Na pokoji vládlo ticho, které přerušovalo jen tiché škrábání Naryiny tužky po papíře. Runa z ní nespouštěla oči, rty se jí lehce chvěly v náznaku úsměvu a v jejím pohledu nebylo nic jiného než ona, jako by Nara byla celým jejím světem.

Wayland a Finnick je pozorovali se zvlhlýma očima. Za více než dvacet let to bylo poprvé, co viděli Runu se tak šťastně usmívat. Pro dva dospělé muže byl ten pohled