POHLED SERAPHINY

Jsem vděčná, že se Benedict na nic neptá, když mě veze domů.

Nabídne se, že mě zaveze až k domu, ale odmítnu a počkám, dokud neodjede. Pak si povzdechnu a vejdu dovnitř. Dům je plný služebných, které se ke mně vyhrnou vteřinu poté, co slyší otevřít dveře, ale zvednu ruku, abych je zastavila.

Už nejsem paní tohoto domu.

Procházím kolem nich do svého pokoje. S Alistairem sdílíme pokoj, jen když chce ukojit své sexuální touhy. Vleze si ke mně do postele a zasypává mé tělo polibky, dokud nepovolím – to je jediná chvíle, kdy se cítím být jím chtěná. Když vcházím do pokoje, snažím se na postel nekoukat déle, než je nutné. Bojím se, že vzpomínky na nás dva propletené v prostěradlech, kdy byl hluboko ve mně, zlomí mé odhodlání. A teď mám jen jediné odhodlání – opustit Alistaira nadobro.

Začínám si balit, dokud je to odhodlání ještě silné, a ani na okamžik se nezastavím, abych přemýšlela o tom, že nemám kam jít. Nemůžu vystát ani další den pod jednou střechou s Alistairem s vědomím, jak hluboko mě zasáhla jeho zrada. Balím jen pár nejdůležitějších věcí a ujišťuji se, že pro zbytek se vrátím později, až bude rozvod vyřízený.

Jsem v polovině balení, když uslyším známý hlas, ze kterého mi vždy naskakuje husí kůže. I v tuhle chvíli cítím, jak mě zaplavuje mrazivá hrůza, a okamžitě přestávám balit.

Alistairova matka Eleanor a jeho sestra Vivienne jsou tady.

Prudce vydechnu a snažím se ovládnout svůj dech i hrozné vzpomínky na ně, které se mi derou do mysli. Po několika hlubokých nádechech se konečně uklidním a pokračuji v balení. Jakmile skončím, vytáhnu těžký kufr z pokoje a vejdu do obývacího pokoje, kde Eleanor a Vivienne sedí na jedné z pohovek s nohama přes sebe, jako by jim to tu patřilo.

Eleanor má na tváři svůj typický zamračený výraz, který nezmizí, ani když ji pozdravím úklonou.

„Proč jsi tady?“ zeptá se Eleanor a vstane. Její otázka mě zmate, a když nejsem schopná odpovědět, pohrdavě si odfrkne a její tvář se zkřiví v nejodpornější podobu podráždění.

„Skoro jsem zapomněla, jak jsi tupá,“ řekne Eleanor znovu. Tupá. Její oblíbené slovo, kterým mě častuje, jak se jí zlíbí, a samozřejmě to dnes nebolí o nic méně. Ve skutečnosti je to ještě bolestivější teď, když si uvědomuji, že kromě Alistairovy lhostejnosti jsem se musela potýkat i s nenávistí a naprostou neúctou jeho matky. Celou tu dobu byla mou jedinou reakcí buď ticho, nebo omluva, kterou si nikdy nezasloužila.

„Proč jsi tady a ne v kanceláři, co?“ ušklíbne se a pokračuje: „Můj syn dře dnem i nocí, aby vydělal peníze pro někoho, jako jsi ty, kdo na něm parazituje. Jediné, co po tobě chce, je, abys dělala svou práci jeho sekretářky, a ty nezvládneš ani tuhle jedinou věc? Myslíš si, že máš na jeho peníze nárok jen proto, že jsi jeho manželka?“

Její slova jsou jako rány do hrudi. Každé slovo v jejích větách zasahuje mé nervy a drásá je. Cítím, jak ve mně něco vře. Vždycky to tam bylo, ale vždycky se mi to dařilo ovládat.

A aby toho nebylo málo, Vivienne, Alistairova nafoukaná sestra, si musela přisadit: „Je to podvodnice, která obelstila mého chudáka nevinného bratra! Divím se, že není v kanceláři! Taková líná lemra! Nechápu, jak mohl dědeček dopustit, aby se taková nuzná mrcha stala součástí naší elitní rodiny!“

„Musela jsem být na pohřbu své babičky,“ odpovím prostě a doufám, že ten zamračený výraz z její tváře zmizí, ale on se jen prohloubí a ona si ještě pohrdavě odfrkne. Copak Eleanor a Vivienne nevěděly, že mi zemřela babička?

„Je vážně mrtvá? Nebo je to jen divadlo?!“ má Vivienne tu drzost se mě zeptat a já ji propíchnu pohledem.

Eleanor pokračuje: „Samozřejmě, to je tvá výmluva pro to, být líná zlatokopka. Pověz mi, naučila tě ta tvoje babička jít po penězích jiných lidí, místo abys pracovala na svých?“

To, co ve mně vřelo od chvíle, kdy jsem uviděla Alistairovu matku, dosáhlo vrcholu. Je to hněv. Rudý, čistý a ohnivý hněv, který ovládne celou mou bytost. V tu chvíli mi nesejde na ničem jiném než na tom, aby jméno mé babičky nebylo špiněno.

„Nemluvte tak o mé babičce!“ vykřiknu a ona sebou mírně trhne, polekaná mým výbuchem.

„Ty jsi na mě právě zařvala?“ řekne a udělá krok ke mně, ale já ani nemrknu a dál jí hledím do očí.

Vivienne ke mně přistoupí a vyjede: „Ty jsi právě křičela na mou matku?!!!“

Vivienne se mě vždycky snažila ponížit při každé příležitosti. Chytne mě za paži a silně ji stiskne, až syknu bolestí. Eleanor se usměje, jako obvykle ji to náramně baví.

Druhou rukou do Vivienne strčím a ona zavrávorá na pohovku. Zůstane v šoku, protože jsem jim vždycky dovolila, aby mě šikanovaly, ale tentokrát se bráním.

„Zapomněla jsi, kde je tvé místo? Nejsi nic než–“

„Zlatokopka, která si vzala tvého syna pro peníze, ano, chápu to!“ utrhnu se na ni, protože už mám toho věčného nadávání dost. „Ale o to už se nemusíte starat, protože jsem podala žádost o rozvod. Opouštím tvého bratra, takže si klidně můžete všechny jeho peníze strčit za klobouk.“

Otočím se k odchodu a supím, jak za sebou vleču těžký kufr, ale vtom na něj Eleanor položí ruku a zastaví mě. S pobavením se na kufr podívá.

„Ty opravdu odcházíš!“ Eleanor ani nedokáže skrýt radost v hlase.

„Ano, tak mě prosím přestaňte zdržovat a nechte mě jít.“

Zavrtí hlavou: „Ne tak rychle! Nemůžeš jen tak odejít.“ A pak pokyne dvěma služebným, které tam stály a celou scénu sledovaly.

„Prohledejte ji!“ přikáže jim, když přistoupí blíž. Váhají a ona na ně vrhne zlostný pohled.

„Neslyšely jste? Už není paní domu. Okamžitě ji prohledejte.“

Jsem příliš omráčená, než abych reagovala, když mi služebné konečně vytrhnou kufr z ruky. Vivienne se mě snaží držet, aby mi zabránila vzít si zavazadlo zpět.

„Co si myslíte, že děláte?“ řeknu roztřeseným hlasem.

„Nemůžu tě nechat jen tak odejít. Kdo ví, jaké cennosti jsi mému synovi ukradla v té své tašce plné bacilů.“

Jen naprázdno otevírám a zavírám ústa, nejsem schopná ze sebe vypravit ani větu. Jen sleduji, jak se mé věci při drsném prohledávání sypou na zem. V očích mě pálí slzy ponížení. Už se ve Viviennině sevření nebráním a ona se na mě vítězoslavně dívá.

„Co je to? Podej mi to,“ řekne Alistairova matka, když jedna ze služebných najde zlatý náramek, který jsem měla schovaný v kufru. Babiččin náramek, jediná věc, která mi po ní zbyla.

„Ne!“ vyrazím vpřed, abych jí zabránila v jeho předání, ale je pozdě. Alistairova matka už náramek drží a prohlíží si ho.

„Páni! Mami, konečně jsi našla něco, co Alistairovi ukradla!“ vykřikla Vivienne nadšeně.

Při těch slovech se mnou škubne a hodí mě na mramorovou podlahu. Uhodím se do nosu. Když si na něj sáhnu, teče mi krev. Rychle ji otřu a vyskočím na nohy.

„Věděla jsem to! Něco jsi vzala. Koupil ti to můj syn? Co ti dává právo si myslet, že můžeš odejít s něčím, co ti koupil, poté, co jsi podala žádost o rozvod?“ vyštěkne Eleanor.

„To nepatří vašemu synovi! Je to moje a ocenila bych, kdybyste mi to vrátila.“

Udělá přesný opak a dál mě obviňuje, že jsem zlodějka, dokud se neotevřou dveře a dovnitř nevejde Alistair. Necítím úlevu z jeho přítomnosti, jako jsem cítila dřív, když se ke mně jeho matka takhle chovala. Místo toho k němu cítím jen odpor. Chci mu do obličeje zakřičet, jak moc ho nenávidím.

Jeho tvář se zkřiví zmatkem, když vidí, co se děje.

„Co se to tu děje?“ zeptá se, vejde dál do domu a dívá se střídavě na matku a na mě.

„Díkybohu, že jsi tady, synu. Tahle pijavice se chystala odejít s něčím, co jí zjevně nepatří,“ odpoví jeho matka.

„A praštila mě!!!“ dodá Vivienne skoro s pláčem a žaluje Alistairovi.

Alistair je tentokrát příliš šokován, než aby se mě ptal, proč jsem udeřila jeho drahou sestru. Myslela jsem, že mě jako v minulosti donutí se omluvit, ale tentokrát neudělal nic. Zajímalo by mě proč.

Z nějakého důvodu se mi začínají plnit oči slzami a nechápu, proč je Alistairův příchod najednou vyvolal, přesto se skrze slzy usmívám.

„Alistaire, řekneš prosím své matce, že jsem od tebe nikdy nedostala žádný dárek?“

Alistair zaváhá, na vteřinu jako by ztratil řeč a dívá se na své ruce. Také se mu podívám na ruce a konečně pochopím, proč mě pálí oči a proč popotahuji v přípravě na kýchnutí, které otřese celým mým tělem. Lilie. Jsem na ně alergická.

Navzdory slzám stékajícím po tvářích se začnu smát. Směju se tak silně, že ignoruji pálivé pohledy všech v místnosti, kteří si pravděpodobně myslí, že jsem se zbláznila. Mezi záchvaty smíchu kýchám, ale nepřestávám se smát a otočím se k Alistairově matce.

„Jsem za vašeho syna vdaná tři roky a on ani neví, že jsem alergická na lilie, a vy si přesto myslíte, že by byl schopen mi koupit náramek?“

Nad svou smutnou realitou jen zavrtím hlavou.