Nikdy jsem nechápala, jak se lidé dokážou nadchnout, nebo být šťastní, nebo smutní. Nikdy jsem nechápala, jak se mohou smát tak moc, až jim slzí oči, nebo jak dokážou stejně tak silně plakat, až jim oči úplně otečou.

Nemyslím si, že bych někdy předtím tyhle emoce cítila, dokonce ani jako dítě.

Myslím si... ať už je to cokoliv, co nutí lidi cítit věci jako radost, nebo nadšení, nebo dokonce smutek, možná to ve mně nikdy nebylo zabudováno. Jako chybějící soubor buněk. Nebo to možná prostě vyhořelo dřív, než jsem to vůbec stihla použít.

Jediné emoce, které jsem kdy cítila, které mi byly povědomé jako staří přátelé, byly nenávist, vztek, strach a chtíč – ten poslední se vyvinul, když jsem vstoupila do puberty, a ty další tři... no, ty mě provázely, kam až mi paměť sahá.

A právě teď jsem cítila vztek. Čistý vztek, ze kterého jsem se třásla.

„Cože?“ zeptala jsem se matky se zatnutými pěstmi, přičemž se mi nehty zaryly do dlaní a probodly kůži. „Ty se budeš vdávat?“

„Jo,“ odpověděla, usmívajíc se od ucha k uchu, zatímco si prohlížela diamantový prsten na svém prstu – svůj zásnubní prsten. Diamant zachytil slunce a odrážel ho, celý zářil. „Jé! Podívej na to!“

„Sotva uběhl měsíc,“ připomněla jsem jí roztřeseným hlasem. „Jeho tělo teprve pohřbili a ty už se budeš zase vdávat?“

Vztah mých rodičů nikdy nebyl idylický, nikdy nebyl jako u všech těch ostatních lidí, které jsem vídala a kteří se milovali. Pořád se prali a hádali a já vždycky skončila tak, že mě do toho zatáhli. Vždycky to skončilo tím, že jsem byla pokrytá modřinami.

Nenáviděla jsem je oba. Dřív jsem se jich bála, ale jednoho dne jsem se prostě probudila a řekla si: „Už nikdy.“ Že už se jich nikdy nebudu bát, že je budu jen nenávidět a navždy vůči nim cítit vztek.

Takže mi bylo vážně úplně u prdele, že se bude vdávat sotva měsíc po smrti svého manžela. O co mi u prdele nebylo, byl fakt, že by mohla aspoň předstírat, že po něm truchlí. Lidi se budou dívat a budou o tom mluvit.

Matka jen pokrčila rameny, odvrátila se od okna a podívala se na mě tak jako vždycky – jako bych byla pitomá a nestála jí za její čas.

„Myslela jsem, že když jsi vyrostla a zakulatila se, vyrosteš i ze své hlouposti,“ zlostně vyštěkla, „ale myslela jsem si to špatně. Když ti život dá příležitost, Seraphino, drahá, popadneš ji oběma rukama. A čert vem následky.“ Protáhla se kolem mě a zamířila ke dveřím. „Prodávám tenhle dům. Jakmile si řekneme svá ano, stěhujeme se k němu.“

***

Na svatbu jsem nešla. Máma mi zahlcovala telefon hovory, ale nezvedla jsem ani jeden. Nevrátila jsem se domů a zůstala u kamarádky, odkud jsem chodila na brigádu. Ale štědrost mé kamarádky měla své meze a já tam nemohla zůstat o nic déle.

Takže týden po svatbě jsem mámě ten hovor konečně zvedla.

„Pitomá holko,“ byla první slova, která s drsným hlasem vyprskla. „Víš, jaké lži jsem si musela vymýšlet? Měly jsme vytvářet dojem milující rodiny. Měly jsme mému novému manželovi a jeho rodině ukázat jednotnou frontu!“

„Jsem si jistá, že sis vymyslela dost přesvědčivou lež,“ řekla jsem monotónním hlasem. „Pošli mi adresu. Přijedu tam rovnou, jakmile skončím v práci.“

„Ty a ten tvůj–“

Telefon pípnul, jak jsem hovor ukončila. Hodila jsem ho do tašky a vrátila se do práce.

Nechtělo se mi tam jet. Nechtěla jsem dát matce pocit, že vyhrála, nebo že nade mnou má pořád nějakou kontrolu, ale neměla jsem na vybranou. Nemohla jsem si pořídit vlastní byt, protože jsem si šetřila na vysokou.

Takže tam pojedu, ale nebudu s ní hrát tu její hru na šťastnou spojenou rodinku. Jen spolknu všechno, co po mně hodí. Bylo to jen do konce tohohle roku a pak se odstěhuju. Konečně půjdu na vysokou školu.

***

Jakmile jsem viděla adresu, kterou mi máma poslala, hned mi bylo jasné, že se neprovdala za nějakého obyčejného byznysmena. Když jsem dorazila na sídlo Sterling Hall, jen se mi to potvrdilo.

Bylo obrovské, jako zatracený zámek, s tyčícími se zdmi a velkými branami. Hned jak jsem vystoupila z taxíku, někdo už stál připravený, aby mi vzal zavazadla a dovedl mě dovnitř.

„Vítejte, slečno Seraphino,“ pozdravil mě muž oblečený v obleku s brýlemi se silnými skly posazenými na nose, zatímco mi odnášeli zavazadla. „Jsem Sebastian, majordomus, a pokud budete cokoliv potřebovat, stačí se obrátit na mě.“

„Ráda vás poznávám,“ odvětila jsem a mírně přikývla.

Dovedli mě do nitra Sterling Hall, prošli jsme dlouhou chodbou, až jsem vstoupila do místnosti, kde byla máma. Tam mě s ní nechali samotnou. Když mě uviděla, okamžitě vyskočila na nohy, rázným krokem vyrazila ke mně s rukama v bok a obličejem rudým vztekem.

„Nedovolím, abys mi to zkazila, Sero,“ zasyčela mi do obličeje. „Budeš se chovat slušně. Budeš se chovat jako dokonalé dítě, budeš se usmívat, když se to bude hodit, a budeš mluvit hezky.“

„A co když se rozhodnu to neudělat?“ zeptala jsem se, jen abych ji vyprovokovala. „Co uděláš, mami? Uhodíš mě? Nedáš mi týden najíst? Nebo možná použiješ svůj oblíbený způsob trestu – zamkneš mě do tmavé skříně bez jídla a vody?“ Její tvář s každým mým slovem ještě víc rudla a ztěžka oddychovala. „Už mi nemůžeš udělat nic z toho. Už nade mnou nemáš žádnou moc a já se budu chovat, jak budu chtít. Usmívat se, kdy budu chtít, mluvit hezky, nebo být drzá, když se k tomu rozhodnu. Obě víme, že bychom nedokázaly předstírat milující rodinku, když k sobě chováme tolik nenávisti a tolik zášti. Je jen otázkou času, než tvůj nový manžel zjistí, že je to všechno jen přetvářka. Co pak uděláš? Skočíš po dalším, kdo o tebe zavadí pohledem?“

Teď už byla rudá až na krku a sípavě dýchala. „Ty jedna nevděčná–“

Čekala jsem to ještě dřív, než vůbec zvedla ruku, ale stejně jsem tu facku nechala dopadnout. Zvuk se rozlehl po velké místnosti a odrazil se zpět ke mně, ale já tu ránu ani necítila.

Ukázala jsem si na tvář, na místo, o kterém jsem si byla jistá, že na něm už raší modřina. „Jednotní, to tak kurva určitě.“

Udělala krok blíž ke mně, ale zarazila se, když se ozval cizí hlas.

„Je všechno v pořádku?“