V městečku Sunhaven Town to byl další deštivý den. Neustále jsem si říkala, kdo proboha dal tak ubohé jméno městu, kde prší víc než 160 dní v roce. Byla jsem tu už šest měsíců a nastal čas odejít. Čekala jsem jen na konec měsíce, abych dostala výplatu v Bistru Belladonna. Bylo osmadvacátého září. To datum si pamatuji dobře, protože to byl den, kdy jsem JEHO potkala poprvé...

V bistru nebyli žádní zákazníci, takže jsme s Milou umíraly nudou. Už jsem poklidila všechny stoly a dvakrát vytřela podlahu.

„Možná nás Donna dneska pustí dřív? Kdo by chtěl chodit ven, když takhle leje?“ zeptala se Mila.

„S tím nepočítej,“ ušklíbla jsem se a vysmála se jejím nadějím. „I kdyby sem měsíc nikdo nepřišel, s radostí nám najde nová místa na uklízení, nebo přinese barvu a řekne nám, ať přetřeme zdi.“

Mila na mě vrhla zlostný pohled a cvakla jazykem. „S tebou není žádná sranda, Lilith!“ zasyčela.

Pravděpodobně by mě praštila utěrkou, kterou držela v ruce, ale přerušil ji zvuk zvonku u otevírajících se dveří. Zadržely jsme dech v naději na zákazníka, který by nás zachránil z mučivé monotónnosti – někdo, kdo by nám dal dýško, by byl ještě lepší. Naše naděje se ovšem rozplynuly při pohledu na naše oblíbená šestiletá dvojčata vcházející dovnitř.

„Parkere, Penny...? Proč nejste ve škole?“ zeptala se jsem se při pohledu na dvojčata v promočených žlutých pláštěnkách.

„Škola byla vytopená,“ informovala mě Penny s křenícím se obličejem. „Chceme ty tvoje čokoládové muffiny, Lilith!“

Povzdychla jsem si a nevěřícně zakroutila hlavou, ale pak jsem se usmála. Tyhle děti byly jako paprsek slunce v tomhle pošmourném městě. Bydlely s rodiči hned za rohem a byly to naše stálice. Pomyslela jsem si, že jestli mi po odchodu bude z tohoto místa něco chybět, budou to tyhle dvě věčně se usmívající tváře.

„Dneska jsem pekla čerstvé.“ Mrkla jsem, upravila si bavlněné rukavice, které jsem na rukou nosila neustále, a vyndala dva muffiny z plechu. „Tyhle jsou s bílou čokoládou a malinami.“

Děti se do nich okamžitě pustily. Trvalo to doslova pět sekund, než muffiny zmizely.

„Páni! Bylo to super dobrý, Lilith!“ zavolal Parker a olizoval si čokoládu z drobných prstíků.

„Jsem ráda, že vám chutnalo,“ usmála se jsem se na ně vřele. „Teď utíkejte domů. Vypadá to, že déšť bude jen sílit...“

„Budeme, Lilith!“ zavolali oba.

„Mějte se, zlatíčka!“ zamávala jim Mila na rozloučenou, když vycházeli ven.

„Ahoj Milo! Ahoj Lilith!“ slyšela jsem jejich sladké hlasy.

Pousmála jsem se a spěšně přinesla mop, abych vytřela mokrou podlahu kolem dveří a pultu.

„Měla by ti platit víc. Donna, myslím,“ prohlásila Mila a líně se opřela o stůl u dveří.

„To by tedy měla,“ ušklíbla jsem se.

„Myslím to vážně! Nebýt tvých dortů a muffinů, nikdo by sem nechodil pít to kafe z automatu, který je obden rozbitý,“ tvrdila a založila si ruce na prsou.

„Ale na tom už nezáleží.“ Odložila jsem mop a stoupla si vedle ní, abych jí škádlivě pocuchala kudrnaté vlasy. „Za dva dny odjíždím. Vezmu si peníze a tohle město opustím.“

„Proč?! Chci říct... vím, že tohle město je díra, ale s tebou to tu bylo o něco snesitelnější,“ trucovala Mila.

„Já prostě nedokážu zůstat na jednom místě moc dlouho...“ povzdychla jsem si.

„Patříš k těm, co se snaží najít své místo na zemi, nebo tě někdo honí?“ zasmála se.

Nervózně jsem se zasmála a snažila se skrýt fakt, že se náhodou trefila do mého skutečného důvodu k neustálému útěku. Naštěstí si mého rozpačitého výrazu nevšimla.

„Každopádně, dobře pro tebe!“ Učesala si vlasy zpět tak, jak byly. „Byla by škoda, kdyby tu chytrá holka jako ty zůstala déle. Ale budeš mi chybět...“

„Ty mně taky,“ usmála jsem se a odnesla mop do zázemí.

Zvonek nad dveřmi znovu zazvonil. Tentokrát to byli Jared a Felix, dva místní, kteří se tu vždycky zastavili na kávu a koláč, jakmile jim skončila směna při hlídání místní továrny.

„Venku leje jako z konve!“ zasyčel Jared a doslova z něj i z jeho bundy padaly litry vody.

„Proboha, Jarede! Právě jsem tu podlahu vytřela!“ vykřikla jsem otráveně a znovu přinesla mop zezadu.

„Já to udělám,“ nabídla se Mila.

„Ne. Udělám to já. Jen jim dej kafe,“ zavrčela jsem.

Jared a Felix se rozpačitě usmáli a pak se omluvně uklonili v reakci na můj pohled. Sedli si k barovému pultu. Mila jim rychle přinesla dva šálky a nalila kávu z konvice. Očividně to byl jeden z těch dnů, kdy se kávovar zase rozbil.

Začala jsem vytírat a pak jsem si všimla, že zvonek nad dveřmi je nakřivo. Stoupla jsem si na špičky a snažila se ho narovnat, natahujíc ruku, co nejvíc to šlo. Náhle někdo otevřel dveře, strčil do mě a já ztratila rovnováhu.

„Panebože! Spadnu!“ pomyslela jsem si a pevně zavřela oči.

Ale kupodivu jsem nespadla. Přistála jsem v něčí náruči. Opatrně jsem otevřela oči a uviděla šíleně pohledného muže se zvláštními stříbrnými vlasy a zářícíma šedýma očima. Na rozdíl od vlasů byly jeho dlouhé řasy černé jako noc.

„Jste můj anděl...?“ zamumlala jsem a hloupě zírala na jeho neuvěřitelnou tvář.

Slabě se usmál a pomohl mi zpět na nohy. Teprve tehdy jsem viděla, že kromě pohledné tváře je také vysoký a má sexy postavu. Na sobě měl dlouhý černý kabát a pod ním černý oblek. Vůbec nevypadal jako místní. Mlčky si mě prohlížel od hlavy až k patě, dokud jsem nepřišla k sobě.

„Ehm... o-omlouvám se... a... d-děkuji!“ zakoktala jsem jako úplný idiot a jasně dávala najevo, jak jsem vyvedená z míry.

„Není zač,“ odpověděl hlubokým, svůdným hlasem.

Pak popadl svůj zavřený deštník, prošel kolem mě a posadil se ke stolu v hloubi bistra. Otočila jsem se, abych mu z pultu vzala jídelní lístek, a uviděla Milu, jak nehybně stojí s dokořán otevřenou pusou.

„Ten je tak žhavý!“ zašeptala, i když jsem si nebyla jistá, jestli byla dostatečně diskrétní.

„Pst! Ovládej se... aspoň trochu,“ pokárala jsem ji a nervózně vzala kartu.

„Nemůžu si pomoct... Chci s ním mít dítě... hned teď, pokud možno,“ prohlásila a tupě na něj zírala.

„Já... měla bych vzít jeho objednávku,“ zamumlala jsem a šla k jeho stolu.

„Co ty rukavice?“ zeptal se náhle a podíval se na mé ruce.

„Ehm...“ nervózně jsem se zasmála, „to je jen takový můj zvyk,“ odpověděla jsem a schovala ruce za záda.

„Zvyk...“ zopakoval a ušklíbl se.

„Co... si dáte?“ zeptala jsem se ve snaze rychle změnit téma.

„Kávu, možná?“ odpověděl nonšalantně.

„Tu bych vám nedoporučovala,“ usmála jsem se rozpačitě, „náš kávovar je rozbitý, takže máme jen tu z překapávače, ale její chuť...“

„Vsadím se, že káva, kterou připravíte vy, mi bude chutnat,“ pronesl svůdně.

Nedokázala jsem říct proč, ale polévalo mě horko a tělo se mi zachvělo pokaždé, když jsem pohlédla do jeho jasných očí.

„P-proč si myslíte, že vám moje káva bude chutnat?“ slabě jsem se zasmála. „Už jste ji někdy zkoušel?“

Zvědavě jsem si ho prohlížela a snažila se vzpomenout, jestli jsem ho tu už někdy viděla, ale šance, že bych zapomněla na někoho tak zvláštního, jako byl on, se blížila nule.

„Ó, jsem si jistý, že mi chutnat bude,“ zasmál se a lehce si olízl ret, „vím to, protože voníš jako... sluneční svit.“