Pohled Willy

Zadrhl se mi dech. „Cože?“ Začala jsem ruku znovu odtahovat, ale on mě pevně držel za zápěstí, takže jsem se nemohla pohnout.

A nebyla jsem si ani jistá, jestli chci.

„Nedělej to.“ Jeho hlas byl hluboký. „Chci tě cítit.“

Polkla jsem a sklopila oči k místu, kde má dlaň spočívala na jeho hrudi. Hřál a svaly se mu pod mým dotekem napínaly, jak prudce vydechl.

Pustil mi zápěstí. Každý normální člověk by v tu ránu ruku stáhl a utíkal by jako o život.

Ale já nikdy neříkala, že jsem normální. Měla jsem zamlženou mysl a ta na mě neustále křičela, že tenhle muž je nebezpečný, ale neposlechla jsem ji.

Protože právě teď, v tuhle chvíli – se mi myšlenka na nebezpečí líbila.

„Proč to děláte?“ slyšela jsem samu sebe, jak se ptám, hlasem sotva nad úrovní šepotu. „Říkáte, že o svých zaměstnancích víte všechno, ale žádný šéf by nebyl takový blázen, aby si pamatoval každou tvář, se kterou jeho zaměstnanci přišli do styku.“

Když neodpovídal, pokračovala jsem. „Nějak víte, že mám sestru, a víte, že Silas byl s ní. Jak?“

Nemluvil. Ani se nepohnul.

Tak jsem pokračovala dál.

Mé prsty se pomalu pohybovaly a kreslily na jeho hrudi malé, nejisté kroužky. Pokoušela jsem štěstí, ale bylo mi to jedno.

Alkohol v mém těle všechno zjemňoval. Můj strach, mou sebeovládačku, mé zábrany.

Zachytila jsem okraj tetování vykukujícího zpod levého límce jeho košile. Černý inkoust, ostré linky, které byly propojené – možná – s tetováním na zápěstí, které jsem zahlédla dřív.

Chtěla jsem ho vidět.

Panebože, chtěla jsem ho poznat.

Každý letmý dotek mých prstů na Killianově hrudi způsoboval, že mu oči tmavly a svaly se napínaly. Jako by se strašně snažil mi ten dotek neoplatit.

Chtěl mě.

Ne, nejen to – díval se na mě, jako by mě chtěl vlastnit.

„Je to vážně to, co chceš vědět, Willo?“

Oči se mi zachvěly nad tím, jak vyslovil mé jméno. Jemně, ale s ostrostí. Tak trochu velitelsky. Měla jsem pocit, že kdyby mi řekl, ať si sednu na zadek, udělám to bez váhání.

V krku mi vyschlo a já polkla, rozhodnutá odpovědět upřímně. „Ne,“ zašeptala jsem a zavrtěla hlavou.

Protože upřímně, vědět jsem to nechtěla. Netušila jsem proč, ale někde uprostřed všeho toho chaosu jsem si něco uvědomila.

Já ho chtěla taky.

Ne proto, že byl krásný. Ne proto, že byl bohatý. Dokonce ani ne proto, že byl Silasův šéf.

Ale proto, že mi poprvé v životě někdo věnoval pozornost.

Ne Jade.

Mně.

Ubohé. Já vím.

Odtáhla jsem ruku a povzdechla si. „Nevím, proč se takhle chovám. Vždyť vás ani neznám.“

Jeho pohled se střetl s mým. „Ale chceš.“

Nenáviděla jsem, jakou měl pravdu.

Pokrčila jsem rameny. „Teď nejsem v úplně nejlepším stavu, Killiane.“ Hořce jsem se zasmála a cítila, jak mě zaplavují emoce, zatímco se mi v očích zalily slzy. „Udělali ze mě krávu.“

Nevěděla jsem, proč mu to říkám, ale nemohla jsem přestat mluvit.

„Silas, moje sestra… celé roky si se mnou hráli a já si to ani neuvědomila. Byla jsem tak hloupá. Myslela jsem si… myslela jsem, že mě miluje.“

Stálo mě to všechno úsilí, abych se před tímhle cizincem nerozbrečela, ale v momentě, kdy si mě přitáhl na hruď, jsem ztuhla.

„Nedrž to v sobě,“ jeho hlas byl hluboký a chraplavý, jak mi promlouval do vlasů. „Pusť to ven.“

Nechtěla jsem. Rozhodně jsem nechtěla.

Ale zlomila jsem se.

V jednu vteřinu jsem slzy potlačovala a v další už jsem mu brečela na hrudi, pěsti zaťaté do látky jeho košile a tělo se mi třáslo, jako bych konečně dostala povolení se sesypat.

Killianova ruka mi přejížděla po páteři v pomalých kruzích. Konejšil mě.

„Stačí říct,“ řekl najednou.

Odtáhla jsem se a hřbetem ruky si utřela slzy. „Cože?“

Jeho ruka zamířila k mým vlasům a já cítila, jak mi srdce prudce buší o hrudní koš, když mi pár pramínků zastrčil za uši. Bylo to jemné gesto, ale ten výraz v jeho očích?

Naprosto vražedný.

„Stačí říct a já ti pomůžu k pomstě, po které toužíš.“

Zamrkala jsem, obočí stažené k sobě, a zmateně se na něj podívala. „Kdo říká, že chci pomstu?“ Z úst mi unikl nervózní smích.

Killian pomalu vydechl, na rtech se mu objevil úšklebek a řekl: „Nemůžeš to popřít, Willo. Chceš pomstu. Proti Silasovi. Proti své sestře. Chceš, aby zaplatili za všechno, co ti udělali.“

Udělal krok vpřed a já udělala jeden dozadu. Ne proto, že bych ho nechtěla u sebe. Ale proto, že jsem chtěla, aby mě naháněl.

Zanedlouho jsem byla zády ke zdi a Killian se nade mě nakláněl, ruku opřenou o zeď, čímž mě uvěznil.

Všechno na tomhle muži bylo nepopiratelně sexy. A každé slovo, které právě vyslovil, znělo nebezpečně.

Víc než nebezpečně.

Ale neměl pravdu. Já tu odplatu chtěla. Jade mi zničila život už dávno před dneškem a teď mi vzala i to poslední, co jsem si myslela, že mám.

„Proč byste mi chtěl pomáhat?“

Jeho oči sjely k mým ústům a jeho jazyk vyjel, aby si olízl rty. Chtěla jsem, aby místo toho olízl ty moje.

„Protože jsi se na mě podívala, jako bych tě mohl zlomit,“ řekl. „A dotkla ses mě, jako bys chtěla, abych tě vlastnil.“

Naklonil se blíž, jeho ústa byla jen pár centimetrů od mých a já nemohla dýchat. „Já nic necítím, Willo,“ jeho teplý dech mě ovíval na tváři. „Necítím ničí dotek. Ale ten tvůj jsem cítil.“

Jeho rty se lehce otřely o mé a já zalapala po dechu. Ale nečekal na mou odpověď.

Abych se na něco zeptala. I když jsem měla milion otázek.

„Můžu ti dát, co chceš,“ zamumlal. „Všechno. Pomstu. Moc. Nové jméno. Takové, na které si netroufnou. Takové, kterým se začnou dusit, jakmile si uvědomí, komu patříš.“

Snažila jsem se couvnout, ale nebylo kam. Žádný únik. ‚Ano,‘ chtěla jsem říct. ‚Chci to. Všechno.‘

Killianova další slova byla pomalá. Záměrně pomalá a úplně mi vyrazila dech.

„Vezmi si mě.“

Zamrkala jsem a mozek horečně hledal odpověď. „To si děláte legraci.“

Jednou zavrtěl hlavou. „Ne.“

Odstoupil ode mě a já se konečně mohla nadechnout.

„Jak můžete… j-jak… Vždyť mě neznáte. Ani se nemáme r-rádi–“

„Nemusím tě mít rád, Willo,“ řekl a čelist mu zacukala. „Jen tě musím mít.“

Vzduch mi znovu opustil plíce. „Killiane–“ vydechla jsem.

Nespustil ze mě oči. „Můžu zařídit, aby zaplatili,“ řekl. „Všichni. Každý, kdo tě kdy nutil cítit se malá.“

„A na oplátku?“ zeptala jsem se znovu, i když jsem odpověď už znala.

„Budeš moje.“ Jeho hlas byl tak tichý, tak hluboký. U slova ‚moje‘ to byl skoro zavrčení.

Mráz mi přeběhl po zádech a v podbřišku se mi znovu nahromadilo horko.

Ne že by to horko kdy zmizelo.

Těžce jsem polkla, mozek mi pracoval na plné obrátky, srdce mi bušilo, jak na mě dolehla tíha všeho. Ani jsem si neuvědomila, že se hýbu, dokud jsem od něj nebyla jen pár centimetrů.

„Mám jednu poslední prosbu,“ zamumlala jsem a znovu zvedla ruku k jeho hrudi, ale tentokrát se soustředila jen na knoflíčky jeho košile.

„Cokoli chceš,“ zašeptal chraplavě a nozdry se mu při mém doteku rozšířily.

Snažila jsem se si to rozmluvit.

Opravdu.

Ale v mém podroušeném stavu jsem měla v hlavě jen jednu věc.

Potřebu cítit to, co cítila Jade se Silasem, když jsem je načapala.

A tak jsem se srdcem až v krku a očima upřenýma do těch Killianových vyslovila svou prosbu.

„Chci, abys mě připravil o panenství.“