„Lady Vespero, buďte prosím ohleduplná,“ řekl jeden ze strážců pevně. „Prošla Ignisovou zkouškou.“

Ušklíbla se na mě. Její pohrdavý pohled jsem jí oplatila. Vespera zrudla.

„I kdyby to byla pravda, můj bratr si zaslouží někoho lepšího,“ zasyčela. „Nemáš právo nosit královniny barvy, člověče!“

Přimhouřila jsem oči. „To proto, že je chceš nosit ty?“

Zasyčela a tasila meč.

Strážci ztuhli, ale já vyrazila vpřed a udeřila ji do zápěstí. Pustila meč a já ho chytila ve vzduchu. Vespera zavrávorala a pokusila se po mně ohnat, ale já jsem uhnula, přirazila ji ke zdi a pak jí přitiskla čepel na hrdlo. Vespera zalapala po dechu a zableskla ostrými zuby.

„Vaše Veličenstvo–“

„Ujasněme si jednu věc,“ řekla jsem. „Možná sis tu pobíhala a naháněla všem hrůzu, než jsem přijela, ale já se šikanovat nenechám.“

Zavrčela. V očích jí problesklo světlo. „Ty lidská ubožačko. Tohle budeš litovat.“

„Ne tolik jako ty.“ Přitlačila jsem čepel blíž k jejímu krku. „Až na mě příště vytáhneš meč, useknu ti tu tvoji zasranou ruku.“

Zavrčela. „Můj bratr tě nikdy nepřijme.“

Uchechtla jsem se, ustoupila a hodila meč k jejím nohám.

„To po něm ani nezkouším žádat. Neprosila jsem se, abych tu byla. Pošlete mě zpátky.“

Strážci vypadali nervózně. „To není možné.“

Vespera zavrčela a popadla meč ze země. „Ty...“

„Lady Vespero, napadla jste Její Veličenstvo,“ řekl strážce. „Podle zákona...“

Ušklíbla jsem se a zvedla ruku. „Nedělejte si starosti s jejím zatčením. Prostě... nahlaste to těm, co tu mají pravomoc. Tomu, kdo jí způsobí největší potíže.“

Oči jí vylezly z důlků. Zbledla.

„Copak tu nejsou žádní úředníci? Starší?“

„Vladařští starší o tom budou chtít vědět,“ řekl strážce pomalu a pohlédl na mě. „A také se s vámi budou chtít setkat.“

„Ne, díky.“

„To není na výběr.“

„Mám vůbec na výběr?“

Oči se jim zaleskly. „Ne.“

Uchechtla jsem se.

Vespera na mě zasyčela. „Jen počkej...“

Otočila se a vypochodovala ven. Dva strážci vyrazili za ní.

Strážce se podíval na Theu. „Musím o vás podat zprávu Starším. Theo, postarej se prosím o Její Veličenstvo.“

Podívala jsem se na Theu. Usmívala se, zatímco se palácem rozezněl zvon.

„Co to je?“

„Odbíjí čas,“ vysvětlila Thea. „Právě pominul čas večeře a blíží se doba spánku... Jako nová královna máte povinnost krále vykoupat a převléknout.“

Zvedla jsem na ni obočí. „Ty... očekáváš, že budu převlékat muže... dvakrát většího než já? Kterého jsem v životě neviděla? Připadá mi trochu zvláštní být tak... nedbalí k vlastnímu králi.“

Thea se zachichotala. „Je to vaše povinnost.“

„Mohla bych ho zabít.“

Thea ztuhla. „Prosím... nedělejte si takové žerty.“

„Proč to pro vás není důvod k obavám?“ zeptala jsem se. „V podstatě mě protlačil zdí magického ohně a přilepil na mě titul. A k čemu?“

„N-no, valerijská linie musí pokračovat.“

Odkfrla jsem si a trhla palcem za sebe. „Ona se zdála víc než šťastná, že tu povinnost převezme.“

Thea sklopila zrak. Rty jí cukly do úsměvu. „Lady Vespera byla shledána... zcela nehodnou koruny.“

Odkfrla jsem si. „Skvělé. Nepřítel, o kterého jsem se neprosila. Proč ho nechodí mýt sloužící?“

Zachichotala se. „Je to tradice. Čím déle tu budete, tím víc pochopíte.“

„O tom silně pochybuji.“

Vzpomněla jsem si na pach hořících těl a otřásla se. Sledovala jsem, jak Thea vchází do vedlejší místnosti. Přinesla odtud misku s horkou vodou a ručník.

„Nechám vás o samotě. Kdybyste mě potřebovala, zavolejte.“ Uklonila se a couvala ke dveřím. „Až do rána, Vaše Veličenstvo.“

„Počkej chvíli!“

Dveře se za ní zavřely. Šla jsem k nim a zatáhla za kliku. Bylo zamčeno. Co to k čertu je? To měla být nějaká zvrácená představa o svatební noci? Otřásla jsem se, každou vteřinou mi bylo víc špatně. Podívala jsem se na misku s horkou vodou položenou na nočním stolku.

Otočila jsem se a pohlédla na toho muže.

„To je pitomost,“ řekla jsem s pohledem upřeným na něj. „Byla jsem donucena projít ohnivou zdí, a teď tě musím mýt?“ Uchechtla jsem se. „Tolik personálu v celém paláci, a já tě musím koupat? To jako znamená, že tě po celou tu dobu nikdo nemyl?“

Zasmála jsem se a prohrábla si vlasy. Byly příliš krátké na všechny ty luxusní sponky v pokoji.

Podívala jsem se na něj a zamračila se. Na hrudi měl šmouhy. Předklonila jsem se a zatáhla za límec jeho roucha. Obličej mi zahořel při pohledu na jeho vypracovanou hruď. Na muže, který měl údajně spát celá staletí, byl dost dobře stavěný, ale co víc, ty šmouhy se táhly dál po jeho hrudníku.

Přejela jsem mu rukou po skvrnách na krku a ztuhla jsem. Byly vystouplé.

„Co se stane, když tě neumyju, kromě toho, že tu budu uvězněná celou noc?“

Muž neodpověděl. Povzdechla jsem si, zvedla mu jednu ruku a zkřivila tvář. Byl by příliš těžký na to, s ním pohnout. Neexistoval způsob, jak bych s ním dokázala dostatečně pohnout. Šla jsem k oknu, abych zjistila, jestli se dá otevřít, ale nedalo. Mlaskla jsem a obrátila se zpět.

Hádám, že z tohohle se opravdu nijak nevyvlíknu.

„Co to má k čertu znamenat,“ pronesla jsem a rozhodila rukama. „Zabíjet ženy po celá staletí jednu po druhé, jen aby se našla ošetřovatelka? Nikdo se ani neobtěžoval zeptat, jestli se chci starat o chlapa!“

Zapadla jsem do křesla a opřela si nohy o okraj postele.

„Chci abys věděl, i když mě neslyšíš, že tohle je kurva absurdní,“ řekla jsem. „A raději bych na tebe tu misku s vodou vyklopila, než abych se snažila umýt nějakého cizího chlapa.“

Odfoukla jsem si a naklonila se k posteli.

„Ne... neudělala. To by bylo kruté, a navíc ty pravděpodobně nejsi ten, kdo celou tu věc se Zkouškou začal, když tady celou tu dobu spíš.“

Povzdechla jsem si, popadla ručník a namočila ho do misky. Přejela jsem mu ručníkem po krku. Ty skvrny na jeho krku se nezměnily, ale zaleskly se červeným světlem v hluboké temnotě.

A pak mi došlo, že jsou to šupiny. Tváře mi vzplanuly a můj pohled sjel dolů na jeho odhalenou hruď. Byly to šupiny. Celé to stálo za prd, ale dokončila jsem otírání jeho krku a obličeje. Každý tah stíral z jeho kůže něco temného, jako špínu.

Asi ho po celou tu dobu opravdu nikdo nemyl. Trochu jsem rozhrnula jeho roucho, abych mu otřela hruď. Kousla jsem se do rtu, když mi poskočil žaludek. Ještě nikdy předtím jsem nebyla takhle blízko muži, se kterým bych nebyla v příbuzenském vztahu, a ačkoliv jsem věděla, že je nemocný, nezabránilo to tomu, abych se takhle cítila. Byl pohledný.

Nadzvedla jsem se, abych dosáhla na druhou stranu jeho hrudi. Zapřela jsem se rukou o jeho podbřišek. Sevřela jsem ruku v pěst do pásku jeho roucha. Vtom se mi kolem zápěstí sevřela velká, teplá ruka. Než jsem stihla vykřiknout nebo tasit meč, byla jsem stržena vpřed a svalila se přes postel. Další ruka se mi přitiskla na ústa a na hrudi jsem ucítila ostří.

Jeho oči se nade mnou tyčily jako tmavé opály, přimhouřené a zablesklé ohněm.

„Ani muk, nebo tě zabiju.“