POHLED SERAPHINY

Alistair podá květiny jedné ze služebných a řekne jí, aby je dala do vázy nebo kamkoliv. Odkašle si a zoufale se snaží skrýt své rozpaky před matkou, sestrou a služebnictvem.

„Ty květiny nebyly pro tebe,“ řekne tvrdým hlasem a na krátký okamžik se na mě podívá. Skoro nic necítím, když to řekne, protože mi je to už upřímně jedno. Chci se jen sakra dostat z tohoto domu a už se nikdy nevrátit. Je mi jedno i zbytek mých věcí, které jsem si ještě nezabalila, prostě chci už za tímhle hrozným životem zavřít dveře. Slyším, jak se Vivienne uchechtne.

Alistair vypadá, že by mi chtěl něco říct, ale pak si to rozmyslí a obrátí se na matku.

„Mami, prosím, vrať jí ten náramek.“

Ona si odfrkne a umíněně zavrtí hlavou: „Nenechám ji s ním odejít.“

Alistair zavrčí, což je znamení, že pomalu ztrácí trpělivost: „Ten náramek jsem nikdy neviděl, matko. Patří Seraphině. Prosím, vrať ho.“

Alistairova matka se hned k činu nemá, ale když se k tomu konečně odhodlá, je to s otráveným povzdechem a náramek po mně hodí. Chytím ho do dlaní, zatímco ona se vrací do stejné pozice, v jaké seděla, když jsem poprvé vešla do obýváku.

Padnu na kolena k hromadě oblečení, kterou služebné nadělaly, a začnu je znovu skládat. Spěchám, abych odtud vypadla co nejdřív a zastavila to neustálé bodání ponížení. Alistair tam jen tak stojí a sleduje mě, jak uklízím ten nepořádek po jeho matce, aniž by se kdokoliv z nich aspoň omluvil. To mé ponížení jen prohlubuje.

Když skončím, vstanu a postavím se Alistairovi přímo čelem. Vidím na něm to samé oblečení, které měl předtím na hřbitově, a připomínám si všechny důvody, proč dělám nejlepší rozhodnutí svého života.

„Jak jsem už řekla, mezi námi je konec. Rozvodové papíry a má výpověď ti brzy dorazí,“ řeknu a ignoruji, jak se mu zkřivila tvář. „Sbohem, Alistaire.“

Otočím se dřív, než stihne odpovědět. Už se na něj nechci dívat. Odcházím od něj přímo ke dveřím a beru za kliku, doufám, že naposledy.

Sotva udělám krok ven, Alistairova silná ruka mě chytne za paži a otočí mě k němu. Pracovala jsem s ním sedm let, z toho čtyři roky jsem byla jen jeho sekretářkou, a to mi stačilo, abych věděla, jaký je Alistair Sterling muž. Obvykle je vyrovnaný, s nečitelným výrazem, který dává najevo, jak moc má vše pod kontrolou.

Právě teď ale Alistair není ani vyrovnaný, ani nemá nic pod kontrolou. Vypadá, jako by ztratil pevnou půdu pod nohama, a význam těch slov mu je už ukradený, jak mi svírá paži. Snažím se mu vytrhnout.

„Pusť mě,“ vyštěknu na něj, ale Alistair na mě jen přimhouří oči a v jeho modrém pohledu plápolá vztek.

„Nemůžeš jen tak odejít, Seraphino,“ zavrčí.

„Ty mi nebudeš říkat, co mám dělat, Alistaire. Už ne. Pusť mě!“

„Copak ti to dává nějaký smysl!“ zařve mi do obličeje a pustí mou ruku, aby si prohrábl vlasy. „Nemůžeš na mě jen tak vybalit takový sračky.“

„To není jen tak, když k tomu schylovalo od chvíle, kdy jsme si vyměnili sliby, které jsi ty už porušil. Oba víme, že tohle manželství nikdy nemělo vzniknout, tak přestaň s těmi kecy a nechej mě odejít,“ řeknu, prakticky soptím, a znovu se pokusím odejít.

„A co dědeček? Děláš tak velký krok, aniž by sis promluvila se starým pánem, který to celé stejně domluvil. S mužem, který k tobě byl vždycky jen dobrý.“

Otočím se k němu zpět a nenávidím jeho pokus vyvolat ve mně pocit viny. Na okamžik si vzpomenu na jeho dědečka a snažím se představit si jeho reakci na to, že podávám žádost o rozvod, když mu na mně tolik záleží. Přesto nezaváhám. Odmítám nechat tyhle myšlenky stát mezi mnou a mou svobodou. Odmítám upřednostnit přání někoho jiného před vlastním štěstím.

„S dědečkem si promluvím. Věř mi, nemáš se čeho bát,“ řeknu a znovu se pokusím odejít, ale Alistair se samozřejmě nevzdává a znovu promluví.

„Nepodepíšu to, Seraphino, ty zatracený papíry nepodepíšu!“

„Co je to s tebou k sakru?“ vykřiknu frustrovaně. „Proč mě prostě nenecháš jít?“

Probodává mě pohledem, oči mu umíněně planou: „Nepodepíšu ty papíry a nepřijmu ani tvou výpověď. Firma má pravidla, která musíš dodržovat, a nemůžeš se prostě rozhodnout odejít bez předchozího upozornění, zvlášť když je v kanceláři tolik práce, za kterou tě platím!“

Uchechtnu se, nemůžu uvěřit jeho drzosti. Nemůžu se přenést přes jeho sobecké uvažování a absolutní nedostatek výčitek za to, co udělal.

„Máš Vanessu, ne?“ vypálím na něj a on svraští obočí.

„Co tím má jako být?“

„Všichni Vanessu zbožňují. Je chytrá, krásná a zvládne tvou práci za tebe – a ach, nezapomeň na to, že s tebou taky čeká dítě! No není to dokonalé?“

Alistairova matka vyskočí, v obličeji má vepsané překvapení. Je jasné, že se o svém budoucím vnukovi právě dozvěděla.

„Alistaire, je to pravda, co říká? Čekáš dítě?“ zeptala se nadšeně Vivienne.

Alistairův výraz nic neprozrazuje a své matce ani sestře nevěnuje jediný pohled. Pořád se dívá přímo na mě.

„Seraphino, to, co se mezi mnou a Vanessou stalo, nebylo úmyslné, to prostě–“

„Neopovažuj se ji omlouvat! Koho zajímá, co si myslí? Vanessa je ta, kterou jsi si vždycky zasloužil. Jediná žena, která si skutečně zaslouží být mou snachou,“ vložila se do toho Alistairova matka a nezapomněla mi věnovat odporný pohled, který už mě ani nepřekvapuje.

Pokrčím k Alistaireovi rameny, jako bych mu dávala najevo, že jsem měla pravdu. Všichni chtějí Vanessu, včetně něj, a on se ani nezmůže na to, aby to popřel. Nadále svou matku ignoruje.

„Seraphino, byla to nehoda,“ řekne znovu a já přikývnu, jako bych mu dávala za pravdu.

„Před třemi lety jsi si to nemyslel. Nemyslel jsi si, že jsi se se mnou vyspal náhodou, ale místo toho jsi věřil, že jsem tě zdrogovala, abych tě dostala do postele. Co se změnilo, Alistaire? Protože všechno, co teď vidím, je jen jeden zatracenej pokrytec a srab, který raději svaluje vinu za své chyby na ostatní.“

Když se k němu tentokrát otočím zády, nepřestávám jít. Už se neotáčím.

„Seraphino! Seraphino, vrať se sem, dokud jsem ještě hodnej. Seraphino, přísahám bohu, jestli vyjdeš z těch dveří, už tě nevezmu zpátky, i kdybys žadonila na kolenou. Potřebuješ mě, Seraphino. Beze mě nepřežiješ!“

Křičí za mnou Alistair, ale já nezastavuji. Jeho arogantní slova jen přiživují mou touhu zmizet od něj co nejrychleji. Zbytek jeho slov vytěsním, otevírám dveře a vítám svůj klid a svobodu.

Do té smutné reality se už nikdy nevrátím.