„On změní názor!“

Ignorovala jsem to bědování. Byla to lež a obě jsme to věděly.

Už to byly stovky let, co valerijský král začal brát lidi k Ignisově zkoušce. V tuhle chvíli už hrála jen divadlo. Vzhlédla jsem, když oblohou křižoval blesk, a zavřela oči. Můj bratr byl příliš mladý na to, aby něco zmohl, i kdyby se probral z kómatu. Můj otec byl mrtvý a jeho vdova k ničemu.

Musela jsem vymyslet plán, jak zajistit, aby můj bratr přežil ten zmatek, který jeho matka způsobila. Zabodla jsem do ní pohled, pohlédla na hrob a odvrátila se.

Zítra budu mrtvá, ale můj bratr měl šanci stát se další hlavou rodiny, pokud se mi podaří zabránit Dariusovi dokončit to, co začal.

Darius…

Otec ho měl z rodiny vykopnout už před lety, ale on byl k hadům ve své rodině vždycky loajálnější, než si zasloužili. Vešla jsem do domu a nechala posuvné dveře vedoucí ven otevřené.

„Kam jdeš?“ popotáhla a šla za mnou. „Tvůj otec–“

„Je mrtvý, a já teď musím udržet svého bratra naživu. Chci to mít vyřešené před úsvitem.“

„Vyřešené?“ Vyskočila, zrudlá vztekem. „Jak to můžeš říct? Tvůj otec je mrtvý! Tvůj bratr... moje dítě–“

A já snad nejsem tvá dcera? Hořce jsem se nad tou myšlenkou usmála. Ne. Asi jsem nikdy nebyla.

Znovu vzlykla. „Měla jsi to být ty.“

Protočila jsem oči. „Díky za potvrzení.“

Nebyla jsem hloupá. Způsob, jakým se na mě podívala, když vešla do mého pokoje pouhých pár minut poté, co otec odešel s mým bratrem, mi řekl všechno.

Věděla, jaký má Darius plán.

Hlupačka.

Byla tak hloupá, ale nehodlala jsem ji nechat zabít i mého bratra. Nějaký sluha zlověstně zamumlal něco o vodě, kterou nakapala na podlahu, ale mně to bylo jedno. Otevírala jsem jedny dveře za druhými, dokud jsem nenašla Daria, svého strýce, jak sedí v hlavní jídelně, oblečený do smuteční černé. Zbytek rodiny seděl v řadách, všichni čelem k němu jako k nové hlavě rodiny. Nikdo nejedl, ale bylo jasné, že Darius se právě chystá oznámit, jak se teď věci budou mít.

Skřípala jsem zuby. Tělo mého otce neleželo v zemi ani pár hodin a on už přebíral moc. Darius zvedl hlavu, podíval se na mě a setkal se s mým pohledem. V jeho očích nebyla žádná lítost, samozřejmě že ne. Medailon, který můj otec nosil od chvíle, co se stal hlavou rodiny, se mu houpal na krku.

Nejspíš se nemohl dočkat, až ho otci z krku strhne.

Ten parchant...

Šla jsem středovou uličkou, zhluboka dýchala a soustředila se na to, co se musí udělat. Můj vztek a nespravedlnost toho všeho budou muset počkat.

Musela jsem to udělat...

Jedna z tet se mě pokusila chytit. „Nemůžeš jen tak–“

„Zticho,“ řekl Darius a zadíval se na mě. „Jestli jsi tady, abys změnila můj názor–“

„To bych neplýtvala dechem.“ Zastavila jsem se před ním. „Jsem tu, abych s tebou mluvila: jako hlava rodiny s nejbližším dědicem.“

Oči se mu rozšířily. „Máš hodně–“

„Můj otec je mrtvý.“ Darius zavřel ústa. „Můj bratr je v kómatu. Jsem nejstarší, jeho živá krev a tělo. Já jsem nová hlava rodiny a stačí jediné slovo a ty budeš stíhán za porušení panovnické vůle touhle fraškou a tvá dcera bude sedět v karavaně, až za pár hodin dorazí.“

Dariusovi se rozšířily oči. Neuhýbala jsem pohledem.

„Budeš se mnou mluvit v soukromí – a civilizovaně – nebo se tím nemám obtěžovat? Jak velké štěstí myslíš, že tvá dcera má?“ Zvedla jsem obočí, i když se mi svíral žaludek. „Je to na tobě.“

Zaskřípal zuby a letmo je vycenil. Podíval se za mě a upjatě přikývl.

„Nechte nás,“ řekl. Vdova po mém otci se otočila, aby následovala zbytek rodiny.

„Ty ne,“ vyhrkla jsem a probodla ji pohledem. „Ty nemáš právo odejít.“

Zakňourala a posadila se vedle něj. Při pohledu na ně dva se mi zvedal žaludek. Zbytek rodiny se odšoural a odešel. Dveře se za nimi zasunuly. Místnost naplnilo ticho.

Darius zvedl hlavu. „Asi si myslíš, že jsem nespravedlivý.“

Zamrkala jsem. „Myslím, že jsi strategický.“

Oči se mu rozšířily.

„A myslím, že bychom se měli dohodnout,“ řekla jsem. „Koneckonců to byla tvá dcera, kdo byl povolán, ne já. Palác nebude mít radost z toho, že se ho snažíš obelstít.“

Darius přimhouřil oči. „V těch dokumentech se–“

„Ach, já vím. V dokumentech je uveden jen věk a nikdy to není dítě současné hlavy rodiny. Proto jsi tohle všechno udělal.“ Přiblížila jsem se k němu a zabodla do něj pohled. „Pro svou dceru bys udělal cokoliv.“ Podívala jsem se na vdovu po otci. „A pro svou milenku.“

Naklonila jsem hlavu, obdařila Daria chladným úsměvem a posadila se.

„Tátova změna názoru na poslední chvíli... ti udělala docela čáru přes rozpočet, co?“

Darius zatnul čelist, ale neřekl nic. Slyšela jsem popotahování, ale nepodívala jsem se na ni.

„Přejděme k věci, čas běží. Odeberu se v tichosti, odstoupím z funkce, a ty výměnou za to seženeš mému bratrovi ty nejlepší doktory.“ Zatnula jsem čelist. „I kdyby se už nikdy neprobudil, ať raději zemře v pohodlí.“

„A proč bych měl poslouchat–“

Sáhla jsem do kapsy, vytáhla minci z ryzího zlata a hodila ji před něj. Byla to stará forma měny, která se používala pouze v nejluxusnějších částech impéria. Většina rodin z nižších vrstev už své mince roztavila na šperky, ale můj otec a jeho otec byli vždycky proti tomu s tím, že až se brány mezi Pozemskou a Valerijskou říší znovu otevřou, budeme to potřebovat. Darius by všechno roztavil, aby pozvedl postavení rodiny mezi nižší vrstvou, nebo by to prodal nejvyšší nabídce z vyšší vrstvy.

Darius sledoval, jak se mince kutálí a zastavuje, a pak zvedl zrak. „To je krádež.“

„Jsem hlava rodiny. Je to výběr hotovosti.“ Usmála jsem se. „A jen mezi námi, naživu jsou už jen dva lidé, kteří vědí, kde ty trezory jsou.“

Zvedla jsem prst. „A až odejdu, ten druhý jen dýchá.“

„Prostě odejdeš?“ zeptal se Darius.

„Nenávidím tvou dceru. Je to sobecký, rozmazlený spratek,“ pohlédla jsem na jeho komplicku. „I když je to moje sestra. S mým bratrem je to něco jiného.“

Darius ztuhl. Ti dva se na sebe podívali.

„Máme dohodu?“ Přimhouřil oči. Pohlédla jsem na medailon. „Jakmile budu mrtvá, ten medailon ti bude sloužit... A vy všichni můžete být jedna šťastná rodinka.“

Nečekala jsem, až něco řekne. Slyšela jsem přijíždět karavanu, a jak jsem mířila k průčelí domu, myslela jsem na všechny ty ženy, které byly odvedeny přede mnou, a věděla jsem, že v téhle rodině pro mě nikdo plakat nebude, dokonce ani tehdy, až přivezou zpátky mé ohořelé tělo.

Otevřela jsem dveře, když ze strážní karavany vystoupili doprovodčí a blížili se ke mně.

„Jmenuji se Elara,“ řekla jsem tiše. „Je mi devatenáct let a odpovídám na odvod k Ignisově zkoušce.“