Pohled Willy

Killian Thorne byl pohledný takovým způsobem, že jsem z toho byla nervózní.

Za svůj život jsem viděla spoustu hezkých chlapů, ale Killian?

Jeho krása mi úplně vyrazila dech. Dlouhé husté vlasy, které byly mírně rozcuchané, jako by si do nich neustále vjížděl rukou, což byl obrovský kontrast k jeho nebezpečně klidnému vystupování.

V té spoře osvětlené místnosti jsem nepoznala přesnou barvu jeho očí, ale vypadaly temně a dívaly se na mě, jako by se mi snažily proniknout do duše.

Ostrá čelist, mírně křivý nos, strniště…

Dobře, soustředila jsem se na nesprávné věci.

Tenhle muž právě vyslovil mé jméno – i příjmení – jako by mě znal. A já ho nikdy nepotkala a slyšela o něm jen historky.

Přimáčkla jsem se víc ke zdi a snažila se normálně dýchat.

„Znám vás?“ zeptala jsem se.

Pomalu naklonil hlavu, jeho úsměv byl chladný, když se naklonil o kousek blíž, ale ne dost blízko, aby se mě dotkl.

„Zatím ne.“

„J-jak znáte moje jméno?“ Snažila jsem se udržet pevný hlas, ale v mém tónu bylo stále znát, že jsem trochu přebrala.

„Dávám si záležet na tom, abych znal to, co mě zajímá.“

Nenáviděla jsem, jak se mi při těch slovech sevřel žaludek. Proč jsem tu vůbec byla? A proč jsem necítila hnus z toho, že jsem vpadla do něčeho, co jsem vidět neměla?

A co hůř? Proč jsem měla pocit, že Killian chtěl, abych to viděla?

„Co ode mě chcete?“ Mráz mi projel až do morku kostí.

Killian neodpověděl hned. Místo toho na mě přimhouřil oči. „Třeseš se.“

Jeho oči znovu sjely k mému hrudníku a on se ušklíbl.

Netušila jsem, jestli to bylo kvůli mým vystouplým bradavkám, nebo kvůli těm slovům na mém tričku, která se mi posmívala.

Nevěsta, která jí nebude.

Střelila jsem po něm nenávistným pohledem. „Oči mám tady nahoře, ty úchyle,“ vyštěkla jsem.

Killian ani nemrkl. Místo toho se mi podíval přímo do očí a řekl: „Tvoje oči už jsem viděl, Willo.“ Jeho hlas byl tichý, temný a vyvolával v mém podbřišku horkost.

Proč mě pohled na toho cizince tak vzrušoval? Proč jsem neutíkala od někoho, koho všichni považovali za nebezpečného?

Pokračoval. „Jsou ostražité. Plné bolesti. Chtěl jsem vidět i zbytek tebe.“

Otevřela jsem ústa, ale nevyšel z nich žádný zvuk.

Udělal další krok vpřed a já se ještě víc přitiskla ke zdi. „Slyšela jsem o vás.“ Můj hlas byl roztřesený, sotva nad úrovní šepotu.

„Předpokládám, že od Silase Mercera? Vašeho… snoubence?“

Srdce mi pokleslo a pak se znovu rozbušilo.

„Bývalého snoubence,“ vyštěkla jsem. „A jak toho o něm tolik víte?“

Odstoupil ode mě a já si úlevně vydechla.

Killian si začal svlékat sako od obleku a mé oči sledovaly každý jeho pohyb.

Pod černou košilí se mu rýsovaly svaly. Když si sako sundal, horní tři knoflíčky košile měl rozepnuté, což přitahovalo mé oči jako magnet a já byla jen bezmocný kus kovu.

Pak ho po mně hodil. „O svých zaměstnancích vím všechno,“ řekl lhostejně, jako by to všechno vysvětlovalo.

Podíval se na mě očekávaně, jako by čekal, že si to sako obléknu. A já chtěla.

Panebože, chtěla jsem se zahalit do jeho vůně, ale nehodlala jsem mu to usnadnit.

„Co ode mě chcete?“

„Teď hned?“ Nadzvedl obočí. „Chci, aby sis oblékla to sako, Willo. Třeseš se.“

„Jo, protože mě děsíte,“ zalhala jsem. „Co sakra ode mě chcete?“

„Obleč si to sako a pak můžeme pokračovat v tomhle milém rozhovoru.“ Jeho hlas byl hluboký. Temný. „Hned.“

Střelila jsem po něm dalším pohledem a udělala, co řekl. Rozzlobeně jsem vklouzla do saka, které měl ten cizinec ještě před chvílí na sobě.

„Spokojený?“ vyprskla jsem a podívala se mu znovu do očí.

To, co jsem v nich uviděla, mi vyrazilo dech. Zalapala jsem po dechu a zády znovu narazila do zdi, jak jsem zavrávorala dozadu.

Killian Thorne se na mě díval, jako bych byla poslední jídlo na světě. Jeho oči ztemněly, jeho výraz byl syrový, když mu pohled sklouzl k mým ústům. „Není se čeho bát, Willo. Nejsem tvůj nepřítel.“ Ušklíbl se.

„Jste si tím jistý?“ zašeptala jsem. „Proč jsem tu tedy s vámi? A proč se na mě díváte, jako byste… jako byste mě chtěl zničit?“

Udělal krok vpřed, ruce v kapsách. „Kdybych ti chtěl ublížit, už bych to udělal.“

To by mě mělo uklidnit. A taky uklidnilo.

Ale co horšího, jeho slova způsobila, že se mi mezi stehny nahromadilo horko.

Třela jsem je o sebe.

V těch drincích, co mi barman dneska dal, muselo něco být. Buď v nich, nebo v té vodě, co jsem pila.

Killian se ode mě odvrátil a zamířil k jednomu ze stolků, aby vzal láhev bourbonu. Pak si ho nalil do sklenice.

Rozhodla jsem se to brát jako signál k útěku.

Než jsem však stačila sáhnout na kliku, ozval se jeho hlas. „Když vyjdeš těmi dveřmi, zmaříš svou nejlepší šanci, jak se pomstít tomu svému nepříjemnému snoubenci.“

Ztuhla jsem. „Bývalému snoubenci,“ vyštěkla jsem znovu, aniž bych se na něj otočila.

Killian zabroukal. „A co tvoje sestra?“ zeptal se klidně. „Ta už je taky tvoje bývalá sestra?“

To mě přimělo prudce otočit hlavu a podívat se na něj. Stál u stolu, sklenici v ruce, kterou pozvedl ke rtům a napil se.

„Jak…“ Hlas se mi zlomil. „Jak to víte? Sledoval jste mě?“

„Jak jsem řekl, o svých zaměstnancích vím všechno.“

Odfrkla jsem si a přešla od dveří k němu. „Co je tohle zač? Koukáte na mě jako na nějakou trofej? Pošlete pro mě svého děsivého bodyguarda? Oslovujete mě celým jménem a dáváte mi nějakou kecy o tom, že víte všechno o svých zaměstnancích?“

Soptila jsem a kroutila hlavou. „A co myslíte tím, že se Silasovi pomstím? Nepotřebuju zachraňovat, jestli si tohle myslíte–“

„Vypadala jsi, že se topíš, Willo,“ přerušil mě. „A já se nerad dívám na lidi, jak se topí.“

Tenhle chlap byl šílený.

Naprosto, totálně šílený.

Těžce jsem polkla. „To od vás sedí. Od chlapa, kterýmu ho tu kouřili, když jsem vešla.“

Stála jsem teď přímo před ním. „To bylo… nešťastné načasování.“ Jeho hlas se ani nezachvěl. „To jsi neměla vidět.“

Hnusně jsem ohrnula rty. „Blbost.“ Slova se mi pletla. „Chtěl jste, abych sem vešla a viděla to.“ Krátce jsem se mu podívala na ústa. „Viděla vás,“ zašeptala jsem.

Dobře, teď už ze mě rozhodně mluvil alkohol.

Protože proč to sakra znělo, jako bych s ním flirtovala?

A proč jsem mu koukala na rty?

Musela jsem odsud vypadnout.

Znovu jsem se začala odvracet, ale kolena se mi podlomila, tak jsem se chytila nejbližšího pevného povrchu, abych se udržela.

Problém byl… že ten pevný povrch byla Killianova odhalená hruď.

Mé dlaně dopadly naplocho na jeho hruď a v tu vteřinu se něco změnilo.

Celé jeho tělo pod mými dlaněmi ztuhlo.

Sklenice v jeho ruce se zastavila v půli cesty k ústům.

Killianovy oči bleskly k místu, kde jsme se dotýkali, a pak pomalu vzhlédly k mým. A to, co jsem v nich tentokrát uviděla, bylo… nechráněné. Nepříčetné.

Čelist se mu zaťala, dech se mu zadrhl tak silně, až se mi v odpověď zastavilo srdce.

Pomalu jsem ruku odtáhla.

Ale něco na výrazu v jeho tváři mě nutilo se ho znovu dotknout. Navždy.

Killian mě chytil za zápěstí a položil ho zpět na svou hruď, zatímco jeho oči zkoumaly ty mé.

A když promluvil, jeho hlas byl tichý a chraplavý.

Mučivý.

Šel přímo od srdce.

„Měla jsi pravdu, Willo,“ řekl. „Vážně tě chci zničit.“