Sedím na chodbě soudu, čekám, až vyvolají náš případ, a nedokážu zastavit nervózní podupávání nohou. Zane mi ji doslova musí přidržovat rukou a ani tak to úplně neustane. Myslím, že bych nebyla tak nervózní, kdyby se mi do zad nevypalovaly čtyři páry očí z druhého konce chodby, kde sedí moji útočníci a čekají se svými právníky a rodiči. Když tím směrem kradmo pohlédnu, všichni se zamračeně dívají,