Během posledních pár týdnů se věci vrátily do normálu, tedy do mého normálu. Zane mě zase vráží do skříněk, když jde kolem, nebo se mě snaží podrazit, když se potkáme na chodbě. Jeho dva kamarádi do mě narážejí rameny, ale to je tak všechno, co mi dělají; zbytek obstarává Zane.

Stojím u své skříňky s otevřenými dvířky a čtu si SMS od mámy, když se dvířka najednou zabouchnou. Poleká mě to a uskočím. Peyton se opírá o vedlejší skříňku se zkříženýma rukama a obrovským úšklebkem. Protočím oči a chystám se skříňku znovu otevřít, ale ona mě zastaví tím, že přitiskne ruku na má dvířka.

Těžce si povzdechnu: „Co chceš, Peyton?“

„Třeba trochu respektu!“ zasyčí na mě.

„Nic jsem ti neudělala. Věř mi, snažím se ti vyhýbat jako moru,“ řeknu samolibě.

„Vidíš to! Tohle přesně… je to neuctivý!“ Namíří na mě svůj dlouhý, špičatý nehet.

„Respekt si musíš zasloužit, Peyton. Ten můj jsi ztratila ve chvíli, kdy ses rozhodla ke mně chovat jako k odpadu bez jediného důvodu.“ Jsem už tak unavená z toho věčného strachu, kdo mi co provede. Musím se začít bránit. „Takže znovu, co chceš? Musím jít na hodinu.“

Odfrkne si a pak se mi nakloní přímo do obličeje: „Mluv se mnou takhle ještě jednou a uvidíš, kam tě to dostane!“

Nemám na to čas, tak na ni nasadím ten největší falešný úsměv: „Jejda, moc se omlouvám, Peyton. Čemu vděčím za tu čest?“

Na můj sarkasmus odpoví přimhouřeným pohledem: „Jen jsem se chtěla ujistit, jestli víš o tom, že Zane zítra večer pořádá u sebe doma večírek a že ty nejsi zvaná.“

„Co tě vede k tomu, že bych na jeden z jeho večírků vůbec chtěla jít?“

„No, vím, jak jsou si vaši rodiče blízcí, a pravděpodobně budou čekat, že tam půjdeš.“ Napodobí můj postoj.

„To je fuk, žádný strach. Rozhodně tam nebudu.“ Rozhodnu se odejít dřív, než mě ta napodobenina Barbie naštve ještě víc. Když ji míjím, slyším její uchechtnutí, ale nezastavuje mě. Proč by si proboha myslela, že bych čekala pozvání?

„Hele, Claro… počkej!“ zavolá na mě sestra a doběhne mě. „Co máš za hodinu?“

„Dějepis, proč se ptáš?“

„Jen tak. Děláš dneska odpoledne něco?“

„Zatím ne, pokud nebude máma něco chtít, proč?“

„No, říkala jsem si, jestli bys mě nevzala do obchoďáku a nepomohla mi vybrat nějaké oblečení.“

„Jasně že vzala! Nakupování s tebou miluju.“ Přitáhnu si ji k sobě v objetí, jak jdeme chodbou.

„Díky! Už musím běžet, mám hodinu až úplně dole.“ Zasměje se.

Pobaveně zavrtím hlavou, jak sestra odskakuje pryč.

„Z tvé mladší sestřičky se stává pěkná kost.“ Mé tělo ztuhne při zvuku jeho hlasu. Prudce se otočím a stojím tváří v tvář svému trýzniteli.

„Prosím, nech ji být,“ žadoním.

Jeho ruka spočine uprostřed hrudi a on předstíraně zalapá po dechu: „Ranila jsi mé city, Claro. Nikdy bych neudělal nic, čím bych ublížil nevinné dívce, jako je Chloe.“ Nakloní se blíž, aby ostatní procházející studenti neslyšeli, co se chystá říct: „Ona není ty. Nikdy bych jí neudělal ty věci, které chci udělat tobě. Nechtěl bych jí ublížit tak, jako chci ublížit tobě.“

I když jsou jeho slova zraňující, vyvolávají ve mně brnění, které rozbuší mé nitro. Zalapám po dechu a udělám malý krok zpět. Když mu pohlédnu do tváře, vidím výraz, který nahradil tu obvyklou tvrdost. Skoro jako pohled, který slibuje, že udělá přesně to, co právě řekl. Jsme od sebe jen pár centimetrů, vůně jeho kolínské mě lechtá v nose. Tu vůni znám dobře, protože je to pořád ta stejná, kterou začal nosit, když jsme byli přátelé. Je to ta, kterou jsem mu koupila já; za celou tu dobu ji nezměnil.

Neodvažuji se nic říct ani se pohnout. Čekám, až odejde první on, a když se na mě ušklíbne a odkráčí pryč, vydechnu vzduch, o kterém jsem ani nevěděla, že ho zadržuji.

~~~~~~~~~~

„Panebože, to ti tak sekne! Myslím, že bys rozhodně měla vzít tohle.“

Sedím a listuji zastaralým módním časopisem, zatímco si sestra zkouší jeden outfit za druhým. Vlastně mi to nevadí, není to tak, že bych měla v životě něco jiného na práci. Prožívat věci skrze Chloe mi alespoň pomáhá udržet si přehled o životě mimo domov a školu.

„Myslíš?“ Točí se před celostěnným zrcadlem a snaží se rozhodnout: „Pořád si myslím, že bych měla vzít ty zelené šaty.“

Ústa mi zůstanou otevřená: „Myslíš ty, ze kterých ti dole koukají půlky?“

„Nepřeháněj, Claro.“

„S kým jdeš vlastně na rande?“ Plácnu ji přes ruku, když se snaží ohrnout už tak malý crop top tak, aby končil těsně pod prsy.

„Och, já nemám rande.“

Teď jsem úplně zmatená: „Tak k čemu byl tenhle důležitý nákupní výlet?“

Její oči se rozšíří, když se na mě podívá: „Ehm, haló! Je to Zaneův úplně první večírek u něj doma! Ty nejdeš?“

Nechá mě to beze slov, jen na ni zírám, dokud se mnou trochu nezatřese.

„Země volá Claru! Slyšela jsi mě?“

„Eh, jo, hm… ale ne, nejdu.“ Nakloním k ní hlavu: „Proč tam jdeš ty? Vždyť s ním ani nemluvíš.“

Pokrčí rameny: „Dneska ráno mě osobně pozval.“ Vystrčí bok, opře si o něj ruku a zkoumavě si mě prohlíží: „Ty fakt nejdeš? Vždyť jste dřív byli nerozluční a teď vás nikdy nevidím spolu mluvit. Děje se něco, o čem jsi mi neřekla?“

Chloe nemá ani tušení, jaké peklo mi náš soused odvedle denně připravuje. Dává si dobrý pozor, aby se choval co nejlépe, když je nablízku ona nebo kdokoli jiný z rodiny. Nechci, aby to věděla, ale také nechci, aby na ten večírek šla. Nic dobrého z toho, že pozval mou mladší sestru, nekouká; něco chystá.

Nasadím jeden ze svých slavných falešných úsměvů a pohladím ji po paži: „Není co vyprávět. Přátelé se prostě odcizí a večírky nejsou nic pro mě.“ Dostanu nápad: „Hele, co kdybys ten večírek vynechala a zajely bychom do vedlejšího města, třeba se podívat do toho nového podniku, ze kterého jsou všichni tak paf?“

Ušklíbne se na mě: „Vážně? Máma s tátou mi konečně dovolili jít na středoškolskou párty a ty si myslíš, že si to nechám ujít?“ Zavrtí hlavou: „Ani náhodou, to nedělám.“

S pocitem porážky se vrátím na židli, na které jsem seděla: „V tom případě si vezmi tenhle outfit. Nechci, aby se na tebe nějací ti kreténi ze školy pokoušeli sahat, a že to zkusí.“

„Fajn. Poslechnu radu své velké sestry.“ Chystá se vejít do kabinky, ale pak se ke mně otočí: „Mám tě ráda, Claro. Kdybys o čemkoli potřebovala mluvit, jsem tu pro tebe. Všechna tvá tajemství jsou u mě v bezpečí.“

Usměji se: „Děkuju, Chloe. Nápodobně.“

Kývne hlavou, smutně se usměje a zavře dveře kabinky. Musím si se Zanem promluvit před tím večírkem. Musím vědět, co má s mou malou sestřičkou v plánu. Možná, když jí řeknu, co mi poslední dva roky dělá, tak nepůjde. Koušu se do nehtu na palci a zvažuji, že to udělám. Nakonec to ale nedokážu. Nemůžu jí říct, jaký je její velká sestra srab, protože se nedokáže postavit klukovi odvedle.