POHLED SERAPHINY

Můj manžel a šéf Alistair se směje každému vtipu, který vyjde z úst jeho první lásky, zatímco já je sleduju skleněnými dveřmi, které oddělují jeho kancelář od té mé. Svědomitě jsem připravovala dokumenty, které potřeboval podepsat, a plánovala jeho dnešní schůzky, tak jako jsem to jako jeho sekretářka dělala posledních sedm let, ale od Vanessina příjezdu nejsem schopná udělat vůbec nic.

Pokaždé, když se Alistair zasměje, pocítím v hrudi bodnutí a téměř se mi derou slzy do očí při pomyšlení, že se v mé blízkosti takhle nikdy nesmál. Upřeně sleduju její štíhlou postavu, její bujné černé vlasy, které se vždy vrátí na své místo, i když v smíchu zakloní hlavu, a tu ladnost v každém jejím pohybu. Vanessa je ztělesněním ženské grácie a každý rys její tváře je důkazem toho, proč na ní Alistair stále visí, přestože se před lety rozešli. Přestože si vzal mě.

Tmavé žaluzie v jeho kanceláři se náhle zatáhnou, čímž mi znemožní výhled na ně oba, a teď nevidím nic než čerň. Je to, jako by se mi Alistair snažil zabránit ve slídění, přestože jsem jeho manželka a soukromí by mezi námi nemělo existovat, zvláště pokud jde o ženu, kterou kdysi tak moc miloval.

Stále si pamatuji, jak šokovaná jsem byla, když ke mně před chvílí přistoupila a její podpatky tak sofistikovaně klapaly o dlažbu v kanceláři. Nejdřív jsem uviděla její nohy v lesklých červených lodičkách, než jsem zvedla hlavu, abych se na ni podívala.

„Seraphino, ani jsem nevěděla, že tu pořád pracuješ! Nemůžu uvěřit, že tě Alistair nechává pracovat i poté, co jste se vzali. Ten chlap je prostě něco, že?“

Řekla to a sladce se usmála rty sytě červenými jako krev – odstínem, který by na mně vypadal příšerně, kdybych se takovou rtěnku odvážila použít. Nedokázala jsem promluvit, lapená v šoku z toho, že jí po všech těch letech stojím tváří v tvář, zvláště když z ní stále vyzařovala stejná aura bohatství a sebevědomí, jakou jsem u ní vždy znala. Na zlomek vteřiny ve mně vyvolala pocit nejistoty kvůli mému šedému kancelářskému oblečení, vlasům staženým do upnutého drdolu a faktu, že jsem byla nalíčená jen minimálně, pokud vůbec.

„Vanesso!“

Alistairův hlas mě vytrhl z tranzu, ve kterém jsem uvízla. Vyšel ze své kanceláře a přímo tam, přede mnou, ji objal tak pevně jako starou přítelkyni, a pak ji odvedl zpět do své kanceláře, aniž by mi věnoval byť jen letmý pohled.

Teď jsou tam sami, žaluzie zatažené, takže je nevidím, ale slyším jen jejich tlumené hlasy a občasný Alistairův smích. Pokaždé, když se zasmějí, nepohodlně se zavrtím na židli, křečovitě svírám okraj stolu a jsem příliš rozrušená na to, abych mohla pracovat, zatímco jsou tam spolu zavření.

Hledím na kalendář na svém stole. Dnešní datum je zakroužkováno červeným fixem a já si hluboce povzdechnu. Ví vůbec, že dnes máme třetí výročí svatby? Každý rok se zdá, že jsem jediná, kdo si to pamatuje, a teď, s příchodem Vanessy, už vím, že dnešek uplyne, jako by to byl jen další obyčejný den.

Věděla jsem, že dnes přijde. To, že jsem jeho sekretářka, je jediný důvod, proč vím o věcech, které by přede mnou Alistair raději tajil. Už dříve mě informoval o novém obchodním partnerovi, který se před dvěma měsíci vrátil do země a kdykoliv se může zastavit v kanceláři. Co jsem nevěděla, nebo lépe řečeno, co mi záměrně zatajil, bylo, že tím takzvaným obchodním partnerem je Vanessa Chamberlainová – a to je možná i důvod, proč je od jejího návratu chladnější a lhostejnější než obvykle.

Srdce mě bolí z toho zjištění, ale ještě víc mě bolí to, že s tím nemůžu nic dělat. V Alistairově srdci jsem nikdy neměla místo, ale on byl jediným v tom mém. Milovala jsem ho od té chvíle, co mi před lety zachránil život, ale o něm se totéž říct nedá.

Vždycky mi i beze slov připomíná, že naše manželství není nic jiného než pokus o splnění přání jeho dědečka, a já věděla, že kdyby bylo po jeho, nikdy by o mě ani pohledem nezavadil, natož aby se se mnou oženil.

Dědečkova láska ke mně je snad jediným důvodem, proč v tomhle manželství bez lásky ještě zůstávám příčetná. Ten starý muž mi nepřestává dávat najevo, jak moc si mě váží, ale kdy to kdy stačilo? Jsem vdaná za Alistaira, ne za jeho rodinu.

Hodiny nekonečně tikají, ale Alistair tam s ní stále zůstává.

Jejich smích náhle utichne a já skoro neslyším ani slovo z toho, co říkají. Už to nemůžu vydržet a vstanu, dřív než mě ten neklid zničí. Jsem jeho manželka a zasloužím si vědět, co se děje. Aby to vypadalo přirozeně, rychle připravím dva šálky kávy. Koneckonců jsem jeho sekretářka a tohle patří k mé práci.

Na čele mi vyvstane nervózní pot, když se nejistými kroky vydám k jeho kanceláři. Prudce se nadechnu, otevřu dveře a vstoupím. Srdce se mi sevře při pohledu na ně oba, jak uvolněně sedí v těsné blízkosti na jedné z pohovek v jeho kanceláři. Těžce polknu a pokusím se dojít ke stolu s veškerým sebevědomím, které v sobě dokážu vydolovat.

„Uvařila jsem kávu,“ řeknu, ale oni mou přítomnost ani nezaznamenají, pohlceni jeden druhým a tím, o čem zrovna diskutovali. Chvíli pozoruju Vanessu, jak si prstem pohrává se svými třešňově blond vlasy, sedí s nohou přes nohu a odhaluje provokativní kus stehna, přičemž se usmívá tak zářivě, že nedokážu poznat, jestli to jen nehraje.

Chci se otočit a odejít, ale nohy mě neposlouchají. Nemůžu jen tak odejít. Jak dlouho ještě budu mlčet a nechat si to líbit?

„Pane,“ oslovím ho a dívám se přímo na Alistaira. Jsme manželé, ale on mi nikdy nezapomene připomenout, že v práci ho mám oslovovat jako svého šéfa. Alistair se ani nepohne, aby se na mě podíval, a ve mně začíná pomalu vřít vztek.

„Pane,“ oslovím ho znovu a teprve tehdy mě konečně poctí chladným pohledem, který mě téměř zastraší, ale pod jeho očima zůstávám pevná.

„Musím s vámi o něčem mluvit, je to důležité.“ Lžu mu přímo do očí. Cítím na sobě Vanessin spalující pohled, ale snažím se na ni nedívat ze strachu, že by mě v tu ránu opustila odvaha.

Alistair mě jen odbude mávnutím ruky.

„To počká. Jak vidíš, mám hosta.“

„Nepočká to,“ řeknu ještě pevněji, ale on už se znovu usmívá a poslouchá Vanessu jako nějaký zamilovaný puberťák. Zavolám ho ještě několikrát, a když už to dál nejde vydržet, oslovím ho místo toho jménem.

„Alistaire!“

Oba ke mně vzhlédnou s mixem výrazů v tváři. V té Alistairově je čistý vztek, zatímco Vanessa je očividně podrážděná. Vím, že mě nikdy neměla ráda, a už tehdy, když jsem byla jen jeho sekretářka a ona jeho přítelkyně, si stěžovala na každou maličkost, kterou jsem udělala.

„Alistaire, co to má znamenat? Takhle necháváš své zaměstnance, aby k tobě byli neuctiví?“ řekne s naprostým odporem a despektem.

Její slova mě omráčí, tak moc, že si jen pohrdavě odfrknu. Zaměstnanec? Odvažuje se o mně takhle mluvit, i když moc dobře ví, že nejsem jen zaměstnanec.

Alistair se postaví a jeho vysoká postava na mě vrhne stín, zatímco v rukou křečovitě svírám tác s kávou.

„Seraphino, ven. Hned,“ rozkáže mi a mě to tak zabolí, že se mi začnou třást ruce a chvět rty.

„Proč bych měla? Mám všechny důvody být v této místnosti a mám plné právo mluvit a ty povinnost mě poslouchat.“

Vanessa se okamžitě postaví.

„Zdá se, že si na mě tvá manželka chce zchladit žáhu, a já tu nebudu sedět a nechat se takhle urážet.“

Začne odcházet a Alistair ji samozřejmě následuje. Snažím se jí uhnout z cesty, ale můj pokus selže, když do mého ramene prudce narazí tím svým – způsobem, který je příliš hrubý na to, aby mohl být považován za neúmyslný. Ztratím stabilitu, tác mi vyklouzne z rukou, zavrávorám dopředu a horká káva se v tu ránu rozlije po jejích velmi drahých šatech i po mých. Vykřikne, ucouvne a v další vteřině na mě zlostně pohlédne.

„Co to s tebou proboha je?“ zaječí. Alistair je u ní za necelou minutu, dělá si starosti s jejími špinavými šaty a dokonce jí nabízí svůj kapesník, zatímco já tam stojím celá od kávy a sleduji, jak se můj manžel stará o jinou ženu. Cítím, jak mě v koutcích očí pálí slzy, ale co by ze mě udělalo, kdybych se před touhle ženou rozplakala?

„Nemůžu ti uvěřit! Co jsem ti kdy udělala? Klidně si mě neměj ráda, jak chceš, ale všechno má své meze a ty jsi je právě překročila,“ řekne znovu, soptíc nekontrolovaným vztekem.

Alistair se otočí ke mně, oči tmavé hněvem. Až mě z toho zamrazí. Působí mi to nepředstavitelnou bolest vědomí, že se na mě zlobí kvůli jiné ženě.

„Okamžitě se omluv!“ rozkáže a já si jen odfrknu. Jak tam může stát a brát její stranu, když jsem nic neudělala?

„Proč bych to dělala? Nic jsem neudělala. To ona do mě vrazila!“ bráním se, hlas se mi láme. Rty se mi chvějí.

„Nic takového jsem neudělala!“ řekne Vanessa defenzivně, ale její oči mluví o něčem jiném.

„Slyšela jsi mě, Seraphino. Okamžitě se jí omluv,“ zopakuje Alistair a stále se mi upřeně dívá do očí. Skoro se musím smát tomu, že jediná chvíle, kdy se mi po třech letech manželství dívá přímo do očí, je, když jde o jinou ženu.

Zavrtím hlavou, nemůžu tomu všemu uvěřit.

„Takže ty věříš jí a ne mně? Dá se na její slova, ale na mých nezáleží? Jsem tvoje manželka.“

„Manželka, kterou jsem si nikdy nechtěl vzít!“ zařve na mě a roztříští to, co zbylo z mého zlomeného srdce.