Poté, co záchranný tým zmizel a nechal mě v nebezpečné pustině uprostřed ničeho, jsem se musela probojovat domů sama. Poprvé jsem považovala za štěstí, že se se mnou život nikdy nemazlil a že jsem už dříve přežila mnohem těžší situace. Jistě, kdybych byla nějaká křehká princezna, seděla bych na zemi, oči vyplakané a třásla se strachy. Moje současná situace mě spíše rozzuřila než deprimovala. Dokonce mě napadlo, že by bylo docela štěstí, kdybych cestou zpět potkala nějaké úchyly nebo agresivní opilce, protože bych si na nich mohla vybít vztek. Přesto jsem doufala, že na silnici potkám někoho, kdo by byl tak laskav a svezl mě na nějaké civilizovanější místo, ale soudě podle mého dnešního štěstí, šance na to byly téměř nulové.

Cesta byla temná a úplně prázdná. Používala jsem telefon jako svítilnu a kráčela zpět směrem, odkud jsem přiběhla, přičemž jsem proklínala svůj smysl pro empatii, který mě neustále dostával do problémů.

„Proč jsem sakra vůbec běžela tak daleko?!“ křičela jsem na sebe. „Měla jsem trvat na tom, aby mě vzali domů! Ostatně, když mi ten chlap chtěl dát peníze, proč mě radši prostě nesvezli?! Šílení bastardi!“ soptila jsem a uvolňovala svou frustraci.

Trvalo mi další hodinu, než jsem došla na místo, které jsem poznávala. Nesmírně se mi ulevilo, když jsem ho našla. Naštěstí jsem nebyla tak hloupá, abych dělala nesmyslné, náhodné odbočky, a běžela jsem jen přímo vpřed. To mě ušetřilo toho, abych se uprostřed noci musela ptát náhodných cizinců na cestu. Ani jsem nechtěla domýšlet, kam by mě to mohlo zavést…

Zatímco jsem šla, stále jsem myslela na ten prázdný krevní vak, který ti lidé nechali na kraji silnice. Nervózně jsem přemýšlela, jestli mu v tak nesterilním prostředí nedávali transfuzi krve. Pokud ano, mohli ho zabít účinněji než jeho autonehoda nebo nemoc! Čím víc jsem o tom však přemýšlela, tím víc jsem pochybovala, že by mu transfuzi skutečně dávali. Měli udělat jen to nejnutnější, aby mu zachránili život, dokud se nedostane někam, kde mu poskytnou řádnou péči…

„Sakra! Měla jsem zavolat tu pitomou záchranku!“ trápila jsem se svým rozhodnutím, které mi s každým dalším pomyšlením připadalo hloupější a hloupější.

Konečně jsem se dostala domů. Byla jsem vyčerpaná a neklidná. Z nějakého důvodu mi srdce neustále bušilo. Nemohla jsem přestat myslet na svého pohledného rytíře se stříbrnými vlasy.

„Lilith, proboha! Udělala jsi, o co tě požádal! Máš to splacené! Přestaň se mučit! Jeho lidé se o něj starají a bude v pořádku!“ napomínala jsem se, když jsem sledovala svůj odraz v koupelnovém zrcadle.

Ani jsem nevěděla, proč mi tolik záleží na člověku, o kterém nic nevím. Neznala jsem ani jeho jméno. Přesto mé podvědomí možná zoufale hledalo nějaký druh útěchy a chtělo utišit mou absurdní úzkost. Nevědomky jsem ze skříně vytáhla ten černý kabát, který mi kdysi nechal. Pak jsem se do něj zabalila a prostě tak usnula.

Následujících několik dní jsem nevědomky otáčela hlavu pokaždé, když kolem mě na ulici projelo drahé černé auto. Možná jsem si pošetile myslela, že ho znovu potkám.

„To je k smíchu,“ posmívala jsem se sama sobě. „Vsadím se, že tímhle městem jen projížděl a šance, že ho tady zase uvidím, se rovná pravděpodobnosti výhry v loterii!“

Zlobila jsem se na sebe, že plýtvám myšlenkami na něco tak bezvýznamného, jako je přemýšlení o nějakém chlapovi. Ostatně, i kdybych ho potkala znovu, nic by to nezměnilo na tom, že celý můj život byl jako jeden neustálý útěk. Jakýkoli vztah nepřicházel v úvahu. To byl také důvod, proč jsem nikdy neměla milence ani přítele. Neměla jsem na takové věci čas. Dokonce i o panenství jsem přišla s člověkem, o kterém jsem si jen myslela, že je milý, zdravý a jehož vzhled byl na uspokojivé úrovni. Byl to vypočítavý tah. Myslela jsem si, že tím snížím svou hodnotu jako zboží, které chtěl můj otec prodat. Bohužel to nic nezměnilo. Mé panenství nebylo v očích smečky nikdy důležitou otázkou. To jsem ovšem jako nic netušící dvacetiletá holka nemohla vědět.

To bylo jedinkrát, co jsem kdy byla s mužem. Hodně to bolelo, protože nebyl tak jemný, jak mě chtěl přesvědčit. Myslela jsem si, že vím, pro co jsem se rozhodla, ale připomínalo to spíš znásilnění. Když jsem ucítila tu bolest, chtěla jsem, aby přestal, ale on nepřestal. Po tom mém zážitku na jednu noc jsem proplakala tři dny. Poté nebylo jediného dne, kdy bych pomyslela na sex s někým dalším. Proto jsem nemohla uvěřit, že mi šílí všechny smysly při pouhém pomyšlení na toho stříbrovlasého muže…

Musela jsem něčím zaměstnat mysl, abych na něj nemyslela. Začala jsem přijímat nové zakázky a soustředila se na práci. Díky tomu se čísla na mých bankovních účtech neustále zvyšovala. Brzy se můj životní styl zlepšil. I když jsem byla na útěku, mohla jsem si vybírat pohodlnější místa k životu a pronajímat si větší a bezpečnější byty. Přestala jsem se schovávat v malých městech a vesnicích. Se svým současným příjmem jsem si mohla dovolit přestěhovat se do města, kde žila většina mých klientů – do New Argent City.

Bylo to místo plné prosperujících firem a bohatých lidí. Ceny bytů a náklady na život tam byly astronomické. Navzdory tomu tam všichni snili o životě, protože to znamenalo být, nebo se velmi brzy stát bohatým. Moji nejvýznamnější klienti mě už víc než půl roku přemlouvali, abych se tam přestěhovala. Samozřejmě nikomu z nich nešlo o mé pohodlí. Všichni se mě snažili zlanařit, abych pracovala výhradně pro jednoho z nich. Pokoušeli se mě zlákat astronomickými platy, auty nebo luxusními byty a ignorovali fakt, že nikdo z nich neznal ani mé pravé jméno. Vsadím se, že si mysleli, že jakmile se přestěhuju do New Argent City, budu se s nimi moci setkávat a oni budou mít šanci mě přesvědčit… Pochopitelně jsem nikdy nemohla přijmout pozici, kterou mi nabízeli, ale to, jak o tom městě mluvili, ve mně vyvolalo touhu tam aspoň na chvíli žít. Ostatně, mezi stovkami tisíc lidí se schovává mnohem lépe než v městečku, kde každý zná každého…

Našla jsem si byt online. Nebyl příliš okázalý, ale přesto dobře zabezpečený a neustále monitorovaný. Zaplatila jsem potřebnou zálohu, sbalila si věci a vyrazila do New Argent City, nadšená jako nikdy předtím. Myslela jsem si, že tam budu žít v bezpečí. Nemohla jsem se mýlit víc…