Z pohledu v matčiných očích mi už bylo jasné, kdo právě vešel do místnosti, a když se její rysy rázem proměnily a zjemnily, nebylo o tom sebemenších pochyb.

„Ach, vítej, miláčku!“ vyhrkla a s širokým falešným úsměvem na tváři prošla kolem mě, aby se postavila po bok svého manžela. „Nevěděla jsem, že budeš doma tak brzy.“

Pomalu jsem se k nim otočila čelem a oči se mi mírně rozšířily, když jsem uviděla muže stojícího přede mnou. Byl vysoký, mohl mít kolem metru devadesáti, ramenatý a pohledný, se stříbrnými vlasy, které se mísily s jeho černými.

Musím uznat, že s tímhle máma trefila jackpot.

„Dobrý den, pane,“ řekla jsem, aniž bych se namáhala nasadit příjemný výraz nebo dodat svému hlasu jakékoliv emoce. Prostě jsem na něj prázdně zírala a ignorovala matčin varovný pohled.

„Ty jsi Seraphina,“ konstatoval; bylo to prohlášení, ne otázka, ale i tak jsem přikývla. Jeho zrak sjel k mé tváři, ale k modřině, která se tam tvořila, neřekl vůbec nic, jen zvedl pohled zpátky do mých očí. „Nebyla jsi na svatbě.“

„Měla jsem na práci důležitější věci.“

Zvedl obočí. „Věci, které jsou důležitější než svatba tvojí matky?“

„Ano, pane.“

Asi se mi to jen zdálo, nebo si světlo hrálo s mým zrakem, ale koutky rtů se mu lehce zvedly, jako by se chtěl pousmát, ale rozmyslel si to.

Setřásl ze sebe matčinu ruku, jako by ho obtěžovala, a vydal se ke mně dlouhými a jistými kroky. On... vyzařovala z něj podivná aura. Byla to víc než jen dominance; byla to čirá moc. A jeho oči... bylo na nich něco tak znepokojivého, a nebyl to jen způsob, jakým se na mě díval, jako by mi viděl až do morku kostí.

„Jsem si jistý, že víš, kdo jsem,“ řekl, když se zastavil krok ode mě.

Zavrtěla jsem hlavou. „Omlouvám se, pane, ale nevím.“

Tentokrát se opravdu pousmál. Zvedl se mu jen horní ret, ale i tak to byl úsměv.

„Jsi zvláštní, Seraphino,“ zamyslel se s pobavením v hlase. Pak ke mně natáhl ruku v rukavici. „Alaric Sterling.“

Vložila jsem svou ruku do jeho a on mi jí pevně potřásl, jako by se setkal s obchodním partnerem. „Seraphina Thorneová.“

„Majordomus ti přidělí jeden z nejlepších pokojů ve Sterling Hall. Ciť se tu jako doma. Uvolni se, a kdybys mě potřebovala, stačí jen zavolat. Nyní jsme rodina, Seraphino.“

Pomalu jsem zvedla obočí. „Jsme jí ale skutečně, pane Sterlingu?“

V očích mu zablesklo. A tentokrát to nebylo moje zdání ani klam světla, jeho oči se zableskly zlatě, na vteřinu tam ten lesk byl a hned zase zmizel. Otočil hlavu přes rameno k mé matce a úsměv už měl zase na tváři. „Nezmínila ses, že je tvá dcera tak bystrá, drahá.“

Máma se zasmála falešným, pisklavým zvukem. „Ach, to ano. Je velmi bystrá.“

Ohlédl se zpátky na mě a stáhl svou ruku. „Uvidíme se později, Seraphino. Bylo mi potěšením tě poznat. Jsem si jistý, že si tě moji chlapci zamilují.“

Sledovala jsem jeho záda, když kráčel k mé matce, sehnul se a vtiskl jí polibek na čelo, načež opustil místnost. Matka se ke mně obrátila s úsměvem na tváři, otevřela ústa k promluvě, ale já ji předběhla.

„Kdo to je?“

Její úsměv se rozšířil. „Je bohatý, Seraphino. Nekřesťansky bohatý.“

„Na to jsem se neptala. Kdo to sakra je?“

„Dávej si pozor na jazyk,“ zasyčela a úsměv jí z tváře rázem spadl.

„Necpi mi teď kecy o mém chování,“ zavrčela jsem a vycenila na ni zuby. „Víš o něm vůbec něco? Co dělá? Jaký to je člověk? Nebo jsi jen uviděla jeho a to jeho obrovský auto a hned jsi nad ním začala slintat?“

Vypochodovala ke mně, podpatky jí klapaly o mramorovou podlahu a třesoucím se prstem na mě ukázala. „Jsem tvoje matka, Seraphino, a nehodlám tolerovat, aby se mnou mluvila takovým tónem a takovým slovníkem. Jsem tvá matka a ty budeš–“

„Tak se podle toho chovej!“ vyštěkla jsem s prudce se zvedající hrudí. Známý, horký pocit vzteku sevřel mé hrdlo do pěsti, až se mi ztěžka dýchalo. „Kdy jsi mi vůbec někdy byla matkou? Co?! Kdy, Viviane?! ‚Jsem tvá matka. Jsem tvá matka,‘ ale ani jednou jedinkrát jsi mi neprojevila mateřskou lásku. Nikdy jsi mě neobjala nebo se se mnou nesmála tak, jak to s dětmi dělají ostatní matky. Jediné, čeho se mi od tebe kdy dostalo, je nenávist a vztek, a přesto si dál říkáš moje matka!“

Vztek byl jako moje druhé srdce v hrudi, bil intenzivní silou, ze které jsem se celá třásla.

Matka na mě zírala s vykulenýma očima a pootevřenými rty. Udělala ke mně pomalý krok, nohy se jí klepaly, ale přesto dokázala stát zpříma.

„Chceš něco vědět, Seraphino?“ zeptala se téměř neslyšným šepotem. „Bývala jsem nespoutaná a svobodná. Bývala jsem překrásná, ale pak mi do života vstoupil tvůj otec, ten… parchant, a ustřihl mi křídla. A pak ses narodila ty a vzala jsi mi mé světlo. Poté, co jste mi vy dva vstoupili do života, naplnily se mé dny jen temnotou a útrapami.“

„Vůbec se slyšíš?“ zeptala jsem se a hlas se mi zlomil. „Jak za něco z toho můžu já? Jasně, můžeš obviňovat tátu, protože ten věděl, co dělá, ale mě? Ty jsi mě přivedla na tenhle svět! To ty jsi učinila to rozhodnutí! A první emoce, kterou jsi mi projevila, byla nenávist. Ani jsi mi nedala šanci, nesnažila ses mě milovat. Říkáš, že jsem ti vzala tvé světlo, ale já žádné světlo do začátku ani nedostala. Tvůj vztek a nenávist to světlo vysály přímo z tvé dělohy.“

Udělala jsem krok směrem k ní, ale ona jen dál nehybně stála a s prázdným výrazem ve tváři mě sledovala. Myslím, že tu svou prázdnotu jsem zdědila právě po ní, protože v ten moment jsme si byly tak podobné, jako bych se dívala do zrcadla.

Možná jsme si byly podobnější, než jsem si myslela.

„Chci, abys trpěla, mami. Skutečně trpěla. Protože jsi mě nikdy neměla porodit, jestli tohle bylo to jediné, co od tebe dostanu.“

Prohnala jsem se kolem ní, celé tělo mě bolelo. Za posledních dvaadvacet let svého mizerného života jsem ta slova nikdy nevyřkla nahlas. Svírala mi hrdlo, ale nikdy jsem nepodlehla pokušení je vyslovit. Ale zdá se, že pohár mé trpělivosti nakonec přetekl.

Nevěděla jsem, kam jdu, protože Sterling Hall pro mě bylo nové a připadalo mi jako bludiště, ale prostě jsem pokračovala v chůzi. Potřebovala jsem vodu, abych uhasila ten oheň, který ve mně zuřil.

Byla jsem tak ztracená ve vlastních myšlenkách a vzteku, že jsem nesledovala cestu. Když jsem zahnula za roh, aniž bych vnímala své okolí, do něčeho tvrdého jsem narazila.

„Sakra,“ zaklela jsem a mnula si čelo.

Něco přede mnou se pohnulo, a než jsem stihla zvednout zrak, chladný hlas protáhle utrousil: „Copak to tu máme?“