Nervózně jsem svírala telefon toho cizince a poslouchala vyzváněcí tón. Konečně to někdo zvedl.

„Mistře?! Kde jste?! Všichni vaši výsost hledají!“ vykřikl mužský hlas horečnatě do telefonu.

„Ehm… h-halo?“ zamumlala jsem váhavě.

„Kdo je to?“ Osoba na druhé straně okamžitě změnila tón. „Jak jste se dostala k Mistrovu telefonu?“ zeptal se úsečně.

„Mluvím s… Lucienem Gothou?“ Čekala jsem na odpověď, ale ticho mi dalo najevo, že to byla hloupá otázka. „Váš… přítel, mistr nebo… prostě ten člověk, měl autonehodu. Našla jsem ho. Řekl mi, abych nevolala záchranku, ale místo toho vás…“ vysvětlovala jsem nervózně.

Lucien Gotha se na chvíli odmlčel. Dokonce jsem kontrolovala, jestli nezavěsil.

„H-halo?“ hlesla jsem, netrpělivá na jakoukoli reakci.

„Zaměřil jsem ten telefon. Čekejte tam. Budeme u vás nejdéle do dvaceti minut,“ prohlásil chladně a ukončil hovor.

Chtěla jsem ještě něco říct, ale jen jsem naprázdno otevřela pusu a zalapala po dechu, když jsem uslyšela cvaknutí zavěšeného hovoru.

„To jako vážně?! Co třeba „počkejte prosím“ nebo „děkuji, že jste zavolala“?! Za koho se sakra považuje?!“ zamumlala jsem popuzeně.

Pak jsem se podívala na auto a na toho stříbrovlasého chlapa v bezvědomí. Povzdychla jsem si a zatnula zuby. Přišlo mi naprosto šílené volat nějakému „Lucienu Gothovi“ místo toho, abych sem přivolala sanitku. Navíc ten chlap v autě vypadal, jako by byl už mrtvý.

„Co když sem ten Lucien Gotha dorazí a obviní mě ze smrti svého „mistra“?!“ uvažovala jsem zběsile.

Instinktivně jsem se rozhodla, že ho aspoň vytáhnu z auta a zkusím provést resuscitaci. Bez ohledu na to, jak se ten stříbrovlasý bránil převozu do nemocnice, nechat ho tam bez jediného pokusu o záchranu mi připadalo nelidské.

Šla jsem zpátky k autu a dokořán otevřela dveře u řidiče. Pak jsem ho chytila za paže a kousek po kousku se ho snažila vytáhnout ven. Neustále jsem hledala známky nějakého vážného zranění, ale krvácel jen z nosu a úst. Pak jsem si také všimla krve pod jeho nehty.

„Co to sakra je?! Je nemocný, nebo co?!“ divila jsem se v duchu, zatímco jsem vytahovala jeho bezvládné tělo.

Nakonec se mi ho podařilo dostat z auta a položit na zem na krajnici. Podívala jsem se mu zblízka do tváře. Byl neuvěřitelně pohledný. Skutečně vypadal jako anděl. Měl na sobě černý, vypasovaný oblek a tmavě šedou košili, což mu dodávalo na neodolatelnosti. Nechápala jsem se, ale z nějakého důvodu mi každý detail na něm připadal úžasně přitažlivý…

„Neměla bych se podívat, jestli nemá nějaká zranění pod tou košilí…?“ uvažovala jsem váhavě a znovu se zhluboka nadechla.

Samozřejmě jsem si v duchu vlepila facku za to, že mě u nevinné oběti nehody napadají takové divné věci. Pak jsem zaťala pěsti a snažila se přinutit mozek k racionalitě.

„Rozhodně bych mu měla znovu zkontrolovat puls a pak provést KPR,“ rozhodla jsem se.

Natáhla jsem třesoucí se ruku k jeho krku. Ani jsem nevěděla, proč jsem tak nervózní. Možná to bylo tím, že z něj vyzařovala ohromující aura, i když tam ležel v bezvědomí. Dotkla jsem se strany jeho krku a nahmatala krkavici. Jeho kůže byla studená, jako by jeho tělesná teplota byla hluboko pod 36,6 °C. Pak jsem ucítila puls, ale byl zvláštní… Nepřirozeně pomalý. Když jsem počítala, bylo to méně než dvacet tepů za minutu.

Hlavou se mi honily všemožné myšlenky: „Neměla bych dělat masáž srdce jen proto, že mu srdce bije pomalu, že ne? I když bije slabě, pořád bije, že? Co když je v nějaké hibernaci? Mám ho zahřát, nebo je to jeho normální teplota? Co je to sakra zač?!“

Najednou jsem uviděla, jak se mu na krku podél žil a tepen začínají vykreslovat podivné modré linie. Podlehla jsem své neovladatelné zvědavosti a rozepnula mu košili. Modré čáry byly na hrudi ještě zřetelnější a každá jeho céva byla jasně viditelná. Tenhle stav zjevně nezpůsobila nehoda. Vypadalo to jako nějaká nemoc. Jen jsem doufala, že mu ten Lucien Gotha bude opravdu schopen pomoct…

O jeho stavu jsem neměla ani tušení. Mohlo to být nakažlivé, ale přesto mě to k němu nelogicky táhlo. Jemně jsem se dotkla kůže na jeho dokonale svalnatém hrudníku a přejela prsty po modré linii na jeho hrdle směrem k srdci. Udělala jsem to nevědomky. Když jsem si uvědomila, že se ho dotýkám, rychle jsem ruku odtáhla a v duchu se pokárala.

„Lilith, ty jsi fakt nadržená úchylka!“ vynadala jsem si, neschopná pochopit své vlastní činy.

Znovu jsem mu zapnula košili a navíc mu hruď přikryla sakem. Udělala jsem to čistě proto, abych si zabránila v dalším trapném chování, ale v duchu jsem se vymlouvala, že to dělám proto, aby byl pacient v teple…

Náhle jsem uviděla několik aut jedoucích naším směrem. Jedno z nich vypadalo jako limuzína, další byla větší dodávka a třetí vypadalo jako odtahovka pro přepravu aut. Všechna byla černá a jejich světla mě téměř oslepila. Limuzína zastavila přímo vedle mě a toho chlapa. Další dvě auta zaparkovala hned za ní. Z vozů začali vystupovat muži. Všichni měli černé obleky, takže vypadali jako agenti vládní bezpečnosti. Kvůli světlometům jim nebylo vidět do tváří. Pohybovali se v tichosti a moji přítomnost naprosto ignorovali. Pár z nich okamžitě přispěchalo ke stříbrovlasému muži. Zbytek obklíčil celou ulici a zajistil okolí nehody. Ti, co šli k němu, nesli opancéřované hliníkové kufříky. Chtěla jsem vidět, co se chystají udělat, ale jeden z těch mužů ke mně spěšně přistoupil a zastoupil mi výhled.

„Vy jste ta, se kterou jsem mluvil po telefonu?“ zeptal se chladně.

„A-asi ano… Vy jste Lucien Gotha, že?“ usmála jsem se nervózně.

Muž přistoupil blíž. Jeho chování připomínalo postoj a gesta starobylého šlechtice. Díky světlé pleti a dokonale učesaným tmavě hnědým vlasům vypadal ještě sofistikovaněji, ale z jeho dominantního výrazu mi bylo nepříjemně.

„Jmenuji se Lucien Gotha. Ocenil bych, kdybyste mě oslovovala s patřičnou úctou,“ zasyčel. „Můžete se představit, slečno?“

Z jeho arogance mi cukalo v žíle na spánku. Násilím jsem svůj škleb roztáhla do křečovitého úsměvu a ze všech sil se snažila potlačit podráždění.

„Jmenuji se Lilith Flemingová… pane Gotho,“ vycedila jsem ze sebe.

„Flemingová… jako Alexander Fleming?“ uchechtl se posměšně.

„Ano. Je na mém jméně něco špatně?“ zavrčela jsem.

„Vůbec nic, slečno… Flemingová,“ ušklíbl se a prohlédl si mě od hlavy k patě.

Trochu mě to vyvedlo z míry. Nikdo nikdy nezpochybňoval žádnou z mých četných identit a příjmení, která jsem si za ta léta vymyslela. Jak sakra hned poznal, že je to falešné jméno?! Usoudila jsem, že musím co nejdříve změnit téma…

„Bude… bude v pořádku?“ ukázala jsem na stříbrovlasého a vykoukla přes jeho pravé rameno.

Spěšně ukročil doprava a znovu mi zablokoval výhled.

„Mistrův stav se zlepší, jakmile dostane své léky,“ prohlásil, viditelně otrávený mou zvědavostí.

„Co by to bylo za léky?“ ušklíbla jsem se a záměrně mu lezla na nervy.

„Do toho vám nic není, slečno Flemingová,“ zasyčel.

„No… vlastně tak trochu je,“ usmála jsem se a podívala se mu přímo do očí. „Jeho stav nezpůsobila nehoda, což znamená, že je nemocný. Pokud je jeho stav způsoben nakažlivou chorobou, nemyslíte, že by bylo nejlepší, kdybych o tom věděla i já?“

„Ó, ujišťuji vás, že Mistrův stav není snadno přenosný,“ uchechtl se.

„Vážně? Tak co mu tedy je?“ Neměla jsem v úmyslu ustoupit.

Pan Gotha si povzdechl. „Byl otráven. Navíc měl vypnutý telefon. Díky vám jsme tu včas, abychom ho zachránili,“ konstatoval suše.

„To bylo to nejhorší „děkuji“, jaké jsem kdy slyšela,“ zamumlala jsem potichu a podrážděně.

„Nebojte se. Jsem si jistý, že můj Mistr vás bude chtít odměnit, až nabude vědomí. Věřím, že šek s penězi bude více než uspokojivý,“ odpověděl a zjevně mé reptání slyšel.

„Není třeba,“ zlostně jsem se na něj podívala, „váš mistr mi jednou zachránil život. Může to považovat za oplacení laskavosti.“

„Jak… jak jste se s Mistrem setkala dřív?!“ vyhrkl zděšeně a znovu si mě prohlížel.

Jeho náhlá reakce mě přiměla trhnout sebou a couvnout, ale pak jsem viděla, jak mi zírá do očí a netrpělivě čeká na odpověď. Zhluboka jsem se nadechla.

„Přišel do bistra, kde jsem pracovala, a pak se objevil, když jsem měla potíže, a zachránil mě před… mým problémem,“ pokrčila jsem rameny.

Všimla jsem si, že se pan Lucien začal po očku dívat na strany mého krku. Z jeho zvláštního, nevraživého pohledu jsem měla pocit, jako by mě podezříval z něčeho nekalého, ale nedokázala jsem pochopit jeho důvody. Přesto mě to přimělo nekontrolovaně si zakrýt krk rukama. Když jsem to udělala, mlaskl jazykem.

„Každopádně… o všechno se postaráme, takže můžete jít svou cestou, slečno Flemingová,“ prohodil nonšalantně, otočil se a šel k ostatním mužům shromážděným kolem stříbrovlasého chlapa.

Míra jeho drzosti mě připravila o řeč. Kdyby můj mozek pracoval dost rychle, určitě bych mu ten jeho namyšlený obličej rozbila. Sledovala jsem ho, jak odchází, a vzteky jsem zatínala zuby. Muži v oblecích odnesli bezvládné tělo stříbrovlasého muže do zadní části černé dodávky. Také pečlivě sbalili všechny hliníkové kufříky a odnesli je zpět do aut. Mezitím už bylo havarované auto naloženo na odtahovku. Ani jsem si nevšimla, kdy se to všechno stalo. Připomínalo to nějakou přísně tajnou misi. Při tom pomyšlení mi přeběhl mráz po zádech. Jen jsem doufala, že se nikdo z nich nerozhodne zbavit se jediného žijícího svědka…

Realita však byla úplně jiná, než jsem čekala. Všichni se naráz vrátili do svých aut a ignorovali mě stejně jako předtím. Pan Gotha se krátce otočil, aby kývl hlavou, což jsem si zřejmě měla vyložit jako „sbohem“, a pak odjeli a nechali mě uprostřed temné a prázdné silnice!

Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila svou mizernou situaci. Teprve když jsem osaměla a neslyšela nic než cvrkot cvrčků a houkání sov z blízkého lesa, můj mozek znovu naskočil a krev ve mně začala vřít.

„To jako vážně?! Ani jste se mě nezeptali, jestli nechci hodit domů?!“ vykřikla jsem vzteky.

Chtěla jsem do něčeho kopnout, abych upustila páru. Na kraji silnice jsem uviděla kus plastu, který tam po nich zbyl. Skutečnost, že po sobě nechali i odpadky, mě vytočila ještě víc. Rozmáchla jsem se nohou a nakopla ten plast. Teprve pak jsem si všimla, že je to plastový sáček. Jak jsem do něj kopla, vystříklo z něj pár zbytků tekutiny a potřísnilo mou bílou sportovní botu.

„Vážně?! Tenhle den už nemohl být smolnější!“ zuřila jsem, vytáhla z kapsy kapesník a botu otřela.

Skvrny jsem pořádně neviděla, tak jsem vytáhla telefon a rozsvítila svítilnu. Kapesník, kterým jsem botu otřela, byl celý rudý.

„Je to… krev?“ polkla jsem nasucho.