„Claro, dělej, nebo přijdeš pozdě do školy!“ To je dnes už podruhé, co na mě máma křičí do patra, ale já tu jen tak sedím na kraji postele a zírám do zdi.

Říkám si, že to bude dobrý den, ale komu co nalhávám? Už dva roky jsem ve škole nezažila dobrý den. Zbývá mi už jen šest měsíců posledního ročníku a pak to všechno skončí. Ještě nevím, jak se ohledně toho cítím, a to je na tom to nejšílenější. Je mi osmnáct, brzy odmaturuji a mám plné stipendium na skoro jakoukoli vysokou školu, na kterou bych chtěla jít.

Jmenuji se Clara Hayesová a jsem šprtka bez přátel, nikdy neporušuji pravidla a mám hlubokou potřebu zavděčit se všem, jen ne sobě. Nebývala jsem taková, ale okolnosti přinášejí změny a v mém případě to nebylo k lepšímu. Mívala jsem spoustu přátel; dvě z nich byly moje nejlepší kamarádky, Lyla a Maya. Celou základní školu jsme byly nerozlučné. Až na začátku druháku na střední jsem se musela distancovat ode všech lidí ve svém životě kromě rodiny.

„Zlatíčko! Jdeš dolů, nebo ne?“ Znovu ke mně dolehne matčin hlas. S povzdechem se natáhnu, popadnu batoh a zamířím dolů dřív, než z toho mámu trefí šlak.

Nasadím si na tvář falešný úsměv, když zahnu za roh do kuchyně, kde už sedí moje mladší sestra a bratr s miskou cereálií. Caleb, můj devítiletý bratr, má misku nakloněnou dozadu a srká z ní mléko. Moje patnáctiletá sestra Chloe mezitím kape mléko na stůl pokaždé, když si dává lžíci cereálií do pusy, protože má oči přilepené k mobilu. V domácnosti Hayesových je to každodenní rutina.

Protočím panenky, skloním se a vtisknu tátovi pusu na tvář. „Dobré ráno, tati.“

„Dobré ráno, zlatíčko, zase jsi zaspala?“ Obavy o mé blaho má vepsané přímo ve tváři. Vždycky jsem byla jeho holčička a projevuje se to tím, jak mě ve všem opečovává. Nestěžuji si ale, protože v dnešní době potřebuji veškerou lásku a pozornost, kterou můžu dostat.

„Ne, tati.“ Nic dalšího nedodávám, ale usměji se na něj. Mohla jsem lhát a něco si vymyslet, ale jak jsem řekla, jsem vzorná holčička; rodičům bych nikdy nelhala. Jen na okamžik zaváhá, než se vrátí ke svým novinám.

Posadím se vedle táty a máma přede mě položí dva kousky toastu s arašídovým máslem a banán. Na rozdíl od svých sourozenců nejsem fanouškem studených cereálií. Raději mám v žaludku něco vydatnějšího, než mi ve škole začne vyčerpávající den.

„Dneska je to třetí den v řadě, co jsem na tebe musela křičet víckrát než jednou, abys sešla dolů, Claro,“ máma se posadí naproti mně, po tátově druhém boku, a usrkne černé kávy. „Prosím, nezvykej si na to, už mě z toho začíná bolet v krku.“

Táta se za novinami uchechtne, za což si od své ženy vyslouží plácnutí do paže. „Chovej se slušně, Arthure!“

Trávím s rodiči dost času na to, abych věděla, jací jsou. Oběma je lehce přes čtyřicet a pořád jim to sluší. Bohužel mají i nadále silný sexuální apetit, takže si můžu jen domýšlet, co tím tátovým uchechtnutím naznačoval. Když jste s nimi každý den, zvyknete si na to. Navíc mi přijde roztomilé, že se i po všech těch letech pořád šíleně milují. Doufám, že v životě taky najdu takovou lásku, jako mají oni.

„Ach! Než zapomenu,“ obrátí se máma zpátky ke mně, „dnes večer mám schůzku rodičovského sdružení v Calebově škole. V troubě nechám zapékané jídlo, ale budu potřebovat, abys dohlédla na to, že se bratr a sestra najedí.“

„Jasně, bez problému.“ Máma se neustále hlásí jako dobrovolnice sem a tam a je předsedkyní rodičovského sdružení, takže se v tom neustále angažuje. „Budeš doma na večeři, tati?“

„Nejsem si jistý, zlato. Mám schůzku s klientem a možná se to protáhne. Prostě mi dej talíř do ohřívače, kdybych to nestihl včas.“ Přikývnu. Táta je společníkem ve své advokátní kanceláři, takže není žádné překvapení, když to domů nestihne včas. Někdy máma jemu a jeho klientovi donese večeři, pokud se schůzka protáhne.

Dojím zbytek snídaně, odnesu talíř do myčky a pak popadnu tašku. „Vlak odjíždí!“ houknu na Caleba a Chloe. To, že je každé ráno vozím do školy, je náš malý ranní rituál. V dnešní době je to jediný čas, který spolu trávíme. Chloe je věčně zaneprázdněná svými kamarády, teď když je v prváku, a Caleb se na celý večer zamyká ve svém pokoji a hraje videohry.

Jakmile nasedneme do auta, Chloe pustí rádio naplno a začíná naše ranní karaoke. Hraje Shivers od Eda Sheerana, sestřina oblíbená písnička, a ona vypískne radostí. Začne tancovat, přitom z plných plic zpívá text a já se neubráním smíchu, když sleduji, jak jí poskakují jahodově blond kudrliny. Její modré oči se rozzáří, když se střetnou s mými, a věnuje mi široký úsměv. Na rozdíl od některých sester spolu vycházíme opravdu dobře, ale ve chvílích, jako je tato, jí závidím její nevinnost. Doufám, že nikdy nezažije ani den toho, jak vypadá můj život, protože se bojím, že by ji to zlomilo.

Právě ve chvíli, kdy s bouchnutím zabouchnu skříňku, se chystá zazvonit podruhé, čímž začne první vyučovací hodina. S taškou na notebook přehozenou křížem přes hrudník se rychle vydám do své první třídy, než mě někdo stihne zastavit. Pan Miller, náš učitel matematiky, sedí za stolem a probírá se papíry, zatímco se všichni trousíme do učebny. Jakmile se můj zadek dotkne židle, s úlevou si vydechnu s vědomím, že na dalších devadesát minut budu mít alespoň zdání klidu.

Naneštěstí nám pan Miller dal pracovat na dalším úkolu, což mě zaměstnalo na celou hodinu, a než se naděju, zvoní. Sbalím si notebook, otočím se k odchodu a do někoho omylem narazím. Když uvidím, kdo to je, tiše zakleju.

„Dávej pozor na cestu, šprtko!“ zpraží mě pohledem Peyton Lawsonová, jako bych to udělala naschvál.

„Moc se omlouvám, Peyton, byla to nehoda.“

„Moc se omlouvám, Peyton, byla to nehoda,“ napodobí mě a pak se kolem mě protlačí. „Co kdybys omylem skočila z mostu?“ Její kamarádka Sienna se při odchodu uchechtne jejímu chabému pokusu mě urazit.

Narazit hned po ránu na kapitánku školního tanečního týmu mi docela přesně napovídá, jaký den mě dnes čeká. Peyton ani neví, proč mě tak nesnáší. Bývaly jsme známé, sice jsme se nepohybovaly ve stejné partě, ale i tak jsme si povídaly o přestávkách a mimo školu. Teď se ke mně chová jako k blátu na podrážce. Stejně jako všichni ostatní mě před dvěma lety odkopla jako loňskou módní kolekci. Jeden páteční večer jsme se bavily na párty u kamaráda a pak přišlo pondělní ráno a Peyton i většina našeho ročníku mě začala ignorovat. Trvalo to jen asi týden a pak mě zavrhl i zbytek školy. Tehdy to všechno začalo; tehdy se Zane Croft rozhodl udělat mi ze života peklo.