LUCE.

Mé oči se střetly s těmi nejtemnějšími modrými očima, jaké jsem kdy v životě viděla, a měla jsem pocit, jako by se celý svět přestal točit. Jeho pohled byl uhrančivý, a přestože se mračil, vypadal jako bůh – bůh, který se hněvá přímo na mě. Při pohledu na tu dravost v jeho tváři se mi okamžitě rozbušilo celé nitro.

„Uhni…“ zasyčela za mnou nějaká žena a postrčila mě dopředu. Teprve tehdy jsem si uvědomila, že jsem přestala tančit. Prudce jsem procitla ze svého vytržení a očima začala těkat po ostatních ženách na pódiu, abych zjistila, v jaké fázi tance se právě nacházíme.

Srdce mi divoce bušilo. Nikdy v životě se mi nestalo, abych ztratila soustředění, dokonce ani v nebezpečí ne, ale stačil jediný zlomek sekundy a pohled na tohoto muže, a všechny mé smysly byly ty tam.

Líce mě pálily, ani ne tak studem, jako spíš tím, že se mi nelíbilo, jak se na mě teď upírá veškerá pozornost, protože jsem tam jen tak stála a netušila, co máme tancovat.

Pak se ke mně protančila jiná Omega, vzala mě za ruku a v rytmu se mnou zakývala, než mě roztočila kolem dokola. Zašeptala to jen tak do vzduchu, ale já ji slyšela naprosto jasně: „Prostě se hýbej a tancuj…“

A tak jsem to udělala.

Brzy jsem se do rytmu vrátila, ale oči mi stále podvědomě hledaly toho muže, kvůli čemuž jsem znovu ztrácela koncentraci. Jenže tam, kde jsem ho viděla prve, už nebyl, a neviděla jsem ho ani nikde jinde v hledišti.

Netušila jsem, jestli cítím zklamání, nebo úlevu. Aspoň už mě nemohl rozptylovat.

Dav zatleskal, ozvalo se houkání a hvízdání. Hudba utichla, my jsme odešly z pódia a moderátor oznámil, že za několik minut začne dražba.

Byla jsem Omega číslo 10.

Přede mnou bylo devět jiných.

Bylo mi vcelku jedno, kdo si mě dnes večer koupí. Stejně jsem měla v plánu utéct a zmizet někam na jih, ale když jsem uviděla ty jeho oči, hlavou mi blesklo, jestli bude přihazovat i on. Protože hluboko uvnitř jsem věděla, že doufám, že bude přihazovat právě na mě.

Možná by to nebylo tak špatné.

V zákulisí vládl naprostý chaos. Zůstala jsem stát na místě, opřela se zády o zeď, zaklonila hlavu ke stropu a zavřela oči.

Říkala jsem Olivii, že když bude v zákulisí shon, nikdo si nás nemusí všimnout a mohly bychom utéct. Ale ona se mnou jít nechtěla. Teď, když už v tom není se mnou, by nemělo být těžké převést mé plány v čin.

Část mě ale chtěla zůstat – kvůli těm tmavomodrým očím.

„Pojď sem!“ Oči se mi prudce otevřely, když jsem uslyšela Cořin hlas.

Chytila mě za zápěstí a táhla mě někam, až jsme došly k toaletnímu stolku, kde mě předtím líčili. Posadila mě na židli a promluvila k tamní ženě: „Ještě ji jednou nalič, ujisti se, že tohle nebude vidět.“

Ukázala na mou čelist, což mě přimělo podívat se na sebe do zrcadla.

Ó, Bohyně. Začínala se mi tam vybarvovat modřina. Protože jsem neměla vlka a moje démonská moc byla potlačená, hojila jsem se jako lidé. Pomalu a bolestivě.

Seděla jsem nehybně, zatímco mi ta žena pracovala na obličeji. Celou dobu jsem ale nastražovala uši a snažila se zachytit, co se děje na pódiu.

Čtyři Omegy už byly prodány. A pátá se právě teď vrátila do zákulisí. Byla zabalená do deky a hystericky vzlykala.

Srdce se mi sevřelo bolestí, když k ní ostatní Omegy přistoupily a objaly ji. Ptaly se jí, co se stalo. Ruce se mi sevřely v pěsti, když jsem poslouchala její trýznivé vyprávění.

Nikdo na ni nepřihazoval. A jeden z dražitelů se jí posmíval, že se musí svléknout donaha, než přijde nějaký příhoz. Donutili ji sundat si jeden kus oděvu, ale stále nikdo nepřihazoval, takže svlékání pokračovalo.

Až když tam před nimi stála úplně nahá, s tělem roztřeseným pláčem, začaly přicházet nabídky.

Nenáviděla jsem svou démonskou krev, ale můj odpor k mužům v tomhle sále rostl s každou vteřinou.

Vzhledem k tomu, jakou hru sehráli s touto Omegou, mi bylo jasné, že to budou chtít po každé z nás. Měla jsem takové pokušení to tady celé vypálit a ty ženy zachránit… ale kam bych je pak vzala, zvlášť kdyby se odněkud vynořil můj otec?

Do podsvětí bych je nikdy nevzala. A věděla jsem, že pokud je nedokážu ochránit úplně, celý proces by se jen opakoval.

Znovu jsem se přistihla, že myslím na ty tmavomodré oči. Byl i on součástí toho davu, který ji nutil se svléknout? Při pomyšlení, že jsem po něm zatoužila, mě zaplavil hnus.

Byl stejný jako oni.

„Luce! Jsi na řadě.“

Carol na mě zavolala z druhé strany místnosti. Zvedla jsem se ze židle a vzpřímila hlavu. Neměla jsem se čeho bát, ale vzpomněla jsem si, že se musím chovat jako pokorná Omega. Sklopila jsem tedy zrak a sepjala ruce, zatímco jsem vedla vnitřní monolog.

Nahota pro mě nebyla nic nového. Když mi bylo šestnáct, otec mě vzal na místo, kde byli démoni během rituálů při orgiích. Neúčastnila jsem se jich. Ale nechal mě se na to celé hodiny dívat.

Chtěl ve mně probudit sexualitu. A to se mu povedlo.

Nebyla jsem naivní. Mohla jsem se svléknout kdekoli, kdyby to po mně chtěli, a nestyděla bych se. Ale tyhle ženy tady… ty ty muži ponižovali.

Zavřela jsem oči, stiskla svůj náhrdelník a připomněla si, že si musím zapamatovat tváře těch chlapů před sebou. Jednoho dne se pro ně vrátím.

Luce, nenech jejich zlobu, aby tě pohltila. Zachraň si duši.

Část mého já se snažila bojovat s temnotou.

Vešla jsem na pódium a byla dovedena na jeho vyvýšenou část. Bylo tam šest velkých obrazovek, na kterých se zobrazovaly příhozy. Jedna za mými zády, jedna přede mnou a po dvou na každé straně, kde seděli muži.

Zvedla jsem hlavu – dost vysoko na to, abych viděla dav sedící přede mnou, ale ne tak vysoko, jak by to Omega běžně neudělala. Polykala jsem naprázdno a nechala oči bloudit po sále, hledajíc ty modré oči, které jsem viděla dříve.

Ale nikde nebyl.

„Omega číslo deset. Před dvěma měsíci jí bylo osmnáct…“ oznámil hlas z reproduktoru a mně se chtělo protočit panenky.

Chcete říct před dvěma a půl lety? Ale ovládla jsem se a nedala na sobě nic znát.

„… sirotek, vychovaná v sirotčinci Shallow Ridge.“

„Otoč se, Omego.“ Přinutila jsem své ruce, aby se nesevřely v pěsti, a pomalu jsem se k nim otočila zády. Byla jsem vděčná, že moje zavinovací sukně aspoň zatím schovává můj zadek před jejich pohledy. Ale věděla jsem, že brzy bude pryč.

„Zpátky dopředu…“

Znovu jsem se otočila tváří k nim a tentokrát jsem uviděla muže, který už stál. Mohlo mu být tak pětadvacet, plus minus. Měl ruce zkřížené na prsou, pak si jednu položil na bradu a upřeně se na mě díval.

Všimla jsem si, jak si mě prohlíží už předtím, když jsem tancovala a moje oči se snažily najít ty tmavomodré.

Byla jsem si jistá, že na mě bude přihazovat.

„Dražba začíná právě teď…“

Čas začal běžet, ale nikdo nepřihazoval. Netušila jsem, jak to bude probíhat, dokud jsem neviděla, jak někteří z nich kontrolují tablety ve svých rukou. Ten muž, co na mě zíral, v ruce nic neměl, a myslím, že jsem věděla, co má v plánu.

„Svlíkni se!“ zařval ten samý chlap a jeho hluboký baryton mi poslal mráz po zádech. Byl pohledný, to jsem nemohla popřít, ale hnusil se mi.

Dav mužů začal šeptat a další se k němu přidal: „Svlíkej se, jsi hluchá?“

Snažila jsem se zastavit třes svého těla. Když jsem si říkala, že svlékání pro mě nic neznamená, myslela jsem to vážně. Ale část mě se před těmito prasaty svlékat nechtěla.

„Omego číslo deset, byla jsi vyzvána ke svlečení…“ promluvil hlas z reproduktoru. S třesoucíma se rukama jsem sáhla po šňůrce své zavinovací sukně.

Srdce mi hlasitě bušilo a dlaně se mi potily.

Prostě to sundej, říkala jsem si, a právě když jsem se chystala uzel rozvázat, obrazovka přede mnou blikla.

10 000 – Nesvlékat.

Ruce mi sklouzly ze šňůrky sukně a já vydechla!

„Kdo to sakra je?“ zařval ten chlap, co si mě měřil, otočil se a hledal muže, který na mě přihodil.

Ale dražba byla anonymní. Člověk mohl jen hádat, kdo právě ťuká do svého tabletu.

Musela jsem se hodně snažit, abych se neusmála, když jsem uviděla tu částku. 10 000 bylo strašně málo. Ostatní Omegy začínaly na 50 000. Ale mně to bylo jedno.

Byla jsem svému dražiteli vděčná.

Časomíra běžela… a začaly přicházet další nabídky.

20 000

30 000

50 000

75 000

Viděla jsem, jak ten chlap, co mě nutil se svléknout, popadl tablet ze svého sedadla a začal do něj bušit.

200 000

Co to sakra…? Ramena mi poklesla vědomím, že na mě teď už nikdo nepřihodí. Přísahala jsem si, že půjdu s kýmkoli, jen ne s ním.

300 000

Oči se mi rozšířily a srdce se mi rozbušilo. Znovu jsem začala očima skenovat auditorium. V tlumeném světle bylo těžké někoho rozeznat, ale doufala jsem, že aspoň na vteřinu zahlédnu toho, kdo na mě přihazuje.

Ten parchant začal znovu psát.

350 000

500 000

To poslední číslo nebylo od pana Kreténa, protože když se objevilo na obrazovce, začal hlasitě klít.

„Tohle je zajímavé. Dosáhli jsme půl milionu. Chcete, aby se svlékla?“ zeptal se neviditelný hlas z reproduktoru davu a všichni začali skandovat „ano“.

500 000 – Přinuťte ji se svléknout ještě jednou a rozstřílím vám ciferník.

K nabídce 500 000 se na obrazovce přidala tato slova a já nemohla zabránit úsměvu, který mi přelétl přes rty. Ať už byl můj dražitel kdokoli, myslím, že se mi začínal líbit.

Moderátor neřekl ani slovo.

550 000

Hádám, že to byl ten kretén. Byl jediný, kdo pořád zuřivě ťukal prsty do tabletu.

700 000

Prosím, Bohyně, prosím. Nedovol tomu kreténovi přihodit víc.

800 000

Sakra!

1 000 000

Oči se mi rozšířily v přesný moment, kdy se v patře nad hledištem, přímo přede mnou, otevřely dveře. Někdo vyšel ven, ale byla tam příliš velká tma, než abych ho viděla. Srdce mi však začalo splašeně bušit.

Byl to jeden z dražitelů, nebo organizátor? Ten muž přešel otevřenou chodbu a brzy mi zmizel z dohledu.

„Kdo ty sakra seš? No tak, mně ji neukradneš!“ Pan Kretén zněl frustrovaně, než poslal další příhoz.

1 050 000

Pak nastalo ticho. Do očí mi vhrkly slzy, když jsem se podívala na pana Kreténa, který měl na tváři samolibý úšklebek a rozhlížel se kolem, snaže se najít druhého dražitele, zatímco časomíra odpočítávala poslední vteřiny.

Třicet sekund a budu jeho.

Už jsem si v hlavě osnovala plány, jak utéct, jakmile se dostanu zpátky do zákulisí, když vtom mé uši zachytily náhlý zvuk kroků na koberci. Přes všechen ten hluk v sále zněly ty kroky naprosto zřetelně.

Pohlédla jsem směrem, odkud zvuk vycházel, a kdybych se neovládla, nejspíš by mi údivem klesla čelist.

Blížil se ke mně muž s tmavomodrýma očima.