Své školní dny trávím tím, že se snažím vyhýbat Zaneovi. Naštěstí s ním mám jen jednu hodinu, a tou je poslední hodina ve studovně. Většinou ji vynechávám, protože v učení vedu natolik, že mě učitelé kvůli odchodům neřeší. Dnes to bylo jako každý jiný den. Rychle procházím chodbami a vyhýbám se místům, o kterých vím, že se tam Zane obvykle zdržuje. Někdy mám štěstí a projdu, jindy ne.

Zatímco kličkuji chodbami, dávám pozor na cestu a sleduji okolí, najednou ucítím na paži pevný stisk. Jsem vtažena do momentálně prázdné výtvarné učebny a hozena proti zdi. Zámek cvakne a já pak, když se dotyčný otočí mým směrem, hledím do páru zelených očí. Zane má na tváři úšklebek a prohlíží si mě od hlavy k patě. Obvykle mě přiráží ke skříňkám, podráží mi nohy, nebo mi dokonce krade věci a hází si je se svými kamarády jako malé děti, kterým se nesmí nic vrátit. Tohle je však pro něj nové dno.

„Co chceš, Zane?“ Snažila jsem se znít otráveně, ale na konci se mi hlas zlomil a prozradil mě.

„Kde ses celý den schovávala, Claro?“ Zkříží si ruce na hrudi a shlíží na mě. Jsem o dobrých dvacet centimetrů menší než on, takže se na něj musím neustále dívat nahoru.

Protočím nad ním oči: „Neschovávala jsem se. Jen se chci dostat do třídy včas.“

Než se naději, Zaneova široká hruď je přímo před mým obličejem: „To jsi na mě právě kurva protočila oči?“ Zavrčí na mě a mé srdce se rozbuší.

Sakra, měla jsem vědět, že to protáčení očí není dobrý nápad! Minule mě varoval, co se stane, ale opravdu by to udělal? Rozhlédnu se po místnosti a snažím se najít jinou cestu, kudy by se dalo utéct, a vtom uvidím jeho dva nejlepší kamarády, jak stojí jen pár stop od nás s identickými úšklebky. Leo a Wyatt jsou dva z nejoblíbenějších kluků ve škole a také dva největší kreténi. Zane se s nimi začal stýkat krátce poté, co mě odkopl; co na nich vidí, to nikdy nepochopím. Teď se stal jedním z nich.

„Promiň, Zane. Nechtěla jsem.“ Sklopím hlavu, když vidím, jak zvedá ruku, a myslím si, že mě udeří. Místo toho mě chytne za zátylek a odvede k nejbližšímu stolu.

„Říkal jsem ti, že budeš potrestána, jestli na mě ještě někdy protočíš oči, ne?“ Ohne mě přes stůl, až mám tvář přitisknutou k desce, „Odpověz mi, Claro. Varoval jsem tě, nebo ne?“

„A-ano, varoval jsi mě, Zane, ale…“

„Žádná ale, Claro. Pokud nedodržím slovo, nikdy mě nebudeš poslouchat.“ Pokyne svým dvěma kamarádům, aby přišli blíž: „Držte jí ruce a dohlédněte, aby se ani nepohnula.“

„Prosím, Zane… tohle dělat nemusíš!“ prosím, „Slibuji, že tě odteď budu poslouchat… přísahám!“

Jeho ruka klesne, aby mě pohladila po vlasech: „Och Claro, já vím, že mě budeš poslouchat, protože ti ukážu, co se stane, když zlobivé holky neposlouchají.“ Jeho hlas je klidný, ale pak mi hlavu přitlačí k desce stolu ještě víc a poodstoupí za mě.

Nevidím ani neslyším, co Zane za mými zády dělá, ale vidím Lea, který mi tiskne levou ruku a rameno dolů, jak přikývne na cokoli, co mu jeho kamarád sděluje. Z pravého oka mi steče slza, zatímco zůstávám ohnutá v této ponižující poloze a čekám, až začne. Nejsem si jistá, jak moc to bude bolet, ale vím, že příjemné to také nebude.

Ucítím palčivý úder jeho ruky dřív, než si vůbec uvědomím, že přichází. Vystřelím na špičky, abych se mu pokusila uniknout, ale ruka přitisknutá k mým křížům mi v pohybu zabrání. Místo, kde se jeho ruka setkala s mým pozadím, už teď pálí, a to byl teprve první úder.

„Počítej je, Claro,“ přikáže Zane, ale já jsem stále příliš omráčená, než abych něco řekla. Trhne mi hlavou za vlasy dozadu a nakloní se k mému obličeji tak blízko, že vidím malé zlaté skvrnky v zeleni jeho očí. Když se naše oči setkají, něco mezi námi probleskne, ale trvá to méně než vteřinu a jeho pohled znovu ztvrdne: „Řekl jsem počítej!“

„J-jedna.“

Ještě několik vteřin mě drží za vlasy, než se vrátí za mě. Když jeho ruka znovu dopadne, dávám si pozor, abych každý úder nahlas odpočítala. U pátého zaváhám, protože byl silnější než ostatní, ale rychle ho vykřiknu. Při desátém plácnutí mi zadek hoří a brní, jako by se o slovo hlásila otupělost.

„Proč, Zane? Proč mě tak moc nenávidíš?“ Teď už slzy padají naplno a já se ptám na tu jedinou otázku, na kterou jsem nikdy nedostala odpověď: „PROČ?“ vykřiknu, když mě ignoruje a znovu udeří.

„Tobě se nezpovídám, Claro.“ Dech má těžký z toho, jak silně mě řeže. „Jen věz, že sis to způsobila sama!“ Jeho ruka dopadá v rychlém sledu a vybíjí si veškerou svou agresi na mém ubohém pozadí. Když začnu křičet, ruka mi zakryje ústa a zvuk utlumí.

Najednou všechno přestane a jsem volná, ale nehýbu se; nemohu se pohnout. Slyším cvaknutí zámku a pak se dveře zavřou. Stále se nehýbu. Cítím žár, který po sobě jeho ruka zanechala, ale cítím i něco jiného. Nechápu, proč se takhle cítím po tom, co mi udělal. Působí to špatně a dobře zároveň. Je normální cítit to brnění hluboko uvnitř? Teď cítím potřebu, kterou jsem pocítila jen párkrát v životě; potřebu, o kterou jsem se vždycky musela postarat sama.

Když se chystám vstát, z úst mi vyklouzne zasténání, které se změní v zavrčení, když mé ztrestané pozadí o něco zavadí. Prudce otočím hlavou – Zane stále stojí za mnou. Nedokážu mu číst z tváře a v tuhle chvíli ani nechci. Chci jen jít domů a zalézt pod peřinu, dokud nepřestanu cítit to ponížení, které mi Zane a jeho kamarádi právě připravili. Nechci ale být znovu potrestána, a tak se před odchodem zeptám.

„Můžu už jít?“ Nemám v sobě sílu se mu znovu podívat do tváře, tak skloním hlavu.

„Ne, ještě jsem s tebou neskončil, Claro.“ Jeho hlas je teď klidný, i když v něm není ani špetka emoce. „Rozepni si šortky a znovu se ohni přes stůl.“

Jeho slova mě vytrhnou z letargie a prudce vzhlédnu: „C-cože?“

„Slyšela jsi mě, Claro. Nebudu to opakovat.“

„Ale to nemůžeš…“

Umlčí mě zavrčením: „Očividně ses ještě nepoučila! Možná pár dalších otisků dlaní pomůže.“ Otočí mě zpět a zatlačí mi mezi lopatky, dokud nemám hrudník přitisknutý k desce: „Ani se kurva nehni, dokud neřeknu!“

Způsob, jakým mi přikazuje zůstat, mě k smrti děsí, a tak se rozhodnu poslechnout, i když šílím z toho, co se chystá udělat: „Prosím, nedělej to, Zane! Omlouvám se… za cokoli, co jsem udělala v minulosti, moc se omlouvám!“ Nemůžu zastavit další příval slz.

Vykřiknu, když mi stáhne džínové šortky těsně pod hýždě. Chladný vzduch z klimatizace mi způsobí husí kůži, ale na mém rozpáleném pozadí je to příjemné. Slyším, jak Zane něco hledá ve své tašce, a vzápětí zaslechnu zvuk odklopení víčka. Oči se mi rozšíří hrůzou z toho, co si myslím, že se chystá udělat, a zkusím vyskočit, ale on mě zablokuje.

„Ty opravdu neposloucháš, co? Řekl. Jsem. Ani. Se. Kurva. Nehni!“ Zatlačí mě zpátky dolů a tentokrát nechá ruku mezi mými lopatkami. Cítím, jak mi na každou půlku stéká studená látka. „Tohle bych ani neměl dělat,“ začne mi do kůže vtírat to, co na mě nakapal, a pomáhá tak odvést ten žár, „ale dal jsem ti pořádně zabrat. Příště mě poslechni a nikdy to nebude tak zlé.“

Jeho ruce jsou příjemné, jak vmasírovávají tu gelovitou látku do mé kůže. Je velmi opatrný a přechází z jedné půlky na druhou. Pak jeho ruka sjede níž k místu, na kterém sedím, a pokračuje v masáži. Vůbec nepřemýšlím o tom, co všechno může vidět, dokážu se soustředit jen na dotek jeho velkých rukou. Myslím, že jsem zasténala, protože se na okamžik zastaví, než ucítím, jak jeho prsty roztahují mé půlky.