Ztuhla jsem a na svého stříbrovlasého zákazníka se rozpačitě usmála. Celý život jsem se učila skrývat své emoce. Nikdy jsem před nikým nepolevila v ostražitosti, zvláště ne před muži. Bývala jsem neoblomná bez ohledu na to, o koho šlo nebo jak vypadal, ale před tímto člověkem jsem se cítila bezmocná, jako by viděl přímo skrz mě. Připadalo mi to děsivé.

„Tak já vám tu kávu přinesu...“ Otočila jsem se k pultu. „Černou, něco jako espresso?“ pohodila jsem cestou k baru.

„Dokud ji připravujete vy,“ uchechtl se tiše.

„To je ale svůdník,“ zamumlala jsem otráveně, přestože jsem cítila, jak mi obličej rudne.

Nerozuměla jsem svým vlastním reakcím. Obvykle jsem ignorovala každého, od koho bych taková slova slyšela. Kdybych měla horší den, dokonce bych ho rychle přiměla litovat, že se na mě odvážil promluvit, ale teď... červenala jsem se jako idiot!

Šla jsem k baru a dávala si pozor, abych byla celou dobu otočená zády a vyhnula se pohledu svého zvláštního zákazníka. Z nějakého důvodu jsem byla přesvědčená, že ze mě nespustí oči. Ruce se mi začaly nervózně třást. Vzala jsem šálek z police a málem mi vyklouzl na podlahu. Naštěstí se mi ho podařilo v poslední vteřině zachytit.

„Co je to se mnou dneska?!“ ptala jsem se sama sebe v duchu. „Soustřeď se, Lilith!“

Podívala jsem se na Milu. Hádala jsem, že je příliš zaneprázdněná povídáním s Jaredem a Felixem a neustálým doplňováním jejich šálků, než aby si všimla mé náhlé neohrabanosti. Když zaznamenala můj pohled, uchechtla se a mrkla na mě.

„Jdi do něj,“ zašeptala škádlivě a kmitla očima ke stříbrovlasému.

Hluboce jsem se nadechla a začala mu připravovat kávu. Nalila jsem horkou vodu, abych navlhčila papírový filtr, pak na něj nasypala čerstvě namletou kávu a začala připravovat tmavě hnědý lektvar. Skončila jsem a nesla šálek k jeho stolu, přičemž jsem se vědomě vyhýbala jeho pohledu.

„Vaše káva, pane,“ položila jsem před něj šálek a mírně od něj odvrátila oči.

„Jsem vám odporný?“ zeptal se svým okouzlujícím hlasem.

„V-vůbec ne!“ vyhrkla jsem, aniž bych věděla jak.

Ušklíbl se a pak se mi podíval do očí, jako by mě chtěl pohltit. Cukla jsem sebou a odstoupila od jeho stolu.

„Děkuji za kávu... Lilith,“ usmál se zdvořile a podíval se na jmenovku na mé košili.

„D-dobrou chuť...“ zamumlala jsem váhavě a odešla zpět za pult.

Způsob, jakým vyslovil mé jméno, byl zvláštní, jako by už věděl, kdo jsem. Najednou mě přepadla úzkost.

„Mohl by to být někdo, koho poslal ON, aby mě našel? Ne... necítím z něj je. Roky jsem se učila, jak je vycítit... Ten stříbrovlasý k nim určitě nepatří,“ přemítala jsem.

Nervózně jsem si upravila rukavice a pak z barového pultu vzala prázdnou konvici na kávu.

„Lilith, Jason se na tebe zase ptal, víš? Proč tomu chudákovi nedáš šanci,“ uchechtl se Felix.

„Promiň, řekněme, že Jason není můj typ,“ ušklíbla jsem se a brala z baru špinavé papírové ubrousky.

Náhle mě Felix popadl za zápěstí.

„Nebuď taková. Když on není tvůj typ, tak co třeba já?“ odporně se zasmál.

„Pusť mi ruku, Felixi. Tohle není vtipné,“ zasyčela jsem.

„No tak, Lilith! Jsi taková sucharka. Měla by ses trochu pobavit,“ prohlížel si mě od hlavy k patě.

„Řekla jsem ne!“ Silou jsem vytrhla ruku z jeho sevření.

„Hej!“ Felix vstal a pokusil se mi ruku znovu chytit, přičemž se naklonil přes bar.

Uhnula jsem, čímž jsem způsobila, že přepadl na bar a shodil několik sklenic a prázdnou konvici, kterou jsem právě odnesla. Sklenice se roztříštily o podlahu. Jeden ze střepů mě bodl do paže. V panice jsem si přitiskla poraněné místo a ztuhla.

„Co to sakra děláš, Felixi?!“ vykřikla Mila.

Popadla mou krvácející ruku a okamžitě mě začala táhnout k poličce s lékárničkou.

„Omlouvám se! Jen jsem chtěl, aby se trochu uvolnila... nechtěl jsem...“ Felix zpanikařil, když uviděl krev kapající z mé paže.

Mila otevřela krabičku a vyndala obvaz a náplasti.

„U-udělám to sama!“ vytrhla jsem Mile lékárničku z rukou a začala si ránu ošetřovat sama.

„Fajn!“ zvedla ruce, zaskočená mou reakcí, „jen jsem ti chtěla pomoct...“

„Děkuju... ale radši si to udělám sama,“ usmála jsem se nuceně.

S úšklebkem ustoupila a vrátila se k nadávání Felixovi. Zalepila jsem si ruku tak rychle, jak jsem jen mohla.

„Bože! Nedovol jim ucítit mou krev! Prosím! Nedovol jim ucítit mou krev!“ modlila jsem se v duchu.

Kvůli povyku, který Felix způsobil, jsem úplně zapomněla na svého tajemného stříbrovlasého zákazníka. Najednou mě napadlo, že mě musí mít za úplného blázna, když vidí, jak přehnaně reaguji na obyčejné říznutí. Podívala jsem se k jeho stolu, ale už tam nebyl...

Došla jsem tam, jeho místo bylo prázdné a všechny jeho věci byly pryč. Zmizel beze stopy. Vypadalo to, že si z kávy, kterou jsem přinesla, vzal sotva jeden doušek. Na stole u šálku ležela stodolarová bankovka.

„Hádám, že mu moje káva nakonec nechutnala. Aspoň že dává dobré dýško...“ ušklíbla jsem se a vzala peníze.

Mila se konečně zbavila Felixe a Jareda, hned poté, co je přiměla zaplatit za škodu, kterou Felix způsobil. Byli to poslední klienti toho dne. Zbytek pracovní doby jsme strávily sbíráním skla z podlahy a kolem pultu. Donna, „milá“ majitelka našeho bistra, se neukázala. Jen nám zavolala, abychom zavřely v deset hodin jako obvykle.

Pořád jsem myslela na toho stříbrovlasého zákazníka. Jak mohl odejít z bistra, aniž by si toho někdo z nás všiml? Byla jsem tak zvědavá, že mě okamžitě napadlo zkontrolovat záznam z bezpečnostní kamery. Řekla jsem Mile, že bistro zavřu sama, a jakmile jsem skončila s prací, šla jsem se podívat na záznam. Překvapivě jsem zjistila, že ta jediná kamera, která snímala místo, kde seděl, byla rozbitá...

„Jak zvláštní...“ zamumlala jsem si pro sebe, „nebyla opravená zrovna před dvěma dny?“

Bylo to trochu frustrující, ale byla jsem příliš zvědavá, než abych na to prostě zapomněla. Nedokázala jsem uvést jasný důvod proč, ale musela jsem se podívat, co nahrály ostatní kamery, a pokusit se najít aspoň jeden snímek jeho obličeje.

„Tohle je směšné. Proč chci vůbec znovu vidět jeho tvář? Vypadal, že není odsud, a já odsud za dva dny odjíždím!“ vysmála jsem se vlastnímu počínání.

Samozřejmě jsem na záznamu stejně dál hledala jakékoli stopy po něm. Našla jsem moment, kdy jsem málem spadla na podlahu, když vcházel do dveří. Viděla jsem se, jak rovnám ten nakloněný zvonek a... obraz zčernal. Černá obrazovka zůstala asi minutu záznamu, pak se objevilo nějaké rušení a hned poté se obraz vrátil do normálu.

„Co to má být?!“ zvolala jsem a kontrolovala to už potřetí. „Měl u sebe nějakou rušičku nebo co?!“

Cvakla jsem jazykem a nespokojeně zavrčela, pak jsem to konečně vzdala a všechno vypnula. Hluboce jsem si povzdychla, vzala si věci ze zázemí a vyšla ven zamknout bistro. Aspoň že konečně přestalo pršet.

Popadla jsem klíče a nevědomky si pověsila kabelku na poraněné předloktí. Zasyčela jsem bolestí, ale nejhorší bylo, že se mi rána znovu otevřela. Srdce se mi rozbušilo. Sundala jsem si bundu a začala si ji omotávat kolem krvácející paže. Bylo pozdě. Vítr už roznesl pach mé krve do okolí. Spěšně jsem zamkla dveře a cítila, jak se mi tělo začíná třást, pak jsem šla rychleji a rychleji. Modlila jsem se, aby se nestalo nic zlého, aby ještě nenašli mou stopu. O vteřinu později potvrdilo přesně to, čeho jsem se bála, táhlé vytí. Ten zvuk byl jejich voláním. Shromažďovali se. Blížili se... Našli mě.