POHLED SERAPHINY

Následujících několik sekund nejsem schopná slova; jeho slova mě zasáhla jako rozjetý nákladní vlak. Čekám. Čekám, až jeho tvrdé oči změknou výčitkami nad těmi krutými slovy, která po mně hodil, ale to se nestane. Probodává mě pohledem, chřípí se mu vzteky chvěje.

„Alistaire, jak… jak jsi mi to mohl říct?“ vydechnu a pohledem sklouznu k Vanesse, která se teď schovává za jeho vysokou, svalnatou postavou. „Před ní?“

„Protože je to pravda!“ zařve znovu a já sebou trhnu a vydám tichý, bezmocný zvuk. Alistair na mě nikdy nekřičel. A i když mě bolí přiznat si, že má skutečně pravdu, nikdy mi to neřekl do očí a já si nikdy nemyslela, že by to udělal. Vždycky jsem to věděla, a přesto bolí slyšet to přímo od něj. Je to, jako by mi do srdce bodaly tisíce jehel a já vykrvácela v nesnesitelných bolestech.

Prohrábne si prsty vlasy, vypadá frustrovaně. Jako by tenhle rozhovor se mnou raději vůbec nevedl. A právě když si myslím, že je konec, mluví dál a ničí mě ještě víc.

„Nebyla jsi nic víc než obyčejná sekretářka, která se mi vetřela do života. Kdyby ses mi tehdy v noci nevnutila, nic z toho by se nestalo! Tohle manželství by nikdy nevzniklo a ty to moc dobře víš.“

Vytahuje minulost. Naši minulost. Noc, která pro mě znamenala všechno, ale pro něj zjevně neznamená vůbec nic. Neustále polykám, dokud nemám v hrdle i v ústech úplně sucho. Nesmím brečet. Ne, nesmím vypadat slabá. Ne před Alistairem a rozhodně ne před Vanessou, takže držím slzy na uzdě a nutím je, aby se stáhly, než mi stečou po tvářích.

„Nikdy jsem se ti nevnutila, Alistaire. Proč mi prostě nevěříš?“ vykoktám, ale on zvedne ruku na znamení, abych přestala mluvit, a já pevně sevřu rty.

„Nestůj tu a nesnaž se vypadat nevinně, Seraphino, protože k tomu máš hodně daleko. Jen jsem řekl pravdu a je mi jedno, jestli ji uneseš,“ řekne a upřeně na mě hledí.

„Nedopusť, aby se to, co se stalo dnes, ještě někdy opakovalo. Znej své místo a já nebudu mít důvod s tebou mluvit takhle. Rozumíš?“

Klade důraz na každé slovo varování, které mi dává, a otočí se ke mně zády dřív, než stačím vůbec otevřít pusu.

„Jsi v pořádku?“ Nemůžu uvěřit, jak se jeho hlas v příští vteřině změní z tvrdého na jemný, když se začne starat o Vanessu. Vanessa nahodí výraz, ze kterého zatínám ruce v pěst. Výraz, který jasně říká, že v pořádku není.

„Ta káva byla horká a myslím, že budu muset do nemocnice, aby mi po té popálenině nezůstala jizva,“ řekne tichým hlasem. Podívám se na své tělo, které je také polito tou samou kávou. Káva nebyla tak horká, aby způsobila popáleniny, ale Alistair jí okamžitě uvěří. Přitáhne si ji do objetí a mě zaplaví stud jako vědro ledové vody.

„Odvezu tě. Počkej tady, dojdu pro klíče,“ řekne, odtáhne se od ní, spěchá ke svému pracovnímu stolu pro klíče od auta a pak se k ní vrátí. Vezme jí kabelku a vyvádí ji ven. Oba vypadají tak pohlceni jeden druhým, že úplně zapomněli na mou existenci a nechali mě stát samotnou uprostřed místnosti.

Obklopí mě ticho a já zůstávám sama se svými myšlenkami, lížíc si rány, které mi jeho slova způsobila. Nikdy se mi nepodařilo Alistaira přesvědčit, že jsem se mu nevnutila; až do dnešního dne stále věří, že jsem ho omámila, abych se s ním vyspala tu noc, kdy jsme před třemi lety večeřeli s jeho rodinou. Nikdy nezapomenu na ten čistý výraz odporu a šoku v jeho tváři, když jsme se příští ráno oba probudili v náručí toho druhého.

Už tehdy jsem věděla, že mě Alistair nikdy nebude milovat, a přesto jsem doufala. Jak roky plynuly, naděje neustále skomírala a jeho dědeček byl mou jedinou oporou v tom všem.

S povzdechem se vrátím do své kanceláře a zvednu telefon. Oči se mi rozšíří, když uvidím, že mi po celou dobu, co jsem byla v Alistairově kanceláři, opakovaně volalo nějaké číslo. Děs, který mě naplní, pramení z faktu, že to číslo poznávám – je to číslo z nemocnice.

Okamžitě volám zpět, srdce mi buší jako o závod. Zvednou to hned po druhém zazvonění.

„Paní Sterlingová, snažíme se vás sehnat celé odpoledne!“ ozve se ženský hlas.

„Proč? Děje se něco? Je moje babička v pořádku?“ ptám se překotně, naplněná strachem a panikou.

„Musíte okamžitě do nemocnice, vaše babička…“

Nečekám na zbytek jejích slov. Vyřítím se z místnosti a přivolám si taxi, aby mě odvezlo do nemocnice. Jdu rovnou k jejímu pokoji, ale prostěradla a deky už jsou úhledně srovnané a postel je prázdná. Ještě větší panika. Ještě větší děs.

„Kde je moje babička?“ ptám se. „Kde je?“

Sestra, která uklízí pokoj, na mě vrhne soucitný pohled, ze kterého se mi dělá zle.

„Je mi to líto, paní Sterlingová, ale vaše babička před deseti minutami zemřela a byla převezena do nemocniční márnici. Upřímnou soustrast,“ řekne.

Svět kolem mě se zastaví a já ani nevím, jak dokážu dojít po vlastních nohou k márnici, kam mě sestra vede. Zastaví se u dveří a ukáže na mou babičku ležící na stole v místnosti, tělo zakryté bílým prostěradlem od hlavy až k patě.

S roztřesenýma nohama dojdu k lůžku, a v momentě, kdy prostěradlo poodhrnu a uvidím její bledou tvář, propuknu v hlasitý vzlykot a přeju si, abych se mohla vrátit o měsíc zpátky a zabránit té nehodě, která ji do tohoto stavu dostala. Té nehodě, která mi vzala mou jedinou žijící rodinu.

„Babi…“ oslovím ji zlomeným hlasem a natáhnu se k její ruce. Je příliš studená, tak bez života, a slzy se mi začnou řinout z očí v proudech, jak si vzpomínám, jak teplé tyhle ruce bývaly, když mě braly za tváře.

„Omlouvám se… moc se omlouvám,“ pláču, pevně ji svírám a nenávidím se za to, že jsem u ní nebyla v jejích posledních chvílích. Měla jsem tu být s ní, ale byla jsem příliš zaneprázdněná starostmi o své místo v životě svého manžela.

Do místnosti vstoupí sestra a řekne: „Poprosila nás, abychom vám dali tohle.“

Utřu si slzy, popotahuji a beru si od ní něco, co vypadá jako klíčenka. Nedokázala jsem přijít na důvod, proč by babiččiným dárkem na rozloučenou byla právě klíčenka, ale je mi to jedno. Její chladné ruce mě uvrhly do reality toho, co se stalo. Babička je mrtvá. Padnu na kolena u postele a pláču, mumlám a prosím ji, aby se ke mně vrátila.

„Seraphino,“ ozve se za mnou Alistairův hlas. Jsem překvapená i ulevená, že ho tam vidím. Nemocnice ho musela také kontaktovat a on se tu zastavil, protože tu beztak už byl s Vanessou. Vanessa stojí v místnosti s námi, ale já ji ignoruju. Soustředím se na Alistaira, protože ho potřebuju. Potřebuju někoho, kdo mě obejme a řekne mi, že všechno bude v pořádku.

„Alistaire,“ vzlykám, dojdu k němu a bez rozmýšlení ho obejmu, slzy se mi znovu derou do očí. Jeho tělo pod mým dotekem ztuhne, ale já se ho nepouštím. Potřebuju jeho teplo. Potřebuju ho, protože on je opravdu všechno, co mi zbylo, a nemůžu unést pomyšlení, že ztratím i jeho. Čekám, že mě odstrčí, ale on to neudělá. Ani mě neobejme nazpět, ale v tu chvíli je mi to jedno a nekontrolovaně vzlykám. Můj pláč ustane, několikrát popotáhnu a pomalu ho pustím.

Odkašle si, vytáhne telefon a řekne: „Zavolám a začnu zařizovat pohřeb.“ Otočí se k odchodu a Vanessa ho následuje, ale já nesnesu pohled na to, jak se ke mně otáčí zády a odchází. Chytím ho za ruku.

„Zůstaň.“ Znám tak slabě a bezmocně, ale je mi to úplně fuk. „Prosím, neodcházej. Zůstaň se mnou,“ žadoním.

Alistair otevře ústa, aby něco řekl, ale oba nás omráčí ostrý výkřik. Oba se ve stejnou chvíli otočíme ke zdroji toho křiku. Vanessa se krčí, drží se za břicho a v obličeji má bolestný výraz. Alistair je v mžiku u ní a mně klesne srdce až do žaludku.

„Vanesso, jsi v pořádku?“ ptá se s neskrývanou úzkostí v hlase.

Zavrtí hlavou. „Je něco, co jsem ti chtěla říct, ale nevěděla jsem jak,“ řekne, drží se za břicho a dívá se přímo na mě.

„Co je to?“ ptá se Alistair, stále velmi znepokojený.

„Alistaire… já… já jsem těhotná.“