KAELITH.

Smích mi zněl v uších, ale nebylo na něm nic veselého, byl plný zloby a posměchu.

„Dělej!“

„Ale, copak se děje, jsi snad srab?“

„Máš být šéfova ženská, to to nezvládneš? Jsi moc slabá?“

Ztuhla jsem a stála mezi svým přítelem a jeho muži. Mučili někoho, koho jsem v jeho vlčí podobě ani nepoznávala, ale co na tom bylo nového, pro ně to byla denní rutina. Vždycky jsem se snažila jeho způsoby ignorovat a do jeho záležitostí se neplést. Snažila jsem se raději soustředit na to dobré v něm, ale dnes čekali, že se k jejich zvráceným hrám přidám.

Nechtěla jsem to udělat. Hleděla jsem na tu zakrvácenou hromadu na zemi a žaludek se mi svíral. Tohle se nemělo stát.

„Prostě zmáčkni spoušť.“ Jeho hlas postrádal jakékoli emoce, jeho chladné, kalné oči se střetly s mými, když mi podával zbraň.

„Já... nejsem si tím jistá, tohle nebylo to, cos mi říkal,“ odpověděla jsem klidně, navzdory tomu, jak se mi nervozitou kroutil žaludek.

„Ani pro mě, moje malá Loutko?“ Naklonil hlavu a díval se na mě, zatímco zbytek jeho přátel mě povzbuzoval.

Zírala jsem na tu zbraň a snažila se přijít na to, jak jsem se sem vlastně dostala…

Ale nevím, kdy přesně jsem do tohohle toxického vztahu spadla. Nejsem někdo, kdo potřebuje soucit, nikdy jsem nebyla z těch, co by v noci nespali kvůli svým vlastním démonům. Vždycky jsem byla bezstarostná, flegmatická a divoká. Milovala jsem zábavu, flirtování s hezkými kluky ve třídě nebo s jakýmkoli žhavým Alfou, co mi zkřížil cestu. Ale teď… teď se v noci převaluji a snažím se zahnat noční můry, do kterých mě můj takzvaný přítel zatáhl.

„Prosím, nechme toho, zapomeňme na to.“ Zkusila jsem to přejít, ovinula mu paže kolem krku a doufala, že mě poslechne.

Jeho pach mi naplnil nos, smíšený s pachem cigaret a drog. Jeho ruce mě hladily po pase a já se snažila rozpomenout na muže, do kterého jsem se zamilovala.

Kam zmizel?

„Zapomenout na co? Ach jo, zapomenout na to, jak tě nazval? Dovol mi to přeformulovat, malá Loutko, nechceš být vyvrhelem, že ne? Ta, co nezapadá… Ta divná… Zrůda?“ V jeho tónu zazníval chladný posměch a jeho oči se do mě zabodávaly.

Zrůda.

Srdce mi bušilo, když jsem zírala na zakrváceného vlka na zemi.

Nejsem zrůda.

Jsem Kaelith Rhianon Vaskov, dcera předchozího Alfy septu Sanguis Lune. I když jsem se narodila způsobem, který si zahrával se samotnými zákony přírody, nejsem zrůda.

Měla bych být mrtvá, ale nejsem.

„Zrůda. Zrůda. Zrůda.“ Jeho muži začali skandovat a jen tím ve mně probouzeli hněv. Ušklíbl se, protože věděl, že se mě to dotýká, a já se mu vytrhla ze sevření. Srdce mi divoce bušilo, když jsem mu zbraň vytrhla z ruky.

Vzpomněla jsem si, jak jsem jako dítě nechápala, proč mě nemají rádi. Občas si o mně děti v septu šuškaly za zády, ale neodvážily se mi nic udělat, protože jsem byla dcera jejich Alfy. Navíc jsem nebyla někdo, s kým by si bylo radno zahrávat. Vždycky jsem se postarala o to, aby ten, kdo se pokusil ublížit mně nebo těm, které miluji, trpěl.

Nicméně jedno jméno mě nikdy neopustilo – Zrůda.

„Udělej to.“

Podívala jsem se na svého přítele. Věděl, že ten výraz nenávidím, a přesto ho použil… Je to moje chyba, to já byla tak slepá a svěřila mu svá nejtemnější tajemství.

„Fajn.“ Odsekla jsem, otočila se a předstírala, že plním jeho rozkaz, přičemž jsem zvedla zbraň.

Co bych měla dělat?

„Zastřel ho, bejby.“ Jeho tichý hlas, protkaný smrtícím varováním, se ozval přímo za mnou.

Ruka se mi třásla, když jsem zírala na kňučícího vlka na podlaze.

Jeho dýchání bylo tak mělké…

Žádná logika nedokázala tohle ospravedlnit.

Tohle neudělám. Místo toho mě lákalo nutkání otočit se a zastřelit svého takzvaného přítele.

Sklopila jsem zbraň. Smích utichl a na můj akt neposlušnosti padlo napjaté ticho.

„Neudělám to-“

Zatajila jsem dech, když do mě zezadu něco vrazilo a donutilo mě to omylem stisknout spoušť. Tělo na zemi se zachvělo, než úplně ztuhlo.

„Ne!“ vykřikla jsem, upustila zbraň a běžela k vlkovi.

Ne, ne, ne!

Smích mě pronásledoval. Podívala jsem se na vlka před sebou. Necítila jsem tlukot jeho srdce, ale ani se nepřeměnil zpět do lidské podoby. Cokoli ty kulky obsahovaly, bylo to smrtící. Bylo to tak rychlé, že se nestihl ani přeměnit zpět.

„Proč, Malcore!“ zařvala jsem.

Rozhostilo se ticho, když jsem vrhla nenávistný pohled na muže, který tam stál a upíral na mě své chladné oči. Ačkoli nic neřekl, hněv v jeho očích mi zmrazil krev v žilách. Nenáviděl, když k němu někdo neměl respekt.

„Takhle se mnou mluvit nebudeš.“ Zlověstně zašeptal a přistoupil ke mně. Popadl plnou hrst zakrvácené vlčí srsti a jedním švihem zvedl tělo ze země. „Tohle jsi udělala ty.“ S těmito slovy na mě hodil těžké tělo mrtvého vlka, až mi jeho váha rozdrtila nohy.

„Je ti ho líto? Tak se o něj postarej!“ zavrčel, když jsem ho propalovala pohledem. Můj vztek rostl, zatímco jsem se snažila vlčí tělo ze sebe setřást. „Kdo řekl, že můžeš vstát, moje Loutko?“

„Tohle není žádnej vtip! Skončila jsem s tebou i s těmi tvými zvrácenostmi.“ Odsekla jsem nenávistně.

Není o nic jiný než ostatní. Je mnohem horší.

Oči mu ztmavly a on mě hrubě popadl za vlasy.

„Oh, my neskončíme, dokud já neřeknu, že jsme skončili.“ Zlověstně zavrčel.

„Nevlastníš mě a nejsem tvoje Loutko!“ zasyčela jsem a vzdorovitě na něj zírala.

Jen se nahlas zasmál, jako by ho má dětinská slova pobavila, ale já věděla své. Byl víc než naštvaný; právě jsem ho ponížila před jeho muži. Tohle mi neodpustí.

„Jasně že skončili. S tebou jsem hotová.“ Vyprskla jsem, srdce mi bušilo vztekem.

Násilně mi trhl hlavou dozadu a rukou, kterou předtím svíral vlka, mi hrubě rozetřel krev po obličeji, než mě surově strčil na zem.

„Myslím, že je čas, abych ti ukázal, komu přesně patříš.“ Odplivl si, jakmile mě udeřil přes obličej, až se mi zatmělo před očima...

-

Prudce jsem se posadila v posteli. Celé tělo jsem měla propocené, jak se mi vzpomínky na tu noc znovu vynořily v mysli. Srdce mi divoce bušilo. Rozhlédla jsem se a trvalo mi několik vteřin, než jsem si uvědomila, že jsem ve své ložnici. V bezpečí.

Třesavě jsem se nadechla, vstala z postele a přešla do přilehlé koupelny, kde jsem si ošplíchla obličej vodou.

Byl to už rok, co jsem od svého toxického ex odešla, jeden rok, co jsem si myslela, že jsem s ním definitivně skončila. Až do předvčerejška, kdy mi přišlo video z oné noci spolu se zprávou: ‚Pamatuj, že vím, co jsi udělala.‘

Žaludek se mi stáhl a udělalo se mi špatně, když mi ta slova znovu zazněla v hlavě.

Zastavila jsem vodu, zhluboka se nadechla a vrátila se do ložnice.

Tady jsem v bezpečí… že?

Bez ohledu na to, kolikrát o tom přemýšlím, nechápu, jak jsem se s ním vůbec zapletla.

Nejhorší na tom je, že kdyby to věděli moji rodiče, byli by ze mě víc než zklamaní. A jediná věc, kterou ze všeho nejvíc nenávidím, je zklamat je.

I když už moji rodiče nejsou Alfové, jelikož to po nich převzal můj bratr, stále jsou vysoce respektovaní. Jejich pověst je známá po celé zemi a táta sedí v Radě krále Alfů. Je také jedním z Primus Undecim, což je titul, který byl neoficiálně udělen těm nejmocnějším Alfům naší doby. A já to tu pro ně dělám jen horší.

Přála bych si, abych ho nikdy nepotkala, a přála bych si vrátit čas. Když jsem pohlédla na hodiny, uvědomila jsem si, že je pět ráno.

Měla bych si zkusit odpočinout. Zhasla jsem lampu, přesně ve chvíli, kdy mi pípl telefon.

Zatnula jsem svaly a zamračila se na ten tenký přístroj. Zhluboka jsem se nadechla, odemkla ho a přečetla si zprávu.

‚Nemůžeš spát? Tak já ti dám o čem přemýšlet. Vrať se ke mně, nebo si myslím, že tvoje rodinka by moc ráda viděla všechna ta videa. Chceš, aby přesně viděli, jak ZRŮDNÁ jejich holčička dokáže být?‘

Vím, jaká další videa myslí, a je mi z toho na zvracení.

Nevědomky jsem si zakryla ústa, žaludek se mi nevolností kroutil, když jsem se podívala k oknu.

Sleduje mě.

Přešla jsem k oknu a vyhlédla ven. Srdce mi bušilo, zatímco jsem skenovala tmu venku.

Nic.

Neviděla jsem nic neobvyklého… Jen si se mnou zahrává?

Telefon mi znovu pípl a já se podívala na novou zprávu, která vyskočila na obrazovce. Zprávu, po které mi ztuhla krev v žilách.

‚Vidím, že pořád spíš jen ve spodním prádle.‘