten romantik v tobě je obdivuhodný. Ale soustřeď se na sebe. Co ty šaty? Dovolil ti táta pořídit si ,ty pravé‘?“

Zafuněla a dala si ruce v bok. „Ne! Táta byl na to hroznej pes, když je uviděl. ,Žádná moje dcera se tu nebude promenádovat jako děvka.‘ A máma s ním bojovat nemohla. Takže jsem se musela spokojit s těmihle.“

Zasmála jsem se nad její imitací našeho otce. Vybrala si jedny velmi upnuté červené šaty, které na ní vypadaly naprosto úchvatně. Ale zároveň v nich vypadala na jednadvacet a přitáhla by k sobě všechny kluky v okolí. Stella rozhodně nebyla nijak plná křivek, ale byla rozhodně vyvinutější než průměrná patnáctiletá holka. Sakra, i než průměrná sedmnáctiletá.

Šaty, se kterými se nakonec spokojila a které právě vytahovala, byly půlnočně modré. Obepínaly její postavu, ale rozšiřovaly se do typické plesové róby. Cena na visačce těch šatů byla astronomická a já věděla, že poslední tři měsíce, co jsem pracovala, padly na tyhle šaty. Cítila jsem se ale lépe, než kdyby to šlo na další značkovou kabelku pro Victorii. Bylo to Stellino první Shromáždění a měla mít něco výjimečného.

„Víš, možná přijede i Alfa ze smečky Krvavého měsíce. Třeba budu jeho Luna. Třeba na mě celou tu dobu čekal.“ Zatočila se, zatímco si šaty držela před sebou.

„Chudák. Budu se smát, jestli mu zůstane na krku Suzie nebo někdo takový.“ Uchechtla jsem se. „Kolik mu teď vlastně je, 30? A z jeho družky se nakonec vyklube třináctka! Představ si to!“

Stella se také začala smát. „Ach, jak krutá dokáže Měsíční bohyně být.“ Svezla se k toaletnímu stolku a začala s rutinní péčí o pleť, kterou jsem jí nezáviděla. „A co tvoje šaty? Vím, že ti táta nedal peníze na žádné.“

„Přinesl domů nějakou látku a řekl mi, ať si je ušiju sama.“

Otočila se s půlkou obličeje pokrytou zelenou pastou. „COŽE?! Neříkej mi, že to byl ten hnusný pastelově modrý pytel!“

Přikývla jsem. „Množství látky, kterou přinesl domů, by nepokrylo ani polovinu mého těla. Ale není to tak, že bych něco mohla namítat.“

„Tak co s tím děláš?“

Ušklíbla jsem se. „Pamatuješ na tu starou prošívanou přikrývku Victorie a otce? Z toho Victoriina metalického období?“

„Tu třpytivou stříbrnou? Bože, z té mě bolely oči. Stříbrná přikrývka velikosti manželské postele. Jako bysme my vlkodlaci na stříbro neměli slabost.“

„Přesně tu. Leží mi ve skříni už asi čtyři roky. Takže jsem z ní něco vytvořila.“

Obdařila mě pohledem ve stylu „nevěřím, že bys z té barvy mohla udělat něco pěkného“, ale nic neřekla. Otočila se zpět k zrcadlu. „No, aspoň by ses měla snažit vypadat sexy. Možná najdeš svýho druha.“ Podívala se na mě do zrcadla a zahýbala obočím. „Třeba je TVŮJ druh Alfa Roman.“

Vydala jsem dávivý zvuk a ona se rozesmála. Většinu dne jsme strávily v jejím pokoji. Udělala jsem pozdní oběd, protože jsem věděla, že Stella bude trvat na tom, že večeřet nebude, za prvé proto, že jídlo bude tam, a za druhé proto, aby jí ve chvíli, kdy tam vejde, nekoukalo ze šatů břicho nafouklé z jídla.

Stella zrovna dokončovala svůj make-up, když jsem uslyšela otevření a zavření předních dveří. Vystrčila jsem hlavu ze dveří a slyšela, jak Jace stoupá po schodech.

„Dáváš si docela načas, Jacei. Musíme vyrazit tak za hodinu.“

Ušklíbl se. „To říká ta, co ani není ve svých šatech.“

Vyplázla jsem na něj jazyk. „Na to, abychom Stellu dostali do těch jejích, je potřeba tak deseti lidí. Možná budu potřebovat tvoji pomoc. Já sama platím jen za pět.“

Mávl nade mnou rukou a šel do svého pokoje a já zaslechla, jak se spustila sprcha.

„Tak dobře, Stello, zkusíme tě do té věci dostat.“

Zabralo to dalších patnáct minut, ale zrovna ve chvíli, kdy Jace vyšel ven oblečený v černých společenských kalhotách, černé košili, bílé kravatě a bílém saku, se mi podařilo Stellu do šatů nasoukat a sešněrovat je. Prsa měla skoro pod bradou, ale prohlásila, že přesně tak to chtěla. Šlo prý jen o jeden večer a kdo se potřebuje nadechovat, zněla její slova.

„Ario, teď by byl ten nejvyšší čas, aby sis vzala své šaty ty.“

Vlasy jsem už měla upravené díky Stelle. Vůbec jsem nepůsobila, že bych patřila k mojí tmavě kaštanově hnědé rodině. Moje vlasy byly platinové, ve správném světle se blížily až k bílé. Přesně to ladilo s barvou mé vlčice. Byly téměř stejně husté a nepoddajné. Stella mi je spletla na pravou stranu a zapíchala do nich malé sponky s perlami. Účes byl sčesaný přes mé pravé rameno dopředu. Skočila jsem si dolů do své komory a vytáhla své šaty. Měla jsem je schované v ochranném obalu, aby se neušpinily nebo je nesežrali moli. Běžela jsem do koupelny a svlékla si vytahané tričko a tepláky, ve kterých jsem byla celý den.

Šaty byly pravděpodobně mým dosud nejlepším výtvorem. Vypadaly, jako by patřily řecké bohyni. Měly hluboký výstřih do V, který navíc klesal hluboko na záda. Látka se ke mně těsně přimykala a třpytila se, přičemž sukňovou část šatů jsem udělala mírně plisovanou, aby umožňovala pohyb. Šaty měly také po stranách docela vysoké rozparky až ke stehnům. Jistě, byly v nich vidět všechny moje jizvy, ale sakra, cítila jsem se v nich dobře. Rozhodně to nebyly šaty, které by otec schválil, a to mě dělalo velmi šťastnou. To bude určitě naposledy, co po mně bude chtít, abych si šaty ušila sama.

Když jsem vyšla z koupelny a upravila si vlasy přes rameno, uslyšela jsem, jak po celé kuchyni někdo prská vodu.

„PÁNI.“ Stella si dala ruce v bok a pohupovala jimi sem a tam. „Kdo by to byl řekl, že se pod těmi pytlovitými kalhotami a tričky skrývá takové tělo.“

Jace, který ještě pořád kašlal poté, co vdechl vodu, si pročistil plíce natolik, aby mohl říct: „Tohle si v žádném případě na sebe nevezmeš.“

Stella se na něj utrhla. „Proč by sakra nemohla? Aria vypadá naprosto ÚŽASNĚ.“

„Máme si tam najít druhy, ne abych od vás musel odhánět chlapy klackem, protože moje dvě sestry vypadají, jako by právě vystoupily z jejich vlhkých snů.“

Ohrnula jsem nos. „Za prvé, já NEJSEM ničí vlhký sen. A za druhé, všichni víme, jak pro mě dnešní večer dopadne. Takže se můžeš plně soustředit jen na to, aby bylo postaráno o Stellu.“

Zavrtěl hlavou, ale Stella zaječela. „Přijdeme pozdě a máma nás ZABIJE. Pojďme hned!“

Zavěsila se do mě a táhla mě z domu ven, zatímco za námi šel Jace, který zamkl. Jeho auto byl pěkný sedan, který si sám zaplatil prací v autodílně, když zrovna nebyl ve škole. Pomohla jsem Stelle nasoukat se s celými šaty na zadní sedadlo a sama si sedla dopředu.

„Kdy jsi naposledy seděla na předním sedadle auta?“

Uchechtla jsem se. „Asi nikdy?“

Rozjel se a já cítila, jak na mě zírá. Už předtím jsem Nyx požádala, aby se na dnešní noc stáhla.

„Víš, že cítím, jak na mě zíráš, že jo?“

Jace si odkašlal. „Promiň. Dneska večer ti to ale vážně sluší. Ty šaty...“ odmlčel se na chvíli, „...ti padnou.“

Usmála jsem se a Stella se zezadu naklonila dopředu. „Že jí PADNOU? Vypadá jako sexbomba. Jako zatracená řecká bohyně. Měla jsem tátu donutit, aby mi koupil ty červený.“ S odfrknutím se opřela zpátky do sedadla.

„Možná příště?“ uchechtl se Jace.

„Doufám, že žádné příště už nebude.“

To rozesmálo Jace i mě. Přesně v šest hodin večer jsme vjeli na parkoviště u hradu a zabralo nám to oba, Jacee i mě, dostat Stellu z auta. Vešli jsme do hradu a vstoupili do hlavního tanečního sálu, kde byla tlumená světla a hrála hudba. A tak začala noc.